Cloumá to s námi? - Odpouštění přichází z impulsu našeho vyššího Já. - Místa svobody a štěstí v našem nitru.

Podle svatého Kolumbána Stvořitele poznáváme tím, že poznáváme jeho stvoření. Tedy i že bděle žijeme zde na zemi. Zahrnuje to mnohé, i vzájemné ubližování si. Na křivdy je zapotřebí zapomenout emočně, tedy ve vztahu ke svému egu, své osobě, ale při rozeznání správného a nesprávného. Pokud bychom to nerozeznali, pak si to zapomenutím zaneseme do podvědomí a jednou to vypluje, nebo si tím snižujeme přirozenou důstojnost. Tedy – oddělit chyby od jejich nositelů. Sledujeme-li, jak někdo při krasobruslení zavrávoral či vrazil do partnera, vidíme jasně pochybení, ale osobně nereagujeme, nehodnotíme. Leda ho politujeme, že něco nezvládl, a v duchu bez ironie popřejeme, aby to zvládl příště.

Tak chybu druhého, i kdyby se týkala mne, až do posledního záhybu rozpoznám, třeba i v duchu pojmenuji, ale emočně se na ni nelepím, nespojuji ji natrvalo s jejím nositelem, nevedu s ním v duchu trvale vyčítavý emoční dialog. Pak nejednám zbaběle, nepřekrývám to předčasně bez rozpoznání, nezahlazuji to slepě. Samozřejmě že se mohu obhájit jakýmkoliv vhodným způsobem. Duchovnost neznamená, že si necháme všechno líbit. Ale zároveň: Chyby druhých nás neopravňují k vlastnímu chybování. Když člověk neodpustí, žije v principu Starého zákona - oko za oko, zub za zub. Pokud ne v činu, pak alespoň v představě, což není velký rozdíl. Je to princip suché spravedlnosti, suchého zemského rozumu. Kristus přinesl nejen lásku, ale i moudrost a vůli. Moudrostí chybu  (špatné jednání) plně rozeznám a poté to vůlí k lásce odpustím. Je to obdobné, jako se máme stavět k zemřelým. Pokud bych chybu nerozeznal v okolí, budu ji schvalovat nebo i dělat sám. I pokání, tedy rozeznání svých špatností, musí být plné, ale ne drtící. Nesmí podlamovat sebedůvěru a důvěru v boží pomoc. A tak to můžu dělat i vůči okolí – i druzí potřebují čas a klid k nápravě a naše odpuštění. Nevíme, zda jejich náprava nebude rychlejší, než naše, proto nikoho plně nezatracovat.

          A zároveň – vědět, že vše, co nás potkává, nás potkává zaslouženě. Druzí mohou být buď nástroji naší karmy, která k nám jejich prostřednictvím přichází. Pak jsou pro nás naši nepřátelé či škodící lidé těmi nejlepšími učiteli. Nebo nám těžkosti přicházejí i jako žákovské zkoušky k trpělivosti a zocelování. Za obojí máme být vděčni. Přijetím a zpracováním obojího v nás roste síla, kterou pak můžeme pomáhat okolí. Bývají to často ty nejtěžší zkoušky v životě. I když i mnohokrát znovu a znovu selháváme, můžeme vždy prosit Krista či božskou Matku o pomoc a posilu. A snad právě v této oblasti ji můžeme zažít, a v praxi pochopit, že duchovní život se odehrává právě v tom nejobyčejnějším životě zemském. Najednou uvidíme, že duchovní pomoc může přijít každému z nás a nepotřebujeme k ní mimořádné mystické schopnosti.