/mladíkovi, kterého zoufale tíží svědomí za časté sebeukájení/
Milý V…!
Děkuji za důvěru svěření se. Předesílám dvě věci: Jsem ten poslední, kdo by na Vás v tomhle hleděl svrchu, vím moc dobře, jak je to těžké. A za druhé – není na to jednoduchý recept, spíš se Vám jen pokusím se v tom lépe orientovat.
Vím, ona to není „sranda“, v tomhle se může „normální mužskej“ plandat pěkně dlouho, třeba i celý život. Nelze se toho zbavit jen tak nějakou radou či metodou či postupem. Je toho na nás z minulosti i z dědičnosti v inkarnacích této doby naloženo víc než bývalo dřív, čas se zrychluje a ke slovu přicházejí nastřádané závislosti.
Je důležité ale sám sebe nezatracovat a přijmout se i s tím vším, i když je to těžké. Vůle tu moc nepomůže, ta je často z téže úrovně jako ta touha a jedno střídá druhé – chtění nepodlehnout a vzápětí podlehnutí. Když vůlí zaženeme jednoho „ducha“, brzy se vrátí i s několika dalšími. Spíš je tu cesta sebeanalýz, rozpoznávání toho, že jsou to jen nastřádané nánosy, které ke mně nepatří, uvědomění si té náhražkovitosti, šalby a prázdnoty, když je to bez lásky. Vím, tisíckrát člověk v různých věcech selže a vždy si to musí odpustit, očistit se a jít dál. Je to oblast, se kterou se jednou bude vyrovnávat celé lidstvo, protože v plánu vývoje člověka je přeměna tohoto cítění. Tedy nejste sám, s kým to mává, mnozí si to jen nechávají pro sebe. Ba může to nakonec být i určitý významný impuls pro duchovní vývoj: člověk si musí uvědomovat, že sám bez Boží vůle (či Kristovy Milosti) nic nezmůže, žádná osobní vůle tu nestačí, jen opakované Boží odpouštění a naše vnitřní zpověď: Třeba nějak takto: Pane, zase jsem podlehl, vidím, jak jsem slabý. Prosím pomáhej mi to nést, rozpoznat podstatu toho a snad jednou se nad to dostat. Ale zároveň s tím i logikou prohlédat iluzivnost toho.
Člověku se ale do toho moc nechce právě ve chvílích, kdy to „na něj přijde“. Je to stav, který sv. Augustin vystihl: Pane, dej mi čistotu, ale prosím teď ještě ne.
A taky si uvědomte: na člověka, který touží se vývojově zušlechťovat, doléhají nastřádané nánosy a někdy na sebe bere i zatížení předků, kterým pomáhá tím, že se s tím potýká, jaksi i dodatečně za ně. V dávných inkarnacích dětské doby lidstva ti, kteří toužili jít cestou k Bohu, dostávali od Prozřetelnosti možnost zrozovat se u čistých rodičů, bylo to jaksi zdarma, bez zásluh, aby byl jejich pokrok usnadněn, aby pak mohli snáze pomáhat druhým. V nynější době to ale splácíme tím, že když jsme už silnější, zrozujeme se u buď u zatíženějších rodičů, jejichž tíhu pak spoluneseme, anebo k sobě necháme přicházet zatížené potomky.
Jistěže je nezvládnutí tohoto pudu určitá brzda či nedokonalost, ale zároveň to není žádné zatracení. Vedle této nezpracované části své cítivosti (astrality) můžeme vývojově zrát v jiných oblastech. Není to celkové zastavení se ve vývoji. Steiner někde vysvětluje, že ani mnozí ti na vyšším stupni vývoje nebyli ušetřeni velké pohlavní touhy, např. Goethe. Nepovažujte se proto za utopeného. Jsou věci ve vývoji, které jdou snadno či snáze, a jiné, na které nestačí roky, ale desetiletí, nebo i víc inkarnací. Vím, je to v jistém smyslu nevěra. Proto to své ženě vynahrazujte zase jinak. Potřebujete její odpouštění a to Vás spojuje jinak než pohoda a úplný klid. Jistě tím jako žena trpí, ale když už se dva rozhodli vzít, tak musí nést vzájemně i takováto svá břemena. (Ostatně – její bezostyšné vykládání hrubých a dvojsmyslných vtipů je z podobné úrovně jako „Vaše“ koukání na časopisy, tedy netrpí Vaším „zlozvykem“ nevinně.)
Je dobré učit se i mít odvahu (nadechnout se k odvaze) nést případné následky svých nedokonalostí. Čím se člověk zabývá v mysli či citu, to v budoucnu, třeba příště, se projeví v praxi. Vybují to navenek. Pokud se člověku nepodaří rozeznat iluzivnost toho, stane se přístě třeba sexuálně nevázaným štvancem, lovcem partnerů. Anebo na sebe vezme rozhodnutí ke karmě, aby se tomu zamezilo. Přijdou okolnosti, které dají člověku „za vyučenou“. K tomu se rozhodujeme před zrozením sami. To může vypadat ale různě. Teď budu ještě trochu fantazírovat: Třeba se pro očistění zrodíme jako žena, která trpí nevěrou partnera, a rozpoznává prázdnotu tohoto ukájení. Nebo jako dívka, která je v okolnostech, kdy trpí okukováním, obtěžováním, smyslností mužů až k zoufalství, a zanese si pak do sebe odpor k tomu a touhu po čistotě. Nebo se zrodíme se zatížením genetických orgánů, které nás brzdí – třeba nemohoucnost či rakovina, která člověka nakonec očistí, i když jí podlehne. Jiné okolnosti mohou spočívat v tom, že se člověk sám dostane do nemorální společnosti, bude tím trpět a začne hlouběji a vědoměji toužit po čistotě v lásce. Karma má vždy svou logiku a je učitelkou, ne trestem. Holt to někdy jinak nejde, každý si s sebou vlečeme něco, proto jsme tu. Nezasloužená bezúhonnost by mohla vést k duchovní pýše a pohrdání méně dokonalými.
Třeba leckdo druhý, „duchovní“ to má v sobě taky a buď to nikomu nepřizná, nebo to má ještě latentní a bude se s tím trápit později. Jsou to všechno nánosy řady inkarnací, kdy na původní čistotu pohlavního pudu jsme postupně nabalovali nižší sobecké ukájení, a teď se s tím trápíme. Když jsem na začátku cesty byl úplně uštvaný touhou po děvčatech a místo meditace se mi tam motaly samé takovéto představy, byl jsem zoufalý a ptal jsem se, kde se to v člověku bere. Pak mi přišla vtěřinová „vzpomínka“ – ukázka jedná pradávné inkarnace, snad ještě z Atlantidy: byl jsem jakýsi vládce, který má harém a jedinou jeho životní náplní je věnování se těmto rozkoším. Něčím takovým prošla většina z nás, i vícekrát. Ted se musíme učit milovat čistotu, třeba přes utrmácení se ze své marné touhy. Také proto dnes sílí mariánské vlivy – jako dar či pomůcka pro proměnu toho přebytečného, čím jsme sexualitu obalili.
Ani Vaše trápení či mnoha a mnoha podobných není marné. V Boží ruce se jednou vše promění v dobro. I toto rozkošatělé nižší sexuální cítění je cítivým základem, který bude jednou proměněn, tak jako ušlechtilý roub lze naroubovat jen na vzrostlé plané dřevo, které je tím základem. Vím, jsou cudní a čistí lidé, kteří ale neprošli ani pokušením a jejich duše jsou skleníkové, neplodné, netečné, bez touhy po ničem. Touha po nižším se postupně proměňuje v touhu po vyšším. Ono v duchovní četbě je mnoho o čistotě atd., ale někdy tam chybí pochopení pro nás, nedokonalé.
Mimochodem – pár myšlenek k tomu, třeba o mariánské čistotě apod., kde se učíme milovat čistotu a ani to se neztrácí, ale někde ukládá, byste mohl možná najít i v té mé knížce Tajemství čtyř ročních dob, která vyšla u Eminentu (já už ji asi doma navíc nemám).
Zdraví Karel
2024 ©