Pár úvah spíše k mužům
Myslím, že na konci procesu poznávání druhého, jde-li se do hloubky, narazíme u skoro každého vztahu, u většiny vztahů na egoismus v různé podobě. Pak teprve může začít tvůrčí vztahová práce, anebo vztah krachuje. Podle intenzity vztahu, podle času společně stráveného, podle schopností obou partnerů trvá to měsíce, spíš i pár let. U mužů nám, mužům, projevy egoismu tak nevadí, počítáme s tím, jsou většinou zjevnější nebo spíš se k jejich rozeznávání tak hluboko nedostáváme. U žen, vlivem přitažlivosti k nim coby opačnému pohlaví a vlivem zakódované touhy po společném životě, se dostáváme víc a těsněji k jejich poznání, toužíme k nim víc proniknout, sblížit se, proto tam na nectnosti víc či bolavěji narážíme.
Po ženách toho chceme víc, protože po nich toužíme a chceme co nejužší a nejblaženější vztah. Proto vidíme víc jejich nedostatky. Totéž naopak - od žen vůči mužům. Je dobré s tím počítat.
Zatímco vůči mužům máme víc tolerance pro jejich slabosti, nebo nás ani moc nezajímají, nedotýkají se nás, není tolik vzájemných styčných ploch, se ženami je vztah bližší, užší, sami to tak chcem, a proto víc narážíme. Sami si ženy idealizujeme a pak se cítíme podvedeni. Totéž od žen k mužům. Tedy: srovnává-li muž ženy a muže, k pravdě dojít nemůže. Totéž, srovnává-li žena muže a ženy, jsou ženy vyviněny.
Muž, touží-li po nějaké ženě, tak když toká, je hlušec a slepec, a když dotoká, je rozčarován. Sám si vytvořil iluzi, po které zákonitě přichází desiluze. Vůči mužům nám to nehrozí (pokud nejsme homosexuálové), proto máme někdy určitou mužskou solidaritu. Když muž s tokáním a naparováním dlouhodobě nevystačí, protože to bylo jen povrchní a nezralé, dává to za vinu ženě.
Žena nás v období sbližování víc láká, je to přirozené, a sama třeba používá, často i bezděčně, určité rafinovanosti. (Drtikol řekl: Tak dlouho se muž honí za ženou, až ho žena chytne.) Jsme-li slepí a hluší, je to náš nedostatek, naše věc a naše důsledky. Činíme-li si větší nárok na moudrost či inteligenci, měli bychom s tím umět počítat a používat to a ne se cítit oblbnuti jak hlupáci. Co je prvotní?: ženská svůdnost případně rafinovanost a poté mužská tokající zaslepenost, nebo mužská chtivost navádí ženy k touze okouzlovat, klamat, svádět? Je to, myslím, dvojí stránka jedné věci.
Cítíme-li se popuzeni či zklamáni ženskou povahou s těmi negativními aspekty, které na ženách kritizujeme, pak je to jen protipól naší vlastní slepoty, prýštící většinou z naší pudovosti, a našeho trapně komického naparování a svádících tanečků. Naučit se znát ženy a počítat s jejich povahou (tedy nebýt zklamán a roztrpčen) předpokládá zbavit se vlastní mužské iluze a pudové chtivosti po ženách.
Teprve bdělé uvědomění si těchto rolí u obou partnerů je může povznést nad to či tomu zamezit (což je asi výjimečné).
Vzal bych na vědomí (i přes různé protiargumenty) i odvěkou "dělbu práce": žena, přinášející si v podstatě ženství touhu pečovat o rodinu, nemá tak blízko k logice atd., jako by měl mít muž, potřebující logiku atd. k zaměstnání resp. k nějaké tvůrčí činnosti. Nehledejme tak přísně u žen logiku, tak jako ony nemohou hledat u nás dovtipování se, co je třeba udělat s křičícím miminem. Zároveň ale neexistuje něco jako „ženská logika“: Logicky v dané věci buď uvažujeme, nebo ne. Logika není ohebná. Mlhavým pojmem „ženská logika“ se často zastírá jen totální nelogičnost a pohodlnost vůči poctivému pravdivému myšlení. Jenže: Myslí-li nelogicky muž, řekne v lepším případě „došlo k nedopatření“. Totéž u ženy okomentuje „Nojó, slepice.“
Jistě, postupem vývoje a střídáním inkarnací mají ženy vstřebávat i logiku a tvůrčí schopnosti (nikoliv nižší chlapskou hrubost), tak jako muži si mají osvojovat vcítivost, péči, jemnost (nemyslím zženštilost). Pak je lepší předpoklad pro dobré manželství či partnerství.
2024 ©