2. MYŠLENKY O LÁSCE

Láska není rozkochaný, upovídaný a do sebe zahleděný cit, ale postoj, připravenost k pomoci, k harmonizaci okolí, k moudrému vhledu do věcí, lidí a událostí,  k vykonání něčeho dobrého, do čeho se jiným nechce.

Láska je vždy trpělivá a nechce sklízet štěstí hned. Je vydávána i v době, kdy žijeme utlačeni svými životními břemeny.

Země je nejen naší kolébkou, nejen rušným bojištěm, nejen stále otevřeným hrobem, ale i alchymickou tavírnou lásky a stále rozsvíceným oltářem. Co z toho si vybereme?

Láska, působící za cenu vlastního utrpení, musí být vědomě vedena moudrostí, která přemýšlí o cestách proměny zla v dobro.

Ptáš se, jak sloužit lásce? Lásce se neslouží, ta se žije.

Někdy láska znamená nepoutat citově druhého, ale darovat mu volnost podle jeho vůle.

Odvozujeme-li svou lásku od zemských věcí, zůstáváme svým vědomím jen v zemské úrovni s jejími požitky a hořkostmi. Víme-li, že zdroj pravé lásky je v Bohu, pak nacházíme svůj cíl i odměnu tam, kde se láska rodí.

Bez lásky a souladu, který přináší, je vše matné, mrtvé a bezúčelné, protože v lásce kotví veškeré dobro, veškerá krása, čistota a smysl bytí. Duchovní láska je korunou božího života v člověku.

„Láska překrývá množství hříchů“ a milující, byť občas chybující, žije plodněji, radostněji a nadějněji, než studený všeuměl a vševěd.

K čemu nám jsou stovky vylepšovacích metod, kurzů na „duchovno“, neumíme-li pohladit místního pejska? Anebo potěšit nešťastníka u boudy?

Bůh je nezávislý na čemkoliv. Jeho láska ke světu je bez výhrad. Napodobujme ho v tom – stvořil nás k obrazu svému.

Láska nerozmazává ani nevymazává Já, ale bděle ho očisťuje jako drahokam z bláta. Aby působila správně, musí být obezřetně směrována moudrostí.

Květy jsou zhmotnělá zvěst o nebeském životě.    
  
 
Jen touží-li člověk, aby skrze něho bylo okolí naplňováno stále kvalitnějším obsahem, probouzí se v něm pravý život.
 
 
 
Jako z růže vidíme raději květ než trny, stávejme se pro svět růží, která touží zkrášlovat celou zahradu, a trny našich bolestí a nedostatků si řešme poctivě v ústraní.

Pravda bez lásky zabíjí, pravda s láskou vykupuje.
 
 
Není počátek posvěcení i v radostně darovaném pozdravu?
 
 
„Láska překrývá množství hříchů“ a milující, byť občas chybující, žije plodněji a radostněji, než studený všeuměl a vševěd.

Až se lodička našeho života přeplaví na druhý břeh, asi se nás nebudou ptát, kolika drahými předměty jsme ji zatížili, nebudou je zajímat naše zemské úspěchy, kariéra, krásná, ale prázdná slova, zemské vědomosti, uznání, ale spíš kolik v nás bylo lásky k Bohu, pochopení a oběti pro druhé, kolik radosti a čistého veselí jsme rozdali, kolika zbytečností jsme se vzdali, jak jsme uměli odpouštět, nakolik jsme zůstali věrní sami sobě…

Láska k Bohu znamená, že Jeho Láska zažehuje odlesk sebe samé v naší duši, začíná v nás žít a měnit náš poměr k sobě i ke světu: začínáme se vědoměji pociťovat jako součást plánu dlouhodobé kosmické evoluce a jejích morálních hodnot a dějů… Je to stav, jako když ztroskotanec je vyvržen na teplý písek a pocítí po marných bojích a zmítání sluníčko a úlevu. Bůh na tento náš stav trpělivě čeká.

 
Nezažívejme blaženost (z lásky, z přírody, z umění atd.) sobecky pro sebe, ale s radostí, že jsme vůbec na světě s druhými a že to, co zažíváme krásného, mohou spoluprožívat i jiní. Když prožívání krásy, lásky, dobra vysíláme i pro svět, prosvětluje se celková hladina vědomí lidstva, a druhotně se stáváme průchodnějšími i pro vyšší a kvalitnější obsahy. I naše sobectví se tím samovolně rozpouští.

Kdo miluje Boha, tedy přijímá vše z jeho ruky a vše dělá pro něho, tomu slouží vše k dobrému. I jeho chyby a pády budou snáze v boží ruce obráceny k užitku.

Uvědomujme si, jakou neskonalou láskou, obětavostí a pílí pro nás pracují božské hierarchické bytosti. V každé vteřině udržují náš život a činnost našich orgánů, které my dokážeme pouze kazit. Naplňujme se neskonalou vděčností za vše, čeho se nám od Boha a jeho živých buněk jeho svatého těla dostává. Děkujme za všechnu lásku a dobrotu a nekonečnou trpělivost s našimi nedostatky i věčnou péči o náš duchovní pokrok, vnitřní dobro i o náš vezdejší život, který svou činností udržují bez naší starosti a zásluhy.

V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznící s vyšší vůlí.
 

Procítění sounáležitosti ve vnímání krásy, dobra, radosti snad navodí v našich duších hvězdné chvilky, které nám pomohou vyplnit potřebu svátečnosti i obyčejného přisednutí si k duši druhého či obejmutí jeho duše. To mnohým z nás tak bolavě chybí.

V autoškole nás učili, že svítit máme nejen proto, abychom viděli, ale hlavně abychom byli viděni. Jen kdo z nás svítí v životě dobrotou, spojenou s duchovním povznesením, je dobře viděn i z duchovního světa. A je jím pak ochraňován a ozařován a ozařuje i okolí. Světla se vždy slévají. Láska také.