1. MYŠLENKY O MEDITACI

Meditace není stahování Ducha do sebe, ale uvědomování sebe v Duchu.

Modlitební či meditační nálada obsahuje i náš osobní vztah k Bohu, touhu oslovovat Ho za sebe, ze sebe, svým Já, sebou samým.

Nelze jen čekat, že nás nějaká meditace vynese do jakýchsi výšin sama od sebe, jen co najdeme ten správný návod a jen co se ji pak snad naučíme. Není-li ušlechtilý, pravdivý a ducha-přítomný náš denní život, ani s těmi výšinami bychom si nevěděli rady.
 

Jen poctivé a tvořivé myšlení v zemských věcech, kombinované s mravností a úctou, nás jednou může orientovat v duchovních věcech v jejich jasnosti, neklamnosti a pravdě. Ani žádný jasnovid si nevymeditujeme, nejsme-li v myšlení ducha-přítomní, logičtí a poctiví. Pak i správně nasměrováváme slitování srdce.

Do kontaminovaného terénu duše nelze sázet semínka duchovnosti. Nevzejdou.

Dnes již není doba duchovních metod či technik a jejich zprostředkovatelů, ale doba samostatného pěstování kultury Já, doba Kristem otevřených nebes. Pomocí je jen přátelská láska, podpora, meditace, modlitba, nezištný moudrý čin.

Duchovní cesta neexistuje. Je to jen náš pomocný pojem. Ve skutečnosti jen rozkrýváme tajemství nitra i kosmu. Cíl je tam, odkud vycházíme, tedy v našem nitru, kterým poznáváme svět a sebe v něm. Naše já je nám dáno z Já Boha Otce.

Modlitba, meditace, láska otevírá člověku, sedícímu na vrcholu pyramidy ze svých odpadků, oči ke vnímání těchto odpadků a sílu je odklízet či pálit. Bez této denní práce není pravé meditace ani uzdravení.

Často se i krásného zážitku co nejdřív zmocní naše nižší, poživačnější, popisující myšlení a cítění. Tím se to pokouší konservovat pro své vyhledání později, aby to bylo už beze snahy. Tichý prožitek a úctu nahradíme nedočkavým poskakováním svého nižšího já kolem oné vzácné chvíle, aby nám z toho něco zůstalo. Strhneme si krásnou či posvátnou věc do plytkých či lepkavých slov, někdy do umělé a snobské slovní ekvilibristiky, která sebezálibně žongluje s kombinacemi duchovních pojmů, ale tím i krásnou věc paradoxně rozcupujeme jak štěně plyšového medvídka.

 
Postupně vědomě splývat s kosmickým zřízením, vstřebávat své vědomí do tohoto odvěkého domova, pociťovat se jako dcery a synové Boha Otce a Božské Matky, kteří nás trvale milují a pomáhají nám – to prožít aspoň malinko, přináší bezpečí, nakročení k plnění lidského úkolu… Pak se vnímáme jako průhledný chrám boží, vidíme, že žijeme v jeho lůně, prozařováni všemi božskými bytostmi.

Nic si nelze vymodlit či vymeditovat, pokud jsme v praktickém životě neučinili maximum. 

Říká-li někdo, že se takzvaně duchovně snaží či že medituje a nevnímá-li s klidem i aktivitou, s morálkou a inteligencí dění kolem sebe a ve světě, je jeho snažení jen duchovní „potěmkiniáda“.

 
 
Do lampy tichých srdcí vlévá Boží Matka živoucí všeléčivý olej kosmických bylin. Ten občerstvuje naše strastmi a únavou nachýlené hlavy a zvláčňuje zatuhlosti našich niter.

Roznícený cit či zvídavost je nutno kultivovat meditací a napájet studiem duchovní vědy jakožto hlavním kvalitním palivem. Bez toho je cit infikován zahleděním do sebe sama a zahnívá. Pak hledáme bezpracné náhražky pravé spirituality.

Pronikne-li jednou naši hruď poznání božské síly a moci, zdvihne tato boží síla naši k zemi hledící hlavu k nebesům. Nechť při tom zůstaneme před nejvyšší božskostí skloněni v pokoře a nezapomeneme, že je to on v nás, který nás proniká všemohoucí svatostí a duchovní inteligencí.

Prožíváním usebrání, modlitby i čistého umění se duše stává potůčkem, který se leskne, zpívá, tančí, naráží, občas i vypění, ale nedrtí a hned se ztišuje a rozlévá do klidné šíře při vědomí, že v budoucnu, po neznámo jak dlouhé pouti, nalezne i nekonečnost moře.