K vulgaritám, třeba v reakcích na některé články (nešíříme je ani na facebooku): Má-li někdo něco takového ve veřejném výrazivu, má to i v duši. S takovými netoužím komunikovat, to by nemělo konce. A že jsem - podle takových - „citlivka“? Ano, přesně tak a nestydím se za to. Jsem citlivý na sprostotu – je-li ve výrazivu, bývá často rovněž v nitru. „Co na srdci, to na jazyku.“ Takoví by se jen ztráceli v bezbřehých labyrintech nekonečných „diskuzí“. Tedy je s Petrem Tomaidesem, obhospodařujícím nezištně můj facebook - odsouváme, nechť si zůstávají ve svých světech. Čtenářka Maria G. k takovým napsala: "Vybílit místnost, či dokonce vymalovat válečkem, stojí hodiny příprav a ukázněné práce. Čmárnout na to fixkou zabere vteřinu.- Obdobně – napsat desítky knih je věcí celoživotního zrání. Napsat k úryvku z některé této knihy něco stupidního dokáže kdekterý samolibý pitomeček, neschopný užitečnější seberealizace."
A co by bylo dobré nepřebírat třeba z internetu k citacím - tedy - co nehodláme šířit? Příklady různých trapností: Pro fotografy a možná i část diváků je výhružně zaťatá pěst, zlověstný pomstychtivý výraz a nenávistně otevřená dutina ústní v rozsahu skoro deseti centimetrů, u sportovců i sportovkyň, něco jako zvířecí skřek (vzorem jsou patrně lidoopové), hodnou zoologického obdivu. Vlastně – u těch lidoopů – některé tváře sportovců, kterým se život scvrknul jen do jejich výkonů, se holou hlavou, nízkým sraženým čelem a dlouhým vousem - v jejich nynější aktuální verzi - těm lidoopům docela podobají, asi i blíží. Tedy – není to u nich směřování opačné k vývoji člověka?
Kladu si otázku, odkud budou začínat či pokračovat svůj lidský vývoj. Zvířecí druhy jsou již jaksi „zakonservované“, splnily svůj evoluční úkol. Ale člověk by měl vývojově pokračovat dál. A k čemu se sám předurčuje ten, co se srovnal s lidoopem – nejen vnějškem, ale třeba hrubost lidoopa překonal i „životním cílem“ dát v ringu co nejvíc ran, dostat soupeře pod sebe, kleknout si na něj, „dobýt“ a „pokořit“ co nejvyšší horu… Lidoop není pyšný, chová se jen podle své dané přirozenosti. Nerozhoduje o sobě. Jen některý člověk o sobě vědomě rozhodne, že bude lidoopem. Těžko odhadnout budoucnost takových. Raději neodhadovat.
A zas provokativně – co si sami připravujeme do budoucna? Jakýsi Funk napsal knihu (právě si dělá reklamu, ale spíš obsahu této knihy) - PÉČE, PROVÁZENÍ, ODCHÁZENÍ – A O TOM, CO BUDE POTOM.
K recenzi může posloužit mail, zaslaný původně jen soukromě, Marie G.:„Je to kniha, ve které je mnohem více, než avizuje nadpis. Je to i návod k poctivé sebereflexi a práci na sobě. Ne na efekt nebo předstírání a pokrytectví. Zde by se člověk měl "chytit za nos". Ono se to v podstatě nečte, ale vstřebává. Mnoho to přináší lidem otevřeným k lidství a jeho vyššími průvodci. Pokrytci a pánbíčkáři - těm to pod nos nepůjde. Kniha otvírá srdce i duše nejen ke světům po odtělení, k dění po přechodu na druhou stranu bytí.
Přehrávala jsem si u ní v paměti umírání tatínka v r. 96. Tehdy jsem neměla ponětí o duchovních cestách a významu Krista. Jen jsem se u jeho postele, hlavně když byl v agónii, modlila k vyšším silám. Když byl při vědomí, denně u jeho lůžka jsme zpočátku probrali vzájemné vztahy a prosili jeden druhého za odpuštění, často za činy či prudké hádky, které měly ale pramen v dobré vůli. Po smrti jsem měla pocit jeho blízkosti. V další těžké osobní situaci jsem pak chodila lesy (tenkrát v Jablonci) a tam (pro taťku les nebyl jen celoživotní zaměstnání, ale chrám jeho duše), kde jsem byla, právě tam jeho duši nejblíže. Má situace byla těžká. Přemýšlela jsem, co a jak to vůbec zvládnu. Syn se po odchodu milovaného dědy téměř sesypal. Právě tam mně „napadaly odpovědi na otázky". Bylo to jako by mé, ale nebyly mé. Uvědomila jsem si, že takhle bych myšlenky nedokázala formulovat a ani si sama poradit. Mým mentálním i duševním rozpoložením ke mně mluvil tatínek.
Když mi to došlo, sešla jsem ke studánce, kam rád chodil (je to silné místo - kromě toho, že se tam samotná cítím lehce a obklopená láskou; kromě jiného tam v širším okolí nefunguje signál mobilu). Tam jsem tatínkovi a bytostem, které mě citelně obklopují, děkovala a prosila aby tatínkovi předaly lásku. A prosila jsem o sílu pro syna a za jeho ochranu. Byl to jen tušený způsob komunikace a prosby a vřelé poděkování.
Pak mi "někdo" vnuknul: Vždyť nevíš vůbec nic o Kristovi a jeho významu v duchovním světě. Začala jsem se po tom pídit a našla "náhodou" článek Tomáše Halíka, kde vysvětloval duchovní děj a čím Kristus prošel v den Velkého pátku a co pro lidstvo vykonal. Pak mi přišly do ruky Vaše Čtyři roční doby. Nezačala jsem od začátku, ale měla jsem silnou potřebu začít částí: Kristus jako náš božsky bratr. Poté jsem ji vstřebávala celou. Sice složitě, ale hlavně mě to přivedlo na Cestu. Pak Vaše další knihy. V rodině nic jiného než budhismus neuznávali. Matka až pozdě se paralelně prostřednictvím Kancionálu dostala alespoň trochu do křesťanství, ve kterém byla vychována jako mladá. V této knížce zase nacházím spoustu podnětů. To, co se týká přechodu z těla fyzického do světa vyššího, jak můžeme správně pomoci a jak s umírajícími jednat, to je velice přínosné. Odchází duše nečekaně nebo trýznivou nemocí. V nemocnicích nebo mnoha LDN je to jen třeba „ten karcinom na pětce“ (pokoj č. 5). Jako by to přestali být lidé, jako kdyby to už byla jen polomrtvá hmota těla, která to má už spočítané. Vesměs civilizace, čím více "vyspělá" a "pokroková ve vědě", tím více oslavuje narození a odsouvá smrt. Je to často tabu. Asi kvůli strachu z umírání a hlavně, mnoho lidí si představuje, že je tím jeden velký konec a následuje NIC. To nic je děsí. Naštěstí už stále více lidí ví, že po smrtí existuje jiný způsob života. I když ty představy jsou často naivní, alespoň vědí, že neexistuje nic. Jak zpívá Rusalka, že když zhyne, rozplyne se v nic, ale člověk má duši, nesmrtelnou duši.
Vaše kniha obsahuje daleko více než péči o umírající a jejich duchovní podporu a uvědomit si, co duše cítí 28 dní po fyzické smrti. Že máme možnost jí pomáhat a ne hysterickým nářkem jí v odcházení komplikovat velice bolestně přechod do světa odtělených. Čtu, vlastně to vstřebávám, to se nedá jen číst. Budu se k ní vracet, je to kniha o tom, co je palčivým nedostatkem našeho zmaterializovaného způsobu života. Mám krásnou fotografii Milešovky a kopců Středohoří, kde svítí jako symbol naděje chrám sv. Mikuláše v Lounech. Často si říkám, že ho neovlivnila blízká hora Raná se třemi vrcholy, ale že ty střechy jsou symbolem Svaté Trojice. Kdo ví? Benedikt Rejt nám zanechal hádanku a skvost mezi chrámy. Uvnitř nikterak zdobný. Je jediný dřevěný barokní skvostně vyřezávaný oltář v Evropě. Žádný okázalý třpyt, jen krása dřeva a umu toho, kdo to stvořil.“
.oOo.
Zmíněnou knihu PÉČE, PROVÁZENÍ, ODCHÁZENÍ vydal nakladatel Martin Dohnal, lze koupit u KOSMASu. Budou následovat občas ukázky.
2024 ©