Předpoklady meditace

PŘEDPOKLADY  MEDITACE          

Meditaci nelze brát izolovaně od běžného prožívání. Potřebuje přípravu celkového niterného klimatu. Nemáme-li prožívat jen její vychtěnou nápodobu, nemáme-li ji jen markýrovat, je dobré se k ní připravovat  i v denních maličkostech logikou myšlení, celkovým světovým názorem, sociální kulturou svého Já při jednání  v různých životních situacích. Zdá se to obtížné? Uvědomme si, co od meditace očekáváme: trochu exotického  vzrušení, ukojení zvědavosti, nebo se nám má stát součástí celoživotní vývojové cesty? Toto uvědomění teprve navozuje klima či kontext, ve kterých pak meditace odbourává zátěže egoismu. Žádné cvičení nemá vést k trvalému rozplynutí nebo úniku kamsi, ale sloužit tomu, aby se i myšlení pomalu odpoutávalo od závislosti na smyslovém vnímání a postupně pronikalo (třeba studiem duchovní vědy) za práh smyslových skutečností. Člověk současné duchovně-vývojové epochy proniká do sféry ducha vědomě, to je bez vizí, extází, halucinací, astrálního odpoutávání se od těla, bez šamanských metod i bez mediumity, což vše se vyznačuje právě potlačením bdělé kontroly myšlení, obcházením pro nás seslaných situací a zkoušek a zejména rozmělňováním bdělosti našeho Já. Dnes jsou tyto metody již jen nežádoucím balastem a atavismem. Světlo a jiskrný pohyb zkrystalizovaných a morálně čistých myšlenek by mělo zářit do našeho zemského okolí ke všeobecnému prospěchu.  Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání. Myšlení – schopnost duše, která musí jednat v terénu světa, dnes  nemůže být opomenuto, ale má nabýt větší obezřetnosti, čistoty ba cudnosti, bedlivé pozornosti vůči všemu, co nás potkává, větší citlivosti či reaktivnosti pro krásu, dobro, sociální soucítění. Má být zkvalitňováno, „zpravdivěno“ i v nejrůznějších denních maličkostech, spiritualizováno, nikoliv vyřazeno. Hlavu dnes nelze obejít, ale můžeme ji projasnit. Současně s tím teprve přijdeme „na chuť“ meditaci. Ta má pak svůj pravý význam, pak můžeme zaslechnout ono „zvonění ticha“, kdy se Já teprve schází samo se sebou. Meditaci tedy musí provázet tříbení v běžném světě, čistění a úklid našeho povahového stolu. Klidná, trpělivá, stejnoměrná a radostná práce na sobě pak umožní, abychom při pravidelné denní meditaci časem nacházeli cosi, co již nevychází z nás, ale co nyní žije svůj vlastní život a přináší poznání jednoty duchovních světů s tím naším. Nebo – chcete-li – vstřebávání našeho světa do světů širších, do světů otevírajícího se nebe. V našem nitru pak vytváříme či spíše nacházíme prostor, který Heidegger nazval překrásným slovem světlina. Tak dřív nazývali lesníci volné místečko v hustém lese, které bývá zalito sluncem.