3. Praxe odpuštění. Upuštěním od odvety vzniká vakuum. To ihned vyplní Kristova substance.

O  odpuštění. Absencí odplaty, zbavením se vzteku, výčitky a odvety tam, kde bychom ji mohli použít, vzniká v duchovní úrovni vakuum. Toto vakuum se však ihned vyplní. Vyplní se substancí Kristovou.

Když se k nám někdo špatně zachoval, zranil nás a my v srdci odpustíme, pak jsme přejali aktivně část Kristova Pravzoru. Rozlije se mezi námi blízkost Kristova. Absencí odplaty, zbavením se vzteku, výčitky a odvety tam, kde bychom ji mohli použít, vzniká v duchovní úrovni vakuum. Toto vakuum se však ihned vyplní. Vyplní se substancí Kristovou.

Odpustit někomu  nemusí znamenat, že si nesmíme udělat jasný závěr o jeho chování, a třeba i opatření vůči němu  v praxi. Musíme odpouštět, dnes a denně.  Je to dřina, že? A co když nevidíme, jak i právě my jsme těmi,  kdo druhé zraňuje? A  třeba taky dnes a denně?

Důležité je, když někomu něco špatného uděláme, omluvit se nebo se to snažit podle možností napravit. Je-li možnost to napravit, pak to nemusíme hned nechat na Kristu, aby to bral k sobě. Pak ta část Kristova vlivu, která se takto „ušetří“, je v nás pozorovatelná jako klid svědomí. Teprve co nemůžeme napravit, necháme Kristu a poprosíme Ho, aby to svou Milostí vyrovnal.

Co to znamená, že Kristus bere něco k sobě a vymazává to? Dejme si příklad. Rozbije-li kluk kamenem okno, pak ono rozbité okno je porušením nějakého řádu, je zlým činem. Ten by zůstával zapsán v akašické paměti Země jednou provždy. Miliardy podobných špatných činů by jednou Zemi zcela zničily, kdyby měly zůstávat a hromadit se v jejím osudu. Toto vzal Kristus svým sestupem na Zemi k sobě, vymazal to a vymazává nadále z paměti lidstva. Subjektivní karma (následky) – výchovné potrestání kluka, zůstává, jinak by nebyl individuální pokrok. Toto je ono Spasitelství, Vykupitelství, Mesiášství. 

Nemáme-li už možnost nějakou vinu či křivdu vůči někomu napravit, třeba protože zemřel, odstěhoval se, nechce nás vidět apod., i pak je řešení: Můžeme poctivě poprosit jeho Anděla Strážce (a ten za nás bdí i vůči světu a tedy tomu může naslouchat) o odpuštění, i o to, aby tomu člověku pomohl, aby to v sobě už nenosil jako křivdu nebo výčitku. Nemusí to pomoci hned, ale  časem určitě.

Když jeden druhému neodpustí i poté, co se viník snažil věc napravit (činem, lítostí, omluvou apod.), pak se sám vleče životem s další tíhou, a jednou bude muset prožít sám na sobě tíhu něčí výčitky. I proto bychom měli nejpozději ve chvíli smrti odpustit všem.

Václav Havel kdesi popisoval jedno svoje banální dilema: Nastoupil do noční tramvaje, ve voze byl sám a jel jen jednu stanici. „Normální“ člověk by lístek schoval do kapsy rád, že ušetří… Ne tak Havel. Rozvíjel úvahu, zda je etické jet na černo! A nutno říct, že to byla vskutku hluboce brilantní úvaha. Disident Havel měl ovšem „zjitřelé“ či otevřené a ostře vnímající svědomí, které registrovalo každou nespravedlnost, podlost, výmluvu, zbabělost a snažilo se s nimi vypořádat se ctí. U druhých i u sebe. Proto bylo možno si ho tolik vážit. I takto přidáváme zemské auře podpůrné síly pro dobro a spravedlnost. I takovéto drobné činy odkudsi ze "zákulisí" přispívaly k tomu, že aura jeho morálnosti byla posilou i mementem. Nepotřeboval studovat "duchovno", aby věděl a žil, že i to, co nikdo nevidí, se zaznamenává - dobré i nedobré.

Znakem pravého odpuštění je umění překonávat sebe sama. Když chce někdo odpustit, je to vpravdě z impulsu vyššího já. Pravé odpuš­tění je tedy vždy spojeno s obětí. Nižší já se obětuje vyššímu.

Řekněme si, co se stane, když člověk v určité situaci neodpustí. Řekněme, že někdo byl uražen, poškozen, ublížen a nechce odpustit. Co se stane v duchovním světě? Musí být karmicky zařízeno, aby se tito dva lidé opět setkali a aby vina byla vykoupena nějakým dobrým činem toho, kdo tehdy ublížil. A protože si lidé činí vzájemně zlo velmi často, můžeme si představit, jak obtížná je práce duchovního světa s lidskými osudy, aby bylo zlo vyrovnáno.

Uvažujme o případě, že člověk odpustí: zříká se odplaty, zříká se toho, aby se mu dostalo zadostiučinění, náhrady za to, co utrpěl. Co se  stane nyní v duchovním světě?  Síly, které by sloužily k tomuto vyrovnání, se uvolní; stanou se volnými. Pokud neod­pustíme, musí další vývoj pokračovat tak, aby i v budoucnu byly zlé činy karmou vyrovnány. Ale když odpustíme, vznikají v této „síti" místa pro svobodu. A do těchto uvolněných prostor může působit síla Kristova. Je to prostor, který Kristovo působení může změnit v prostor svobody a milosti. Těmito lidskými činy se uvolňuje cesta, aby železnou nutnost vyrovnání mohl Kristus proměňovat ve svobodu.

Kde nalezneme pravzor pro toto odpuš­tění? Dostáváme se k tajemství golgotské události. Co se stalo tím, že Kristus tehdy vzal na sebe osud lidstva? To znamená, že na sebe vzal objektivní škody, které jsme svými činy způ­sobili celému vesmíru. Subjektivní karmu si musí každý vyrovnat sám, Kristus vzal na sebe karmické následky objektivní,  tedy ty pro svět, kosmic­ké. Pro zasvěcence toto vypadá v duchovním světě, v akašické kronice, asi takto: díval-li by se tam na proud vzpomínání celého světa, našel by tam volné prostory po odpuštění; poznal by, že jsou to místa, kde před tím něco stávalo, ale někdo to odstranil, dal to pryč. A to učinil Kristus:  doslova vzal naše objektivní hříchy na sebe a vymazal je z akašické kroniky. A to je tentýž makrokosmický proces, který v mikrokosmu činíme odpuš­těním sami.

Aby síly dobra stačily na zlo, kterého je v světě tolik, můžeme se naučit něco, co lze nazvat „morálním dýcháním". Vdech, živý vzduch, se v nás pohlcením kyslíku mění ve smrtící výdech - CO2. A víme, že na pahorku Golgoty se stalo něco obráceného. Tam Kristus vdechl do sebe smrt a pro celé lidstvo vydechl při zmrtvýchvstání ze sebe život. Vdechl do sebe vše, co přinesl lidstvu materialismus, co přinesli zemřelí materialisté do vyšších sfér. A to, co Kristus vydechl, to je ona možnost mít duchovní myšlenky. Materialistické, k smrti vedoucí myšlenky byly vdechnuty a duchovní myšlenky, vedoucí do budoucnosti, vydechnuty. A to je to, co se nazývá „morálním dýcháním". A k tomu jsme povoláni. Žijeme v materialistickém světě, odkud ze všech stran přicházejí materialistické myšlenky, přinášející impuls duchovní smrti. Naším úkolem je, abychom tyto myšlen­kové a citové impulsy do sebe přijímali, přetavovali je a vydecho­vali pak myšlenky, city a vůli, přinášející život. Tím se můžeme stávat stále více a více opravdovými přáteli éterického Krista a spolupracovníky na éterické úrovni. Těmi se můžeme stát, když půjdeme cestou tolerance, odpuštění a společného nesení karmy. Kristus je totiž jediná bytost v duchovním světě, která může působit v lidském já, aniž by toto já vymazala.

Každým činem pravdy, každou poctivě vedenou myšlenkou odpuštění a lásky námi prochází síla Kristova jako živoucí impuls pro druhé. Kristus  totiž, na rozdíl od mlhavých inspirací nerozpoznaných neviditelných bytostí, může působit v lidském Já, aniž by toto Já vymazal, zatlačil. Jeho bdělý jas můžeme postupně s radostí a lehkostí nechávat v sobě působit a vše jím pojímat, přetvářet a vydávat světu proměněné.

Možná to nepůjde hned, ale zase s tím můžeme jít právě za Kristem jako dítě za rodičem. Důležité je již rozhodnutí. Krista si můžeme uvědomovat v každém člověku jako latentní součást jeho nejvyšší podstaty. Je tam jen překrytý časnými nedokonalostmi, kterých se i on (byť by nám byl nyní protivný, nesnesitelný) jednou zbaví, a třeba dřív, než my svých chyb. Přistoupíme-li k "nepříteli" jako ke Kristu - bez předsudků, podezírání, možná se sami podivíme, jak se jeho chování změní. Možná, že jsme však dřív v zaujetí sebou samými jeho přednosti neviděli.