Tak se z mailu dozvídám, že ten můj někdejší „Kalendář pro všechny roky“ s reprodukcemi přírodních obrazů Drtikola a mými texty se prý pořád někde čte. Jsem tomu rád, ne kvůli sobě (no, to asi taky), ale hlavně kvůli obsahu. Trochu jsem přepracoval jednu jeho část, třeba to zkuste sledovat se mnou: Tlak doby se prý stupňuje. Hrůza hrůzoucí - nebo cenná příležitost? Jak pro koho. Co když - nabídka a vzpruha k vývoji? Sílíme nebo šílíme z toho? Asi podle toho, jsme-li jen uživatelé světa, povinného plnit naše předstayy, nebo jeho zodpovědní spolutvůrci. Psal mi kamarád, jestli cítím, jak ten tlak doby a zlých bytostí stoupá, a že prý toho už má při svých duchovních snahách „plný kecky“. Zklamal jsem ho. Čím? Tato doba je pro mne vzácná. Kolik máme dnes příležitostí se tříbit, ovládat, učit se správně reagovat... Asi toto téma stojí za úvahu, protože se celý život setkávám mezi některými z duchovno vyznávajících lidí s podrážděnými až paranoidními stížnostmi na dobu, na zlý svět, na špatné zdravotnictví, na málo peněz, na všechno, protože skoro všechno je ruší od jejich duchovna. Vše v životě by chtěli na zlatém podnosu, když jsou ti duchovní. A prý vše je jinak, než „nám říkají“. Ale kdo? Je přece na nás, komu dopřáváme sluchu. Ten známý prý tedy raději poslouchá ty, co mluví řečí ruských dezinformačních serverů či našich dezolátů. Někteří takoví se rekrutují i z tzv. duchovních kruhů. Holt lež a demagogie někdy nevyžaduje naši vnitřní bdělost. bývá snazší. Někdo si na ní založí i existenci. I kdyby se někdo, deroucí se na místa nejvyšší, musel roky učit naši mateřštinu, aby v ní mohl lépe lhát a získat důvěru větší části davu - té nepřemýšlející a hlavu do písku strkající. ((Znám je dobře, jsem z Písku.))
Jiný mi vykládá, jak strašně sílí tlak, jak se ty zlé bytosti snaží, a že to cítí i běžní lidi a natož pak my, ti duchovní... Nevím, jsem-li ten běžný nebo ten tzv. duchpvní (spíš ten běžný, ale je mi to putýnka), Někteří se nemůžou dočkat roku toho či onoho, který podle některých „jasnovidců“ vše zlomí a pak hurá do duchovna..., jiní věští (už asi po sté) zánik země. Jako by mesianistickými či naopak alarmistickými teoriemi chtěli dávat najevo svou duchovnost, kterou jim kdosi ošklivý bere a oni, hrdinové, bojují a bojují. A vystavují to na odiv. Mně je ten "tlak" spíš jedno, nezabývám se tím, nehodlám mít z toho vysokého tlaku vysoký tlak. Jsem holt, i když neplánovaně, provokatér kde se octnu, tedy i v těchto kruzích. Ono to s tím tlakem zla sice tak může částečně být. No ale co? Tak jsme tu a něco se musíme pokorně učit, podobně jako v každé předchozí inkarnaci, a každá byla jiná, i v tom zlu. A ne s ním „bojovat“, ale trpělivě s ním žít a s láskou, směrovanou moudrostí, ho rozpouštět, někdy třeba i vůlí - činy. To je ten „boj“. Ostatně – je lepší si vyhledávat, čím i my se podílíme na tom tlaku doby – v rodině, společenství…, nebo i „jen“ v mysli.
V mnohých situacích se láska musí projevit i jasným pojmenováním a odmítáním zla. Dáváním najevo, kam patříme.
Někteří považují ta pokušení a zlo za jakési podezřelé spiknutí zlých mocností, cítí se takzvaným zlem ve své výši obtěžováni. Nebo to, co považují za zlo (ať už oprávněně nebo mylně), berou prestižně jako jakousi soutěž s těmi zlými, kdo na koho vyzraje a vyhraje. To je představa mylná. Zlé bytosti činí podle své přirozenosti a určení, i ty v nás (nikdo nejsme na úrovni andělské) a když my to své zlo a omyly sami postupně poznáváme a zbavujeme se jich klidně, tedy je necháváme vyhasnout, pak osvobozujeme i ty odbojné, pokušitelské bytosti, pomáháme jim. To je lepší vztah k nim, než si myslet, že se přetahujeme s nějakými spiklenci.
Ano, dnes je míň času a tlak asi sílí, ale co budu kolem toho ukřivděně brečet. Nejsem i já spolupůsobcem toho tlaku? Umím to snad porovnat s minulostí? Jistě, že se zlo stává rafinovanějším. Ale proto nás to nutí stávat se moudřejšími, laskavějšími a činnějšími. To je normální vývoj odedávna. Teď se to zrychluje.
A mám lomit rukama, jak to zlo sílí? A v čem? Já to prostě nevím. Nebo spíš, není to důvod ke stížnostem. Pokud sílí v pokušení, pak aspoň vidím, co v sobě nemám zpracované, a to je dobré poznání, potřebuju ho. A sílí-li snad útoky proti mně – i zde říkám No a co? Holt je to dřina, to se nedá nic dělat. A co když mají pravdu?
Často jen sklízím, co jsem zasel. Druzí jsou pak jen nástroji mé karmy. A vždy mám možnost nového setí dobra - tam, kde zrovna jsem, i kdyby někdy jen mentálně. Zas a znovu se musím učit zlo rozeznávat, neosobně čelit svému i cizímu zlu, zocelovat se..., to jsou ty nejúžasnější dary doby pro sebepoznávání a třídění hodnot. A nejúžasnější pobídka k důvěře v Boží pomoc a posilu. Když jsem se v minulosti flákal, musím se tím víc snažit, dnes nám není nic odpuštěno, věci se zprůzračňují. Jistě, máme to mnozí opravdu těžké. V něčem propadáme. To se stává. Ale nelze to pohodlně alibisticky svádět na “tlak doby”. A hlavně: stěžuji-li si já, ten „hodný“, na tlak "zléhp" světa, pak si musím položit důležitou otázku: Mám jistotu, že nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním, myšlením na druhé stejně takovým tlakem i já? Můžu se spolehnout, že třeba prosazováním svých názorů či činů při soužití s partnerem, s potomky, příbuznými, spolupracovníky, že skutečně i já nejsem spolupůvodcem právě tohoto tlaku, který označuji za „tlak doby“?
Mám tak dokonalou sebekritičnost? Nehraju si na ni pouze? Tedy – nejsem zároveň někdy i na té druhé straně, na kterou si stěžuju? - Umím a toužím dobře rozeznávat, co vstřebávám? A co vysílám? Nepodléhám konfirmačnímu zkreslení?
To poctivé zpytování svědomí a nevěšení starých i nových vin na druhé vyžaduje pozornost. Asi jako když občas musím couvat autem po úzkém chodníčku, dávat pozor na chodce a nezajet stranou do zeleně.
Pokud bychom žili v dotčenosti, že chceme provozovat ušlechtilé činění nebo duchovno a ten ošklivý svět nebo jakési útoky z neviditelna nám v tom svévolně brání, pak máme blízko k nadřazenosti, zapouzdřenosti, privilegovanosti, klamu, k syndromu mesianismu. Duchovní vývoj, sílení i pomoc světu spočívá i v tom, že se snažíme udržet si harmonii a orientaci hlavně v tlaku světa bez reptání a ukřivděnosti či pózy trpitelství, naopak při trvale vřelém vztahu ke světu. I podle možností - stavět zlu a nepravostem světa hráze.
Pokud bychom nebyli schopni rozeznat – a bez emocí – zlo v sobě i v okolí, jak bychom chtěli pochopit vysoké transcendentální pravdy? Vývoj začíná od pravdivosti a etiky zde, v našem prostředí. Bez základu morálnosti jsme ve svém duchovnu jak mravenci, šplhající po kolmé trubce, a na jejím konci do ní spadnou.
A co tedy s tím tlakem a tíhou doby? Možná sílí. Ale i my z nich musíme sílit, ne se pyšně štítit a mentálně nadřazeně poustevničit. Jak je to úžasná příležitost měřit denně klidným pohledem vše nedobré, logicky rozpoznávat lež – nejprve tu v sobě a pak i venku. Že se tlak doby stupňuje? No a? Je to nejúžasnější nabídka a vzpruha k vývoji. Sílíme nebo šílíme?
Musíme se při dnešní snazší komunikaci a propojení s druhými lépe ovládat, učit se správně reagovat... Je to dnes těžší. Asi toto téma stojí za úvahu, protože se celý život setkávám - kdysi i u sebe - mezi některými z duchovně nasměrovaných lidí se stížnostmi na dobu, na zlý svět, na všechno, protože skoro všechno je ruší od jejich duchovna. A prý vše je nějak jinak. Někteří mluví řečí ruských dezinformačních zdrojů či jejich domácích dezolátů. Jeden mi vykládal, jak strašně sílí tlak, jak se zlé bytosti snaží, a že to cítí i běžní lidi a natož pak ti duchovní... Někteří se nemůžou dočkat roku toho či onoho, který podle některých "jasnovidců" vše zlomí a pak hurá do duchovna..., jiní věští (už asi po sté) zánik země. Jako by mesianistickými či naopak alarmistickými teoriemi chtěli dávat najevo svou duchovnost, kterou jim kdosi ošklivý bere a oni, hrdinové, bojují a bojují. A vystavují to na odiv. Mně je to spíš jedno, nezabývám se tím. Jsem holt, i když ne cíleně, provokatér kdekoliv se octnu, tedy i v těchto kruzích. Tím šťastněji jsem mezi těmi, třeba čtenáři i kdybych je neznal, kteří jsou spolu-provokatéry, a podle možností - i spoluhojiteli.
.oOo.
Jako bývala kdysi role dvorního šaška, možná by byla dnes potřebná role provokatéra. Ten by ale měl aspoň v základech poznat to, proti čemu provokuje, a z jaké pozice. Neměl by samoúčelně sklouznout do pyšné role outsidera či ukřivděnce.
Malé opakování (to jsem si přinesl ze školy). Tlak zla? - No ale co? Tak jsme tu a něco se musíme učit, podobně jako v každé předchozí inkarnaci, i v tom zlu a úkolech. Někteří ta pokušení a zlo považují za spiknutí zlých mocností, za jakousi soutěž s nimi, kdo na koho vyzraje. Ale - zlé bytosti činí podle své přirozenosti, a když se svého zla a omylů zbavujeme, osvobozujeme i je, pomáháme jim. To je lepší vztah k nim, než si myslet, že se přetahujeme s nějakými potměšilými spiklenci.
Ano, dnes je míň času a tlak asi sílí, ale co se budu kolem toho točit. Umím to snad porovnat s minulostí? Jistěže se zlo stává zlomyslnějším, je dnes činěno i z vědomého já, a proto nás to nutí stávat se moudřejšími a laskavějšími. To je normální vývoj odedávna. Teď se to zrychluje. Možná nastává už příprava na předpovězené dělení až nakonec oddělení dvou větví lidstva.
Ale k tématu: v čem to zlo sílí oproti minulosti? Já to nevím. Nebo spíš, není to důvod ke stížnostem. Minulé zlo jsme asi jako jedinci i lidstvo zapomněli, pak nás straší víc to současné. Pokud sílí pokušení, pak aspoň vidím, co v sobě nemám zpracované, a to je dobře. A pokud sílí útoky proti mně – i zde mohu říkat – No a co? Co když jsou oprávněné? Holt je to opravdu dřina, to se nedá nic dělat. Sklízím co jsem zasel. Druzí jsou jen nástroji mé karmy, dobré či nedobré, které jsem si přitáhl do svého okolí. Zas a znovu se musím učit i zlo rozeznávat, neosobně mu čelit, zocelovat se..., to jsou ty nejúžasnější dary doby. A nejúžasnější pobídka k důvěře v Boží pomoc a posilu. Když jsem se v minulosti flákal, musím se tím víc snažit, dnes nám není nic odpuštěno. Jistě, máme to mnozí opravdu těžké. I se sebou. V něčem třeba zatím propadáme. Ale nelze to pohodlně svádět na “tlak doby”. A hlavně: stěžuji-li si já, „hodný“, na tlak "zlého" světa, pak si musím položit otázku: Nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním, myšlením na druhé stejně takovým tlakem i já? Nebo jsem dříve tak nepůsobil?
Mám tak dokonalou sebekritičnost? Nehraju si na ni pouze? Tedy – nejsem zároveň někdy i na té druhé straně, na kterou si stěžuju? Co vstřebávám? A co vysílám? Neuhýbám od životní svědomitosti neustálým kladením otázek, s albistickým přesvědčením, že mi nikdo neodpoví a nepomůže? Podle Shawa - "nejlepší pomocnou ruku nalezneš na konci svého ramene".
A tedy znovu - co s tím tlakem a tíhou doby? Ano, sílí. Ale i my právě zde a nyní musíme sílit, ne se „rušení zlem“ pyšně štítit. Jak je to úžasná příležitost měřit denně klidným pohledem vše nedobré, logicky rozpoznávat lež – tedy poznávat pravdu a tím přispívat k většímu světlu ve světě i v sobě. Dobu, ve které žijeme, můžeme i my činit krásnou. Máme-li pokoru a oddanost vyšší Vůli, nemá v nás být co zdrceno. Drceno je jen sobecké ego. Spolu s tlakem zla sílí i pomoc Kristova, a to je důležitější vnímat nebo alespoň tomu věřit.
<p class="western
2024 ©