Medituju nebo ne?

MEDITUJU  NEBO  NE?

Vyslovovat se, že medituju, či dokonce že jsem měl „hlubokou meditaci“ je  protimluv. Při skutečné meditaci mizí slova a pokud ve mně něco zanechala, nemohu se toho zmocňovat běžnou mluvou v běžné hladině vědomí. To je analogie jako: „Tao, které bylo vysloveno, už není to Tao“, nebo: „Nemyslet na Boha, myslet Bohem“, nebo – „V Bohu je i myšlenka na Boha hříchem.“ Při meditaci odchází či aspoň trochu ustupuje naše běžné myšlení, proto o ní je lepší moc právě tím myšlením neoperovat, bylo by to jako chtít nakonzervovat duhu.

Třeba tak jako když stojím pod hvězdou oblohou nebo v přírodě v tichém dešti, nemohu si to rušit hlasitými ani myšlenkovými výkřiky, jaká je to nádhera či jak medituju, mělo by to být i se skutečným ztišením. Říkám-li: medituji, jsem ztišený apod., usvědčuju se z nepravdy. Vše skutečné se děje v Tichu.  Tak jako nahlédnu-li aspoň trochu k pojmům Bůh, Ježíš, Maria, nechám-li se prostoupit úctou (jako první fází duchovního vývojového postupu), vstřebám-li z četby něco o těchto bytostech, pak braním jména božího nadarmo to vše ničím a vraždím v sobě schopnost k tomu jakkoliv proniknout.

Jak říká Drtikol: Řeknu-li si - Ták, teď budu meditovat, to bude krásné, pak z takové meditace nemůže nic být. To je vše jen přístup vnějšího vědomí (=nižšího já), které naopak musí ustupovat, né se toho samo chopit. Meditaci nelze pojímat jako trénink, cvičení. Přistoupit se k ní dá třeba s podobnou touhou, jako když si vyjdu o štědrovečerní noci z vlastní potřeby ven, pod oblohu, do ticha. Taky u toho člověk nedělá žádný mentální humbuk, ani při tom neřeční (ani sám před sebou), že „medituje“. Může o tom pak někomu blízkému skromně povědět, aby se podělil, to ano.