BDÍ DUŠE ZEMĚ…; Skryté děje přírody a kosmu.

Nyní, v zimě, bez ohledu na množství či absenci sněhu, je Duše naší planety při nás, s námi. Po letním výstupu k nebesům a jejich vznešeným hierarchiím, kterými byla duchovně oplodněna, sestoupila a vstoupila zemská Matka v zimě plně do svého fyzického těla, do zemského globu. Je zcela uvnitř něho. Pevně v něm spočívá. Spolu s ní se i elementární bytosti živlů vrátily z vnější přírody pod zemský povrch, kde, uspány sní svůj zimní sen. Vše ztichlo, Země zadržuje svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. I lidské cítění se zklidnilo a člověk se snáze koncentruje k vnitřní práci. Zima je proto i nejpříznivější dobou k realizaci osvětových a duchovních činů. I chlad venku je blahodárný. Zamezuje přílišnému psychickému rozpínání a rozptýlení slučováním s přírodou. Konsolidované síly Země pomáhají v zimě člověku snáze se koncentrovat do nitra a lépe tvořit z nitra navenek. Sněžný příkrov zakulacuje vnější tvary a hrany, i lidské nitro je mírnější, méně vyhrocené k agresi.

    Skrytým dějům přírody a kosmu vládne i v době povánoční archanděl Gabriel, vládce Luny, a na Zemi vládce zimy. Z jeho něhyplné milosrdné lásky můžeme čerpat posvěcení a požehnání k sebeobrozování z Ducha božího, k vytváření našeho niterného plodu čistého Početí z impulsu zemské Panny, zastoupené kdysi bytostí Marie. Zasvěcenci popisují Gabrielův výraz jako zářící, měkkou, lunárně svítící bělost. V imaginačním vnímání se z  hlubin šedavých zimních mraků vynořuje jeho milostný obličej v neskonalé něze a milostnosti, v panenské kráse Madony. Jeho bezmeznou něhu vyjádřil inspirovaným obrazem Leonardo, později i Jan Zrzavý. Jeho posvěcující a žehnající pohled, tiše vysílající měsíční magický jas, rozechvívá nitro mateřskou láskou a něhou. I v lidském nitru může probouzet tuto nevýslovnou sílu mateřské lásky a něhy, když svítí v zimním klidu jako obraz Madony s děťátkem od doby vánočního tajemství. Síla jeho kosmického pohledu probouzí i ruch tajemného života skrytých přírodních sil. Zemské vrstvy vsávají poselství míru a vykoupení. Jeho hlava je ozářena jako luna v úplňku a obklopena výtrysky démantových světel, které na ní tvoří korunu ze sedmi základních kosmických tvůrčích sil.

    Jiskření hvězd jakoby se zrcadlilo v jiskření krystalek sněhu. Prý i ledové krajky na oknech jsou dílem nebeských inteligencí. Podobně jako jiskří sněžné krystaly či dokonale vypracované útvary na zamrzlých oknech, jiskří snáze i čisté krystaly lidského ducha v podobě dokonaleji vykrystalizovaných nápadů, činů i děl. Hmotařštěji zaměření lidé však nezachycují toto jiskření, neboť prožívají jakýsi mentální zimní spánek či útlum. Zklidnění nevyužívají k čisté bdělé aktivitě, přemýšlení či koncentraci. Propracovanější člověk naopak tím, že není v zimě tak roztěkaný do prostoru, může snáze nalézat sama sebe v božské síle duchovního Já. Tím přemáhá zimní mentální spánek. Toto zimní duchovní vědomí, kterým duše vítězí nad mrtvostí nižší podstaty, si můžeme přinést z vánočních mysterií, z otevření průchodu Půlnočního Slunce, které prozařuje Zemi zdola a září dál v lidském nitru i v době chladu a temna po zbytek zimy.

     Hvězdná obloha září nejvíce ve vrcholící zimě. Ani si

neuvědomujeme, že většina hvězd, na které hledíme, už

neexistuje.

Než sem jejich světlo po mnohdy milionech let dolétlo, zanikly.

Jsou i nové, které ještě nevidíme. Odedávna se člověk toužil

vznést k výšinám, které vídal. Touha Ikarů a Daidalů po vznášení

se ke světlu výšin je odvěká. Byly nalezeny i pradávné mapy

země, pořízené z mnohakilometrové výšky.

      Po letním oplodnění zrodila zemské Duše vánoční Dítě, připomínané i dnes narozením Ježíška. Můžeme si zde ozřejmit i zodiakální základ Kristova příchodu na Zem a jeho odchodu z ní. Je skryt v symbolu rovnoramenného kříže. Ježíš se narodil o zimním slunovratu a byl ukřižován o Velikonocích, tedy v době jarní rovnodennosti. Slunovrat zimní a letní – kolmice. Rovnodennost jarní a podzimní – horizontála. To dává základ dvěma ramenům kříže jako nejen symbolu, ale i vícevýznamové náplni křesťanství. Nebo jinak: Zrození Ježíšovo nastalo v době největší temnoty Země i v době nejdelší noci. Svůj vykupitelský akt pak vykonal v době, kdy je tma a světlo, zemské a duchovní v rovnováze, tedy v době rovnodennosti.

      Pulzace Země během roku se dá přirovnat i k velkému dýchání. Mohutný proces zemského dýchání ale neobsahuje vzduch, nýbrž samotnou duši Země. Její dech působí i na rostlinstvo – jeho jarní aktivaci, letní růst, podzimní odumírání a zimní spánek. Koncem prosince a v lednu Země vdechla své síly, drží je v sobě. Vsákla svou duševnost plně do sebe, tak jako člověk, který vdechl. Protože má Země ve svém „vlastnictví“ všechny své síly koncentrovaně, mohl se do této doby narodit i Ježíš. Je to doba, kdy se Země valí kosmem osamoceně, neposkytuje kosmu svou duševnost. Je nejvíc sama sebou, s kosmem jaksi „nemluví“. I my můžeme pociťovat tento kosmický pocit Země, kdy i síla Kristova je od poslední prosincové dekády vroucně spojena s duševností Země v jejím nitru, v zemském tělese. S přibývajícím Sluncem pak bude i zemský dech více provlněn slunečním světlem a silou. Spolu s vydechnutím Země na jaře vyproudí i síla Kristova, který o Velikonocích vystoupí z hrobu a překoná smrt.

Dávný pozemšťan jistě neměl družice, počítače, mobily…, asi je nepotřeboval. Neměl ale ani cosi jiného: nitro zanesené prestiží, kariérismem, tisíci plytkých a ukoptěných přáníček a požadavků, deprese, splíny, stresy, neurózy, traumata či jak se ještě nazývají tyto naše postmoderní „výdobytky“. A co když se k nebeským výšinám ducha i k azuru viditelné oblohy dostával při lehkosti svého svědomí a vznešené prostotě úplně jinak, jak my už ani netušíme? Tak jako se někdejší schopnost telepatie zmaterializovala do telefonu, zmaterializovala se i schopnost výsunu vědomí do výšin do našich letadel a družic. Ale: Neměly by ideály Daidalů a Ikarů a tisíců jim podobných říci něco i nám? Nám, kteří z prachu země vzhlížíme už jen k letadlům, družicím a svítící hmotě hvězd a zapomněli jsme, že tak jako je Země živoucí bytostí, i na hvězdy se celá tisíciletí pohlíželo jako na živé útvary, každý s jinou povahou? Ba i v bibli nalezneme, byť na různých místech, dvě důležitá tvrzení: že andělé jsou (i) na hvězdách, a že andělé mají vliv (i) na lidi. Z toho logicky plyne, že i hvězdy mohou lidem cosi andělského říci.

    Nejsme jako naši předkové. Namísto ideálů jsme pragmatičtí a chytří: uznáváme a ovládáme jen to, z čeho máme nějaký bezprostřední hmotný užitek. I zvířata dělíme na užitečná a neužitečná, podle toho, zda jejich mrtvoly můžeme či nemůžeme sníst. Umíme a toužíme ale ctít posvátno? Jak asi ctili před dávnými věky tajemství světa ti, kteří stáli před branami jeho poznávání? Snad znali i jiné světy, na které jsme my již zapomněli nebo si je zastřeli. A snad i my, krom svých vědeckých a technických poznatků a vysvětlení různých věcí možná stojíme před branami poznávání něčeho jiného. Někdy to může být tajemné místo v přírodě s jeho vlivy, někdy účinek posvátné stavby či stavbičky, jindy umělecké dílo a jeho hluboký náboj, a opět jindy třeba nitro druhého. Zdá se, že dokonalejší branou k takovýmto poznáváním než vnější věda je ztišení a láska. 

Běháme-li po nejrůznějších posvátných místech, obdivujeme-li nejslavnější umělecká díla, žijeme-li s někým roky v domácnosti, ale nemáme-li lásku a pokoru, nepochopíme nic. Nechápeme ani Zemi jakožto živou bytost, která cítí i bolest. Dávný člověk byl její harmonickou součástí, žil v účasti s jejími viditelnými i neviditelnými bytostmi, přírodní děje ročního koloběhu k němu mluvily. Bylo pro něho přirozené, že s tím vším tvoří společně živý organismus. A snad i tušil, že Země cítí kvalitu vibrací našich myšlenek, citů i jednání, kterými do ní vrýváme své stopy. Snad i proto toužil vytvářet oázy harmonie a posvátnosti, ať už to byly menhiry, tibetské čerteny, slovanské posvátné háje, křesťanské křížky či kapličky… Země pro něho byla obří reflexí člověka samotného, nalézal v ní svůj protějšek. A věděl, že i Země podle toho reaguje.

            Do jeskyní se vracet nebudeme. Naučme se alespoň, obzvláště při zimním ztišení, mlčet v jeskyních našich niter a vyciťovat zemské okolí i lidi láskou. Pak budeme umět i odpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy: kdo umí mlčet a být sám se sebou, poznává lépe i povahu a charakter jak lidí kolem sebe, tak jejich výtvorů, i přírodních útvarů a jevů či záhad. V zimě se o těchto věcech lépe rozjímá.