Začátek duchovní cesty, zkoušky, vuřty a becherovka

Začátek duchovní cesty, zkoušky, vuřty a becherovka

Vývoj nebo pokrok se neděje přes zářivé úspěchy, ale opakované neúspěchy - rozebírané a uvědomované. K tomu se dá dodat: To, co jsme zpracovali, stává se nedílnou, nenápadnou a samozřejmou součástí naší povahy, ochotnou, ba povinnou  být k dispozici, je-li to třeba a je-li to možné. Zároveň nám přicházejí další a nové zkoušky, kterými se ocitáme na dalších začátcích. Někdo prodělal takových začátků tisíce, jiný stovky, a opět jiný žádné začátky nerozeznal a na cestu nenastoupil. Kdo ale ví, má tím větší zodpovědnost.

Tahle moudra ze sebe sypu na dovolené v Javorníku u Lídy, po jednom pivě "Král Šumavy", koupeném ve Stachách, to je to městečko, známé tím, že jim rostou hříbky rovnou na náměstí (no, spíš je to náves, ale to je jedno). Pokud jim je chamtiví turisti neseberou.

 V knížkách často upozorňuju na aranžováním nitra, na úpravy navenek podle toho, co jsme se dočetli či doslechli, jak "se to má" či jak vypadá "duchovní člověk". Neděje se to záměrně, byl jsem v tom takhle  zapadlý několik let. Pak ale
záleží,  chytí-li se člověk opravdu ještě víc touhy po pravdě, i té o sobě,
nebo zasekne-li se v tom klamu, jak se snaží, což se děje u většiny tzv.
duchovních lidí. Někdy napomůže utrpení či velké problémy. - To nemíním jako
kritiku či odsudek, tak to prostě u řady z nás probíhá. A nachytat se na tom
sám od sebe, to je těžké. A tak si sebe plánujeme, jak se budem vyvíjet,
zvládáme teoreticky sebeterapeutické principy apod., a  může to být jen
atrapa. A hele, tady zas dospívám k tomu, proč tak často píšu o lidské
rafinovanosti, sebeobelhávání, imitaci duchovna atd. Takový člověk, třeba v
rozhovoru s někým (sebestředně jsem chtěl napsat - třeba se mnou) všemu
rozumí, vše ode mne okamžitě pochopí, vše si hezky nalajnuje, ale je to
všechno jen jako. Někdy si to trochu odtrpím za něho (za jeho nedostatek
očí k vidění a uší k slyšení), a nechám ho osudu (co můžu jinýho, ani já
nejsem dokonalej), jindy, mám-li pocit, že to má u něho naději, se pokusím
jít s ním v nějakém hezkém vztahu. A pak se to samozřejmě může něčím
pokazit, anebo mohou být opravdové výsledky. Hned to neumím posoudit, možná
se to ani odhadnout či posoudit nedá, protože zde víc záleží na tom druhém.
Může vytrvat, nebo se jen dál vézt v sebezálibných pseudosnahách. Vím ale
při tom všem, čím vším jsem už prošel, co se ve mně s Boží pomocí už
podařilo, a tak i rozumím někomu druhému někdy víc, než může tušit. Někdy mne bolí, že se nemohu plně sdílet, jindy mne těší, jde-li aspoň kousíček. Někdy
se klamu, jindy zpětně vidím, že úsilí skrze mne dospělo k dobrému dílčímu
výsledku. Někdy je to tíha: vím už dávno, že nelze, tak jako v dávných
východních cestách, sledovat jen vlastní dokonalost (tedy kde i láska byla
jen prostředkem k vlastní spáse), ale být lepším kvůli světu. Ale ta
realizace je někdy přetěžká, to jsou nové a další úkoly a zkoušky na půdě
křesťanství. Zde, ač  často před druhými konstatuju své chyby, vím ale i
jen sám, kolik toho bylo ve mně už zpracováno, o čem druhý nemá (nemůže mít)
většinou představu, a kolik bych tedy někomu mohl postoupit darů, rozdělit se s ním, ale musím v sobě zpracovávat pocity marnosti a uvědomovat si, že nelze vše najednou. Někdy nelze vůbec nic. I k tomu jsem musel někdy dospět. I toto
jsou mé bolavé zkoušky, o kterých nikdo neví. Skoro každý vztah je pro mne,
krom krásy, i úkolem a skrytou bolestí. Nelze se vždy plně sdílet, ba někdy
vůbec.

 Kdysi, abych nebyl brán příliš celebritově, jsem odlehčil debatu tím,
jak jsem jako oni, že si třeba z mlsnosti opékám buřty doma na svíčce a pak
to preventivně zapíjím becherovkou, aby mi nebylo blbě. Tím jsem byl rázem "jejich", byl jsem najednou brán, že jsem se vším všudy jako oni, ale tím se i zbortila veškerá hodnota toho, co by byli mohli vstřebat z mého psaní nebo skutečného povídání (ke kterému se ale stejně nikdy nenaladili, tedy mi ho neumožnili). A tak jsem se stal jedním z nich, hurá, Funk je normální, ale tím nebylo už, čím obohacovat, a kontakty skončily.

Ha, jen si nemysli, tu stráž nad sebou třeba už budeš muset držet doživotně. Ale vím, jak to myslíš, a je to tak správně.  Jinak ale furt člověku
nabíhají nové a nové nectnosti, spíš nezpracovanosti, pokud je chce na sobě
rozeznávat. "Je-li člověk s jedním úkolem hotov, obrátí Pán jeho osudy jiným
směrem k novým úkolům" - Drtikol. Je to ale vždy lepší se kontrolovat a
analyzovat (jen ale klidně, sebepřijatelně, jistě že ne egocentricky, abych
dělal duchovní kariéru a "vyšvihnul" se na "duchovního" či "dokonalého", ani
sebemrskačsky), tedy je to lepší se poznávat a vychovávat dobrovolně, než to
nechávat úderům karmy. Takhle je to práce, ale tolik to nebolí. Na jedné straně se člověk setkává s více překážkami, protože rychleji splácí karmu. Na druhé
straně ale i duchovní bytosti (hierarchie nazývaná Páni karmy) na člověka
nesesílá ty nejtěžší rány, pokud vidí, že se člověk snaží sám. A třeba v
něčem nám to někdy uteče, takže nějaká rána přijde, a taky říct -
"zaplaťpánbu za to". Tak je to třeba i se mnou - vím, kolik se toho v téhle
inkarnaci udělalo, hlavně skrze přijaté těžkosti  (po prolajdané minulosti),
a proto mohu a cítím puzení psát, protože za tím psaním je určitá síla,
větší než kdybych psal jen teoreticky. Ale zároveň přicházejí zas nové
situace, kde správné řešení musím pracně a bolavě hledat. Ale vždy se po
prodělané a uvědoměné zkoušce (sebezlepšení-sebezpravdivění-sebeosvobození v něčem) člověku vydechne a je vnitřně svobodnější a radostnější a pro druhé inspirativnější. To, co už jsme zpracovali, nemáme napsané na čele, ale je to v esenci v nás, takže můžeme tím druhé opírat či inspirovat.

Že máš nějaký karmický úder? Ale zastav se, jestli z toho sama v sobě
moc nadbytečně nezmatkuješ. Zkus si to vše aspoň nakonec v klidu a nezaujatě
uvědomit, pojmenovat, bez trémy a sebeobviňování. Prostě to v člověku tak
je, aspoň že si to uvědomuju, a třeba se toho hned nezbavím, tak si aspoň
budu příště dávat trochu víc pozor. Hnusit se si nemusím, jen od toho klidně
odstoupit. A třeba popros Anděla Strážce nebo Krista, až se ty nedobroty v
Tobě zas budou pokoušet dostat k moci, aby Tě bylo aspoň trochu pomáháno,
tedy - abys je sama lépe rozeznala a nedopřála jim tolik pozornosti. Ale
neměj z toho křečovitý strach, "však ono se to vybžíká", říkal Drtikol.
Strachem tomu dodáváme sílu. Někdy se stává, že ty nedobroty v nás vyvstanou
právě ve vztahu, na kterém nám dost záleží. Ať už otevřeně anebo bublají jen v nás a netroufneme si s nima vyrukovat, musí to v nás ale na něco narazit, musíme pocítit ohrožení toho, co právě chceme uchovat, a to je právě ta páka, stimul, aby to v nás tím bolavěji třesklo. I to patří k cestě.

Jak to popisuješ, jak Ti bylo ze sebe blbě atd., tak to někdy bývá, když
člověk nad sebou před tím předčasně jásal (malá aktuální analogie u mne:
cestou tam jsem měl v sobě na chvilku zalíbení, jak hezky a suverénně jedu
po Praze. A vturánu jsem přehlídnul obrubník, čekal jsem ránu, ale  bylo to
o fous. A navíc tam zrovna byli policajti, a já měl zrovna v sobě pivo,
naštěstí jsem to vybral. Milosrdné upozornění.).
           Duchovní svět člověku pak znovu a znovu nastavuje zrcadlo, aby viděl, jak na tom je doopravdy. Nepociťuj hnus či sebeponižování, to by bylo zas jen ze
zklamaného (pa)chtění být honem snadno dobrý. Máme se sebou dřinu, proto
jsme tu, a musíme být se sebou trpěliví. I Bůh je s námi trpělivý. Tím, že
tím procházíme a postupně si tvoříme odolnost a protilátky, tím sílíme a
můžeme se stávat stále víc oporou druhým. Jen teoretické uvědomění si a
pojmenování svých chyb, to je začátek, první krok. Pak přichází ta práce. A
teprve tou sílíme. A stejně máme pořád vědět, že bez Boha nejsme a neumíme
nic. Někdy, když jsme měli svou cestu či osobnost už zdánlivě hezky
nalinýrovanou, tak se nám to musí zbourat a začínáme znovu, zbaveni třeba
trochy iluze o sobě. Ale naděje a důvěra v Boží pomoc i v sebe by měla
zůstávat.

Po vynaložení našeho maximálního úsilí ve zkouškách pak už pomůže jenduchovní svět. Propadne-li člověk psychickému víru, pak když je to odvanuto, je nanejvýš dobré zůstávat co nejvíc v klidu a tichu nitra, jen s tichou vděčností za pomoc. Unáhlené jásání, že už jsem z toho venku, by člověka zbavovalo bohatství té zkušenosti. Toto je důležité. Dlouho mi kdysi trvalo, než jsem pochopil, že z toho musím vyjít s pokorou a tichostí, zatímco když jsem si lebedil, že už je mi zas hezky, zbavoval jsem se cenného výtěžku z toho.
            Co se mne týče, ani v nejmenším necítím potřebu "být uchráněn" - je mi to
hluboce známé, prožil jsem to bezpočtukrát, ledacos takového už mne nyní
nepostihuje (ač nevím, jaké problémy si tvořím pro budoucnost), a proto to u
druhého jen s porozuměním pociťuju.

Nezapomeň: Každé učení a každá zkouška je těžká a jeví se na pokraji
možností, jinak by to nebylo učení.

           K období počátku zkoušek mám příklad, jako když se odklopí na zemi cihla nebo kámen: pod tím jsou v klidu a pokoji třeba mravenci, ale jak na ně
zasvítí denní světlo, začínají zmatkovat, nevědí co se svými bílými larvami,
musí najednou hledat pracně nová řešení, nějak si s tou situací poradit.
Sám za sebe vím, kolik let a kolik utrpení muselo přicházet, abych začal mít
k některé četbě opravdový přístup jako k nejpotřebnějšímu pramenu živé vody.
A podobně se pomalu učím mít takový přístup, a to je hlavní, k Bohu (či k
duchovnímu světu, ke Kristu, k božské Matce... - to by bylo dlouhé téma).
Obzvláště tím, že některý člověk nedokáže nabýt hned důvěrného vztahu přímo
k Bohu (je to zprvu jakýsi nedostižný a vzdálený pojem, i když to tak není),
pak proto z nejvyšší lásky k lidstvu sem natrvalo sestoupil Kristus a Maria
jako Matka našich duší. Smělost a úcta musí jít společně, nevylučují se.
Smělost znamená, že i při poctivém uvědomování si svých nepropracovaností
atd. umím spoléhat a věřit Jejich Lásce, Milosti, odpouštění..., vždyť oni
na to od nás čekají. Úcta není přihrblé červíčkování, ale vědomí, že jsme
jejich nedokonalými dětmi, ba že žijeme v jejich lůně jako buňka jejich
vědomí, jejich božského Těla. Jejich láska k nám předčí všechny naše
představy, a nesnáze na sebe sesíláme jen sami, abychom se cestou bolesti
poctivěji dobírali ke svým duchovním kořenům. Teprve ale, když u vědomí
vlastní hříšnosti a nedostatečnosti klečíme před nimi pokorně na kolenou,
můžeme zavnímat, jak nás k sobě pozvedají a zalévají láskou, nadějí,
odpouštěním... Kdesi jsem četl, že i slovo Láska bychom měli vyslovovat v
kleče. Už Číňani, když mluvili o Bohu, neodvažovali se ho nijak pojmenovat
a proto z této úcty měli jen náhradní, opisové slovo Tao.
 Teprve postupně člověk nabývá, ale musí se o to snažit, stále důvěrnějšího
a důvěřivějšího vztahu k božskému světu a jeho pomoci, milosti, lásce,
porozumění...