DNES

Co mohli lidé kdysi zmoci pouhou vírou, prostotou, oddáním se do vedení nějaké autority, zejména náboženské, to často přestává být účinné. Ještě do 18. a 19. století napájely samostatně život síly, které mnohého člověka nesly bez většího úsilí. Dnes jsme od nich odtržení trhlinou materialismu. Nezáleží jen na světovém názoru, ale na náplni myšlení, cítění i jednání. Jsme uzavřeni se sebou samými v absolutní pozemskosti. Jsme v této době prahu povoláni a vyzýváni okolnostmi ke vzetí plné zodpovědnosti za svůj osud. Musíme namáhavě poznávat, zkoušet, volit, bojovat, přestát svody, víry, zvraty a omyly tam, kde jsme kdysi ve víře mohli přijímat, bezpečně důvěřovat, kde jsme byli inspirováni, prozářeni, chráněni a vedeni. Cítíme se opuštěni bohy a musíme vzít odpovědnost plně na sebe, mnohdy za těch nejtrpčích osobních osudů. Čeká nás nové, svobodné uchopení sebe samých. Hlubší propasti, které se před námi rozklenují, jsou však vyvažovány i intenzivnější nabídkou duchovních světů ku pomoci. Živoucí síly budoucnosti můžeme uchopovat i vědomějším vztahem jak ke Kristu v auře Země, tak k  Marii, Matce našich duší.

V dobách před pár staletími stačila k určitému povznesení k Bohu víra či  cit. Mnozí z nás jistě  četli o křesťanských světcích  dojemné  příběhy mnohdy bezkonfliktních životů, prozářených láskou, nebo popisy stavů uchvácení, plynoucích z rozjitřených  citů, kterým  vyšší světy  štědře dávaly  svůj nektar. I  tyto stavy můžeme občas  prožít, dokážeme-li se k nim připravit, a buďme za ně hluboce vděčni. Nejsou však již pro dnešního člověka ve věku  rozvíjející se duše vědomé tím stěžejním,  co  pro   lidstvo  středověku.  Nevydrží  nárazy materialismu  a brzy  vyprchají. Je  zapotřebí mít  vědomou lásku  k Bohu  z větší  šíře své  bdělé osobnosti. Extatické stavy  již nejsou  přiměřené dnešnímu  stupni vývoje. Nemůže nám  jít již  ani o  to, co  se nás  pokoušejí učit východní guruové resp. cestující agenti s nirvánou - totiž rozplynutí se do bezbřehé nejvyšší Prázdnoty.  I to byly kdysi žádoucí, reálné, konkrétní a dosažitelné stavy,  dnes však již od nás duchovní  vývoj, řízený  Prozřetelností, chce  cosi jiného - aktivní, vědomé  rozvíjení a zušlechťování,  ku kterému dává Kristus své  síly tak, že  člověk vítá svou  budoucnost, své další životy, kterým touží dávat nové a nové hodnoty, aby je mohl použít ve prospěch druhých. Pošetilé je i ono módní domnělé „ochočování“ si andělů asi jako další pomůcky pro ukájení našeho egoismu, byť v takzvané duchovní oblasti. Anděly si nelze zapřahat do svého pluhu.

Ani středověká křesťanská mystika, pouhá dětská víra, ani únik do  nekonečného  rozplývavého  Míru  Indů  už nemohou trvale napájet   a   řešit   naše   životy.   Po  našem  rozvrácení materialismem, chtivostí  světských neužitečných rozptýlení, falešném uspokojení  z rozvinutého intelektualismu,  po této absolutizaci pozemskosti už nám staré praktiky, stavy vědomí či metody  neposkytnou dostatečnou vzpruhu a  oporu. Zbyly z nich už  jen cáry, v  nich občas krásný  ornament nebo zlatý knoflíček,  ale  na  oblečení  duše  to  již není. Chceme-li kontinuálně  udržovat  duchovní  trvání  svého  bytí, musíme uchopit živoucí  síly, které dnes  klíčí pro budoucnost. 

Naše  postavení je  nyní zlomové  jako asi  ještě nikdy v historicky poznatelném vývoji. Staré  pořádky a cesty padly, ani  tradiční  hodnoty  nás  nenaplňují.  Probíhá však velmi mocné  vniknutí  nové  duchovní  substance,  která  má  svůj bezprostřední  výraz v  hlubším a  bdělejším vnímání Krista. Ten  je  nám  ze  zemské  éterické  úrovně  mnohem  bližší a uchopitelnější,  než v  dětských dobách  našich křesťanských předchůdců.  Zesílením  agresivity  a  tragiky  materialismu zesílilo a nabylo i  konkrétnější podoby působení Vykupitele světa.  Není od  dob Golgoty  statický, přibitý  na kříži či namalovaný  na  obraze,  ale  je  neustále živoucí, tvořivý, činný, bdící nad  lidstvem. Je zde pro nás, je  to náš Bůh a záleží jen na nás, nakolik si to uvědomíme. Čeká na to!

Z  účinků  jeho  lásky  se  lze  vymanit svobodnou vůlí k izolaci (ke zlu), nelze se ale vymanit z budoucích následků tohoto  odmítnutí.  V  této  prahové  době  jsme  povoláni k přerození a znovuzrození ideálu,  slova, hodnoty a podstaty. Nejde o  nic menšího. Ve  své odtrženosti od  vyšších zdrojů musíme provést  konečné, svrchované rozhodnutí  a následovat Ho.