Můj otec – kantor, přímo „zářný“ příklad toho, jak kantor vypadat nemá (ve škole i doma malicherný puntíčkář a diktátor), mne v dětství (a pokusil se i v dospělosti, než jsem se vzmužil a odmítnul jsem to, což bylo nutné), zkoušel formovat podle svého životního pravidla – co „se“ jak dělá, myslí, říká – tak aby okolí souhlasilo, tedy aby neprovokoval. Hlavně abych prý „se“ někoho nedotknul, někoho nepopudil. Musí prý se životem proplouvat bez nárazů. Dlouhé vlasy? - Co si lidé pomyslí? Hrůza. Big-beat? - Hrůza. Reinkarnace? - Br, Hrůza. Poslech Hlasu Ameriky? - Jen si zahrávej, někdo tě udá. A podobně. Jenže – po skončení závislosti na jeho penězích jsem nevděčně kašlal na jeho „se“, na jeho „co by tomu řekli lidi“. Ba naopak – bavilo a baví mne pozorovat, co něčemu ode mne, možná provokujícímu, „řeknou lidi“, možná někdy včetně některých antroposofů, známých i těch, kde se neznáme. Ale ničí přízni se nepřizpůsobuju, ale ani samoúčelně neprovokuju.
S tím konvenčním „se“ jsme pak otroky vlastních či cizích představ a spějeme k polarizaci: přihrblá póza pokory, do které se nutíme, anebo pýcha a nevraživost k okolí. Někdy se to střídá. Kdybych žil ve víře našich dávných slovanských předků, asi by mne z jejich mytologie inspiroval i jeden z bojovníků boha Svaroga, Semargl, který podle nich přichází v ohnivém vichru, očisťujícím od všeho zlého. Tedy i toho vlastního.
Zlověstné se: V dobách předlistopadových jsem každý rok dostal zlověstnou pozvánku, spíš předvolání, že „se“ mám dostavit na stranický výbor k tzv. „komplexnímu hodnocení nestraníků“. Morálně a často i mentálně retardovaní komunisti stranického výboru nás hodnotili, byli jsme pro ně potenciální nepřátelé. Možná by byli líní hledat za mne náhradu, tedy jsem vždy prošel, byť s návrhem, že mám vstoupit do strany. Věděli, že to je marné, ale do zápisu museli něco dát, aby vykázali činnost.
Vánoční se. V dětství jsem prožíval štědrodenní psychický horor. Matka se rozhodla důkladně horečně uklízet jen to lítalo, a všude jsem se plet. Navíc trvala na celodenním půstu, nevěděl jsem proč. Prý - prostě se to tak musí, abychom byli zbožní. Otec trval na nakrájeném párku do bramborového salátu, který mi tím znechutil (obojí jsem měl raději samostatné). Ale – tak prý se salát musí dělat.
Tedy mne od dětství to mé vybočování, někoho možná pobuřující, naopak láká. Ale hlavně – ani to už nesleduju. Mám pravidlo: Každý má právo na svůj názor, já mám právo se o něj nezajímat, krom těch, které si sám zvolím. To bych pak nenapsal nic. (Často jsou ty „své vlastní názory“ jen namyšlenou prefabrikací nějakých vyčtených laciných klišé se vznešenou nálepkou.) Přesněji – zájem si vybírám sám podle sebe. A tak si úlevně kašlu na nějaká „se“, píšu a mluvím si podle svého, a – až se tomu divím – těch cca třicet knížek a tisíc článků si našlo a trvale nachází své čtenáře. A besedy mají své posluchače, videa své diváky. Taky jsem musel upustit od nekonečných diskuzí, jak jsem to dělal před mnoha roky. Většinou se v diskuzi každá z obou stran jen utvrzuje v tom svém. Nikoho nelze převracet na své názory, pokud si to sám nepřeje. Ani převracet na názory filosofů či směrů. Bylo by to pyšné, možná nemorální, možná krátkozraké.
A zároveň – moc mne těší souhlasy, primárně kvůli nim ale nepíšu. A tak si užívám svobody i zde. Svobodu máme takovou, jakou si samostatně a zodpovědně uvědomíme. Někteří v tzv. duchovních kruzích úzkostlivě dbají, aby nevybočili z duchovědného „mainstreamu“, to „se“ přece nedělá (jiná věc je úcta k odkazu zasvěcenců, kterou celoživotně mám).
Ale i z druhé strany – každý má právo se nezajímat o mne. Proto nikdy nevnucuji, jen nabízím.
Zároveň vím, že úcta k učení zasvěcenců je náš poznávací orgán, asi jako zrak či sluch, aby nám to proniklo do nitra. Jinak jsme jen teoretičtí vzdělanci (je jich tu mnoho). A to hlavní na závěr: Milí čtenáři, hluboce a upřímně si Vás vážím. Třeba se jednou někdy Tam setkáme a seznámíme a duševně na chvíli prolneme, pokorně o to stojím.
2024 ©