DALŠÍ DÍL. Pan Martin Dohnal, dojížděje do práce vlakem, má krásného a užitečného koníčka: překládá dvakrát denně po deseti minutách cesty knihu Prameny věčného štěstí od Ivanova (někde též Omraam Mikhaël Aïvanhov). Dosud do češtiny přeložena nebyla. Toto je tedy první publicita, a 4. ukázka na těchto stránkách (před tím jsou ukázky na těchto stránkách ze 16. 3., 2. 4. a 20. 5.). - Zde je 6. kapitola. I v ní lze nalézt posilu pro dnešní situaci.
Život nemá smysl, dokud v sobě člověk neobjeví Boží obraz a neusiluje o jeho oživení.
Šestá kapitola - Znovunalezení ztraceného vědění.
Balón je zadržován provázkem. Napíná se, aby stoupal k nebi, ale je svázán se zemí. A stejně jako balónky, máme v sobě také něco, co usiluje o vzestup, o to, aby odletělo, ale je zadržováno svými pouty. Musíme se snažit uvolnit tato pouta, abychom mohli naplnit tuto hlubokou, věčnou touhu zapsanou v hlubinách naší duše; touhu letět do nesmírnosti světla a míru, odkud přicházíme. Právě z této vzpomínky na vzdálenou domovinu - vzpomínku, která je často nejasná a neurčitá - čerpáme svou víru, protože v sobě neseme v hloubi naší bezvědomí nesmazatelnou stopu této vzdálené minulosti, kdy jsme přebývali v Božím lůně.
Pokud se lidí zeptáte, mnozí vám odpoví, že věří v „něco nebo někoho“, ale nejsou schopni přesně říci, v koho nebo v co. Tímto způsobem vyjadřují jistý pocit a neurčitou jistotu. Jejich intuice jim říká, že kdysi něco znali a prožívali, a občas, jako krátký záblesk světla vycházející z hlubin času, toto poznání, tato minulá zkušenost stoupá na povrch jejich vědomí. Mají dojem, že jednou, dávno, věděli něco podstatného. Nemohou si vzpomenout, co to bylo, že věděli nebo zažili, ani nevědí, proč je tento dojem tak silný, nepochybují o jeho pravdivosti. Dříve či později mají všechny lidské bytosti v průběhu svého života,- pokud nejsou zrovna úplnými monstry nebo surovci, pocit, že je v nich něco, co je spojuje s vyšším světem, světem, který zůstává záhadný, ale který na nich zanechal své stopy. Jediný rozdíl mezi lidmi je v tom, že někteří nechají tento pocit vyvanout, aniž by se ho pokusili podrobněji prozkoumat nebo přemýšlet o tom, co by mohl znamenat, zatímco jiní činí z tohoto vnitřního přesvědčení výchozí bod hledání, který je vede k Bohu, základu, na kterém postupně si budují svou víru. Víra je tak výsledkem pradávného vědění pohřbené hluboko v našem podvědomí. Ti, kteří nikdy nedovolí, aby ozvěna tohoto vědění dosáhla jejich vědomí, se samozřejmě prohlásí za nevěřící. Pokud se by se otevřeli proudům plynoucím z božského Zdroje, poznali by přítomnost nesmrtelného ducha a existenci vyšších sil.
Právě proto, že v sobě nesou tyto stopy, je takovým lidem líto jejich nedostatku víry; cítí, že něco podstatného jim chybí. Pokud však nic neudělají, aby něco z toho podchytili, budou kvůli tomuto hendikepu stále intenzivněji trpět. I největší hudební nebo matematičtí géniové by ničeho nedosáhli, pokud by bez ustání nepracovali. Není tedy k žádnému užitku se domnívat, že člověk nalezne víru prostřednictvím náhlého seslání božské milosti - která se může, ale také nemusí dostavit. To je nemožné! Pravděpodobně se divíte, proč je tomu tak, že víra je pro některé lidi samozřejmá a pro jiné ne. Důvod je jednoduchý: každá lidská bytost, která přichází na svět, přináší s sebou sumu všeho, co zažila v předchozích inkarnacích. Vše, co ve svých minulých životech zkoumala a ověřovala, je zaznamenáno v její duši a nyní se manifestuje jako víra a intuitivní znalost božského světa. Pokud dnes uznává existenci svého nebeského Otce, je to proto, že ho znala a byla s ním velmi dlouho ve spojení, a tato zkušenost na ní zanechala tak silný dojem, že již nemůže dále pochybovat. Víra v Boha je hluboko zanesena do jejího nejvlastnějšího bytí: prostě ví. Proto jsem řekl, že na víru by se nemělo pohlížet jako na něco, co je v protikladu k poznání Víra je znalost založená na zkušenostech. Ti, kteří měl zkušenost s nižšími stupni vývoje svého bytí v průběhu předchozích inkarnací, vyvozují z těchto zkušeností závěry, které přirozeně považují za pravdivé. I oni mají určitý druh víry - nebo nedostatek víry, což je konec konců také forma víry! A ti, kteří získali zkušenost s vyšší přirozeností své duše a ducha, také vyvozují určité závěry - ale jejich závěry jsou samozřejmě odlišné. Možná se divíte, proč tolik lidí říká, že kdysi měli víru, ale nyní ji ztratili. Ke ztrátě víry obvykle dochází v dospívání. V dospívání ti, kteří věřili ve vše, co jim bylo řečeno o Bohu a náboženství, si začínají myslet, že většina toho, v co věřili, je nepravdivé, a zbytek považují za nezajímavý, a výsledkem je, že popírají jakoukoliv víru. I když popřou veškerou víru jejich dětství a zažívají období pochyb a skepticismu, přetrvává hluboko zasetá víra v hloubi jejich bytí. Na určitý čas mohou být prioritními jiné zájmy: obchodní záležitosti, osobní ambice apod. – ale pokud vyvinou úsilí, aby se zbavili veškerého tohoto haraburdí a neužitečných zátěží, které na nich spočívají a zatemňují jejich životy, naleznou se opět ponořeni do pramene života. Opět pocítí, že jsou dětmi Božími. Máme tedy hodně práce, abychom se zbavili všech myšlenek, pocitů, tužeb a zájmů, které nás zadržují na nižších úrovních bytí - astrální rovině (srdce) a mentální rovině (mysl). Bůh ví, jak důmyslné může být srdce a mysl člověka, když přijde na interpretaci věcí způsobem, který jim vyhovuje a učiní ostatní lidi vězni jejich tužeb a přání! Ach ano! A mysl je vždy připravena pomoci a podpořit srdce tím, že poskytne argumenty, aby podpořila jeho touhy To je důvod, proč intelektuálové - ať mi odpustí, že to říkám - jakkoli inteligentní a schopní mohou v určitých oblastech být, jsou často ti, kteří dělají nejvíce chyb. Budete protestovat, že jsou inteligentní. Ano, ale bohužel tento druh inteligence jim nebrání v chybování, protože postrádá jeden podstatný faktor: intuici, která člověku umožňuje pochopit realitu nacházející se za vnějšími okolnostmi. Renomovaný vědec nebo významný filosof může stále dělat ty nejhloupější chyby jednoduše proto, že se nikdy nepokusil povznést se nad astrální a mentální rovinu bytí, aby dosáhl kauzální úrovně. Vyšší přirozenost Atmické tělo, Buddhické tělo, Příčinné tělo, Božská vůle, Božská láska, Božská moudrost Duševní tělo, Astrální tělo, Fyzické tělo - nižší přirozenost Myšlenkové pocity Co je to „kauzální pláň“? Jak jsem často vysvětloval psychický a duchovní život člověka se odehrává v několika různých tělech, jak je znázorněno na obrázku výše.
Kauzální pláň - také známá jako vyšší mentální pláň - představuje „skálu“, na kterou Ježíš odkazuje v následující pasáži z evangelia: Každý, kdo slyší tato slova a jedná na ně, bude jako moudrý muž, který postavil svůj dům na skále Přišel déšť, povodeň a vítr, dům ale nespadl, protože byl postaven na skále. A každý, kdo uslyší tato moje slova a nebude podle nich jednat, bude jako pošetilý muž, který postavil svůj dům na písku. Přišel déšť, povodeň a vítr a dům spadl a velký byl jeho pád! Ti, kteří chtějí postavit dům, se musí nejprve ujistit, že je země pevná, jinak se dům zaboří do země, prasknou zdi a střecha padne na ty, kteří v něm žijí. Dům v podobenství představuje lidskou bytost. Pokud založíte svou existenci na písku, tj. na nestabilní půdě, která podléhá otřesům v důsledku chaotických myšlenek a pocitů (déšť, povodně a vítr), budete vždy nerozhodní a vaše existence skončí kolapsem. Chcete-li odolat všem druhům bouří - vnějším i vnitřním- musíte postavit svou existenci na skále, která představuje příčinnou nebo vyšší mentální úroveň. Teprve pak budete mít pravou víru.
Víra je tedy ctnost, která patří do kauzální úrovně, úrovně roviny aktivních duchovních sil. Jak název 'kauzální' naznačuje, vyvěrají odsud proudy ovlivňující mentální, astrální a fyzickou rovinu To je důvod, proč práce, kterou děláme, když stoupáme na kauzální pláň, má dozvuky na naše myšlenky a pocity, na naše každodenní chování a dokonce i na naše zdraví. Je to, jako by byly rozkazy vydávány shora za účelem organizování a harmonizování všech aspektů naší bytosti. A jak postupně prožíváme tyto prospěšné účinky, naše víra se stává silnější a aktivnější, protože to, co prožíváme, je síla ducha-
Lidské bytosti bohužel přikládají teorii příliš velký význam a nedostatečný praxi. Je načase, aby změnily uvažování, aby se věnovaly praxi a aplikovaly to, co se naučily bez neustálého ptaní: „Proč? - Jak? - Bude to k ničemu? “ Je čas cvičit, jednat … To je vše. Zkusit Zkuste prožít to, že víra je základem, na kterém musíte postavit svůj dům, tedy sami sebe. Bez toho nebudete mít nic, na co se lze spolehnout, a budete vystaveni všem druhům neštěstí V každém případě budou vždy existovat vzestupy a pády; to je normální. Každodenní život je plný překvapení a neočekávaných událostí, které vás mohou rozrušit a rozhodit vás, ale nikdy nesmíte nechat svou víru být závislou na skutečnostech, které patří k astrálním nebo mentálním rovinám. Pokud ano, jednoho dne budete mít víru, protože se budete cítit dobře a šťastně, a příští den budete pochybovat, protože něco nepříjemného vás rozčílilo.
Víra nesmí záviset na okolnostech. Pokud máte víru, nebudete hluboce rozrušeni obtížemi nebo selháním; nebudete si stěžovat, že Bůh byl hluchý k vašim modlitbám pro pomoc a ochranu. Musíte si být jisti, že zareagujete, jakmile ucítíte nějaké vnitřní nepokoje. Nikdy se nevzdávejte! Nikdy se nenechte strhnout negativními myšlenkami. Ať přijde cokoli, udělejte vše pro to, abyste udrželi spojení s touto vnitřní oblastí, která je mimo dosah každého neštěstí.
Pokud tolik lidí říká, že jejich víra je často zkoušena obdobím pochybností, je to proto, že víra se vztahuje k velmi vysokému stavu vědomí, a že proto, abychom zůstali na této úrovni, nesmí člověk dovolit, aby bylo vědomí obtěžováno jakýmkoliv druhem nízkých myšlenek nebo pocitů. Podívejte se na umělce cvičící na hrazdě a na provazochodce: pohybují se volně vzduchem a jejich svoboda vychází ze skutečnosti, že odmítají být rozptylováni cizími prvky, které by narušily jejich soustředění a srazily by je na zem. A totéž platí pro ty, kteří mají pravou víru: pokud si přejí zůstat ve vysokých oblastech, kde je víra evidentní, jejich vědomí musí být prosté všech negativních obav a temných pocitů. Pouze v takovém případě mohou zůstat ve výšinách ticha a světla. Jinak opět klesnou na úroveň domněnky a nejen že je domněnka bezmocná, aby je chránila, ale vede je na scestí.
Když jsme na úpatí hory, náš horizont je omezený, ale když vystoupáme na vrchol, můžeme vidět velkou vzdálenost a objevit zemi rozprostřenou před námi. Hory s jejich úpatími a vrcholky existují také v nás Úpatí tvoří naše mysl a srdce, vždy zaneprázdněné záležitostmi, které omezují a zamlžují naše poslání a vedou nás na scestí. I když se zdá, že tyto záležitosti se na nějaký čas prosadí, je velmi nepravděpodobné, že z dlouhodobého hlediska budou jejich výsledky odpovídat našim tužbám. Vrchol je naopak duch, který vidí vše přesně tak, jak to je, na velkou vzdálenost, což nás vede a posiluje naše přesvědčení. Ano, víra je ctností ducha, který, když vidí věci z nadhledu, ví, jak se budou vyvíjet. Duch nám říká, co se stane - a nikdy se nemýlí. Víra je vědomostí, pravé světlo, které vládne z vrcholku, kde není prostor pro odchylku; zatímco nejasnost, nestabilita a nejistota panují v oblastech dole pod ním. V závislosti na úrovni jejich vědomí se lidé pohybují mezi těmito dvěma oblastmi .
Mít víru nebo nemít víru závisí zcela na nás. Ztratit víru znamená přestat věřit síle ducha, který je v nás. Mít víru znamená upřednostňovat ducha a vykonávat harmonické a prospěšné činnosti. Tato víra je jako slunce, které osvětluje, zahřívá a oživuje. Prozkoumejte svůj život a zhodnoťte, na čem jste jej postavili, a uvidíte, kolik prázdných, iluzorních a zbytečných věcí najdete. Ano, roky plynou a stále čekáte. Nic z toho, na co jste se těšili, se nenaplnilo; jste zklamaní a rozčarovaní; vaše vlasy šediví a zuby vypadávají a čeho jste nedosáhli. Konečně, předtím, než odejdou na onen svět, si lidé uvědomí - ale to je již příliš pozdě - že svůj život založili na neopodstatněných domněnkách a lžích. A v této chvíli odmítají prohlédnout a uznat své chyby a obviňují ostatní. Jaký je ale užitek z obviňování ostatních? Změní to politováníhodné podmínky, ve kterých se nacházejí? Ne! A kosmická inteligence nebude pohnuta těmito argumenty k tomu, aby je litovala. Jednoduše řekne těmto nevědomým lidem: „Každá lidská bytost, která se inkarnuje na Zemi, má v sobě obsaženu nadčasovou moudrost o svém původu a poslání. Je na ní, aby umožnila, aby se toto poznání postupně zvedlo dostalo povrch jejího vědomí, a aby se tak stalo, tak nemá udělat nic jiného, než připravit pro to ty správné podmínky.“
Před tím, než chemik provede experiment, shromáždí všechny potřebné prvky a ví, že musí být nejen chemicky čisté, ale také, že experiment bude úspěšný, pouze pokud budou dodrženy určité podmínky poměru, teploty atd. Tento zákon platí stejně pro duchovní rovinu. Ti, kteří se snaží se každý den očistit, mít ušlechtilé myšlenky a pocity, aby učinili svůj život harmonickým, vytvářejí podmínky nezbytné pro to, aby v jejich nitru vyšlo na světlo Boží skutečné poznání, pravá víra.
Mnoho cestovatelů mluví s úžasem o zážitcích, které získali v poušti nebo na vrcholku hory. Tváří v tvář nesmírností naplněnou prostupujícím tichem, potvrzují, že se jim zjevil časoprostor nedostupný normálně lidské zkušenosti. Cítili přítomnost, která se nacházela za veškerým možným vysvětlením, veškerým porozuměním, ale kterou museli akceptovat jako skutečnost, jako jedinou pravou skutečnost. Ve výjimečných podmínkách, jako jsou tyto, lze docílit takového zážitku, ale jsou proto vždy nezbytné výjimečné podmínky? Pravda je taková, že tuto přítomnost vnímanou uprostřed ticha lze zažít všude, kdekoli se zrovna nacházíte. Pokud to člověk nevnímá, je to proto, že je vnitřně ponořen do oblasti hluku a rozruchu, oblasti instinktů a vášní, temných a chaotických myšlenek a pocitů Jakmile se mu podaří zastavit tuto bouři, tak ticho, které ji nahradí, má sílu jej postrčit do jiného času, do jiného prostoru, ve kterém se božské poznání zapsané do jeho bytí z věčnosti postupně zjevuje jeho vědomí a nic ho již nedokáže přimět, aby znovu pochyboval .
Já mluvím... Opakuji... Trvám na tom... Stále se vracím ke stejným otázkám. To neznamená, že si neuvědomuji, jak obtížný je toto uskutečnit. Naším cílem je hledat dokonalost nebeského Otce, což je zjevně velmi obtížné, téměř nedosažitelné - někteří by dokonce řekli: šílené, skandální! A přesto je to realita. Protože nás Bůh stvořil ke svému obrazu, nemělo by to být naprosto nemožné. Někteří to dosáhli. A protože to někteří dosáhli, je nepřijatelné říci, že jiní nemohou udělat totéž. Neexistuje nic jako lidská rasa, která je automaticky nadřazená; podobně neexistuje nic jako automaticky nadřazený člověk. Rozdíly, které existují mezi jednotlivci, spočívají ve stupni jejich vývoje, protože ne všechny lidské bytosti vyvinuly stejné úsilí, ne všichni pracovali stejným způsobem. Pravda je taková, že vše, co se děje ve světě, vše, co lidé v životě prožívají, ať je to dobré nebo špatné, nepředstavuje pouze epizodu v tomto jediném úsilí: plně vyjádřit Boží obraz. Pokud to nikdo jiný lidem nevštěpuje do hlavy, jak přijdou sami na to, aby tímto směrem pracovali? Veškeré vzdělávání by mělo zdůraznit tuto otázku tak, aby lidské bytosti mohly najít tuto znalost pohřbenou v jejich nitru.
Nechci hájit žádné náboženství. Nechci Boha bránit - v žádném případě nemusí být bráněn. Opravdu si představujete, že cokoli, co lidské bytosti dělají - i když jich jsou biliony - na této skvrně prachu zvané Země ho může opravdu rozčílit? Jaké jsou ve srovnání s nesmírností vesmíru s jeho nesčetným množstvím bytostí, andělů, archandělů a božstev? Ne, ty, které chci hájit a povzbuzovat, jsou lidské bytosti. Ano, lidské bytosti, protože jejich životy nikdy nebudou mít smysl, dokud neobjeví v sobě Boží obraz a nebudou usilovat o jeho oživení.
2024 ©