Sepsáno halabala narychlo s dojetím po dojetí z Losin podle poznámek, pořizovaných za jízdy na papírky na volantu. Když jsme loni hovořili na konci rehabilitačního pobytu ve Velkých Losinách s Jeníkem Mikulenčákem, který to vše obětavě pro skupinu AMD organizoval za podpory své oddané a spanilé ženy Janky (ona pochází z Bratislavy, on je Čech, tedy jim říkám, že mají federativní manželství), přál jsem si, aby platila slova dávné neapolské písně 'O Sole Mio (Moje Slunce), v české verzi s Chladilem Za rok se vrátím. A vyšlo to. I letos měl Jan mimořádné organizační schopnosti (vím jak je to náročné, když jsem si donedávna organizoval po republice své 3- až 4denní semináře), a byl na svém mrštném vozíku všude, kde bylo zapotřebí. A vždy ochotně. Nemusel by. Tím větší dík mu patří. Jsou totiž tací, co mají další a další přání, jako takový Funk: chtěl být na pokoji sám, byl by chtěl jako loni pozorovat i čápy a jejich mladé na továrním komíně, ti už ale odletěli, nepočkali..., či měl jiná přání. A navíc: On to byl pobyt pro pořádání šachového turnaje členů AMD, přičemž tato hra vysoce převyšuje můj IQ, ba nerozeznám ani figurky. Tedy jsem tam byl trochu jako povídálek, trochu bavič (veselé i trapné příhody nejen z natáčení a nejen se známými lidmi), trochu naladěný i na dvoustranné popovídání. Nějaký kontakt pokračuje písemně dosud, ba je ohlášena i návštěva do Písku na kafe a soukromé popovídání.
Milé a vzácné bylo i to, že nikdo z nich nepatřil mezi onu proputinovskou morální lůzu a spodinu, táhnoucí se od okamurovců po některé antroposofy (ať už české, švýcarské či jiné), volající – ne už Ukřižuj, ale Bombarduj. A též cenné: ovládají zcela přirozeně kulturu dialogu, neskáčou do řeči – na rozdíl i od některých přes duchovno, kteří na mých seminářích často tříštili tok výkladu (nejen mně, ale hlavně dalším posluchačům) a neomaleně rušili i meditační náladu (např. pánové Mašek, Chvala, Světinský – kupodivu samí pánové).
Milé bylo i notování si například s šedivým vlasáčem, podobným mně, Josefem Fendrychem, jako to vyhovuje od patnácti let i mně (na posledních fotkách na mém facebooku je to ten stříbrovlasý). Už při prvním potkání jsem mu řekl, že tak jako jsem byl donedávna já, je i on typický představitel, spíš relikt naší protestní beat generation 60. let. Řekl: Jo, přesně tak. Konstatovali jsme shodnou zkušenost odmítavých ba opovržlivých náhledů v 60. a 70. letech od jinak nesourodých až antagonistických skupin národa vůči dlouhým vlasům. Naše vlasy provokovaly a přinášely i útisk ode všech zhruba po třicítce, v jejich vzácné shodě: Od rodičů, třeba i věřících, učitelů, šéfů, domovnic-donášeček, od členů církví až po soudruhy z ÚV KSČ i nižších stranických orgánů v podnicích a úřadech. Věřící byli vděčni komoušům, že na nás došlápli. Našli shodu. Byla to netolerantní shoda vůči těm, kteří se jen trochu vnějškem lišili. Po letech jsem se z Hlasu Ameriky a od chartistů dozvěděl i o instrukcích špičkových orgánů KSČ, kteří novinářům a nižším složkám strany určovali, že nás mají líčit jako líné, špinavé, smradlavé, zavšivené živly se zločineckými spády. Ba několik let platil i zákaz pouštět nás na koncerty, do kin, divadel, na sport, do restaurací. Televize směly točit jen řádně ostříhané, ba i Gott či členové Olympiku museli na čas sundat háro. Prostě socialistický člověk nesměl vypadat západně. Ba pamatuju z Jánských Lázní z roku 1967, jak chodila po lázeňských ulicích zvláštní skupina: esenebák s obuškem, holič se skládací židličkou a verkcajkem, a funkcionář MNV, a chytali nás, „máničky“, a nutili nechat se na ulici či na náměstí ostříhat, k nemalému obveselení přihlížejících kolemjdoucích „starců“ přes cca třicet let. Jedním z oněch členů stříhacího komanda byl i soudruh Burda, předseda MNV. Údajně byl donašečem StB, zlí jazykoví tvrdili, že podobně byl donašečem i nacistům za války. Bylo takových víc. Časem ale tento komunistický útisk ochabnul, holt ve straně býval vždy šlendrián, nebo měli jiné „starosti“. A ani nemohli uhlídat tak velkou část národa. Ostatně, ony ty vlasy a džíny časem pronikly i do SSSR, tedy útisk opadnul. Tam na tom ovšem byli hůř, pamatuju jak jsem na inzerát vyšmelil s nějakým Lvem Štruncem manšestrové džíny za čtyřdeskový komplet kouzelné opery Rimského-Korsakova Pohádka o caru Saltanu a čarokrásné carevně Labuti.
Ve třeťáku na naší příbramské střední škole občas obcházel všechny třídy soudruh ředitel Srbek a poznamenával si nás, kteří jsme měli džíny. I ty byly prvkem úpadkového Západu. Některé vlasaté nepřipustili k maturitě. Naštěstí to dlouho nevydrželo, ba dnes je skoro opak - džínová uniformita je někdy až projevem oblékací bezradnosti a stádovosti.
Ale k pobytu v Losinách v hotelu Istria (dříve Praděd): Na rozdíl od smíšených zkušeností v restauracích, hotelech, školících zařízeních apod., kde člověku ledacos neladí či přímo kazí náladu, zde byl jakýsi jiný svět: od vždy usměvavých přátel na vozíku či o holích přes ochotnou obsluhu v salonku-jídelně a diskrétní pokojskou, po vždy usměvavé recepční (obzvláště jedno rozloučení při odjezdu bylo pro mne osobně vzácné). Tedy si opět říkám Za rok se vrátím, ale asi to bude mnohem dřív, což před sebou tajím, abych nepropadal nezvladatelnému těšení.
Unaveni plaváním, zkoušeli jsme poslední večer u našeho stolu rehabilitací Stellou Artois prokládanou Fernetem. Napřed jsme mysleli, že to je dobrý nápad, ale večer v posteli, když se všechno nějak houpalo, jsem konstatoval, že to nebyl dobrý nápad. A to jsem měl další den uřídit tři sta kilometrů domů (a navíc s propadlým lékařským potvrzením). Opět – zlosyn jede z Losin. Dám se na minerálku, to si říkám už několik desetiletí. A na sypaný zelený čaj v té pěkné plechové piksličce, po něm se mi obyčejně rozjede psací upovídanost, jako třeba teď.
2024 ©