A zase mne tehdy nezavřeli, ani za toho Kryla; Malá vzpomínka na Janské Lázně; Estébáci na mne zas přišli pozdě; Villone vrať se…

Letos je to třicet let od úmrtí Karla Kryla, za komunistů zakázaného. Jak jsem se později dočetl, za přehrání či jen přechovávání jeho LP „Bratříčka“ padaly tehdy tvrdé tresty, ba i dva lidi za to šli do vězení. V Janských Lázních jsem si v roce 1972 (to už politicky zase přituhovalo) vyjednal s kulturním referentem Kubšem použití kulturního sálu budovy Grand, udělal jsem si malé plakátky a přehrál jsem tam celé LP Kryla Bratříčku zavírej vrátka (včetně ironického vzkazu pro ruské okupanty – Spasíbo zachvátčiki, nikogdá nězabudněm). Protože doba už byla zas ošklivá a Kryl zakázaný, kamufloval jsem pořad titulem o protest songu, tehdy byl u nás povolený a známý ten americký. Tedy jsem pro forma přehrál jednu protestní písničku americkou a pak už český protest song – Kryla. Sál byl plný. Časem mi bývalí spolupacienti řekli, že se tam pak divní pánové z černého auta, tedy estébáci, poptávali, kdo se tohoto „kontrarevolučního“ programu dopustil, ale nikdo nic nevěděl, spíš neřekl, a já už jsem byl z lázní doma. Zpětně vděčím těm, zejména spolupacientům, co mohli promluvit, ale mlčeli.

A vůbec – podobných situací, kdy mi hrozil malér - od vyloučení ze školy, vyhazovu z práce, domovní prohlídky, až po vězení, jsem měl v životě asi sedm. I kdybych byl ateista, muselo by mi být divné, kde se ta ochrana vždy tak „náhodně“ brala. Zpětně dnes trnu nad takovými několika situacemi, dnes - zhýčkán naší demokracií a svobodou projevu - si to už skoro nedokážu představit.

Bohužel, zapomněli jsme. Ruská propaganda zachvátčiků sem zas nestydatě proniká, i když v různých převlecích a prostřednictvím všelijakých obskurních figurek (od okamurovců po některé kolaborantské antroposofy). Ruská okupace je pro mnohé připostrašené české duše obnovena, i když jen mentální. Zatím.

Malá asociace – protestsong tehdy razil v Americe zejména Bob Dylan. Udatně brojil proti americkému režimu a chudobě. Jak? Ve svém dlouhém Rolls Roycu s řidičem a záclonkami, kde měl i svou postel, televizi a barový pult, jezdil na koncerty. Navlékl si na ně zamaštěnou nežehlenou košili, vyběhl na jeviště a protestoval proti chudobě a boháčům. Vypovídající: jím zatracovaný americký režim ho nechával svobodně protestovat. Těžko si tehdy představit cosi podobného v našich sovětizovaných komunistických státech. Právě mě ale napadá jakási aktuální podobnost: I u nás – jakýsi zbohatlík (na rozdíl od Dylana ale soudně trestaný a dále stíhaný, též i bývalý snaživý udavač státní bezpečnosti) se udatně staví do role protestujícího („Všeci kradnú, iba ja čerpám“), prý ve jménu těch milionů chudých nebožáků, co jsou obětí vlády (kterou jsme si ovšem svobodně zvolili). Dokonce se k tomu po letech naučil i obstojně česky (ne z lásky k Čechům, ale ke své kariéře). Jdou-li davy za píšťalkou krysaře, čeká je jen pozvolna působící jed na krysy, byť jen ideový a s nálepkou jakési spravedlnosti. Na to velká část davu, mnohému dobrému či varovnému ohluchlá, ráda slyší. Tedy jedovatě - Dobrou chuť k tomu jedu.

Z dávného skvělého televizního seriálu o hříšných lidech se mi pořád vrací píseň Villone vrať se. Trochu si ji v sobě aktualizuji – Václave vrať se. Odkaz Havlův, jakkoliv hanoben a ironizován různými trapnými bezvýznamnými politickými ješity, přičiňujícími se o naši ostudu ve světě,

je a může být nadále dobrým nadčasovým kompasem. Záleží na nás. (A vnímavým je k němu právě náš současný pan prezident.)