Prožitek léta zpracovává bezpočet uměleckých děl včetně hudby – namátkově, od Vivaldiho přes Gershwina či Nováka po Pilarovou. - U Malvernu připravujeme k tisku knížku, kterou jsem nazval Úsměvy a příběhy letní louky. - Vrcholí nám doba dovolených, které prožíváme většinou v kumulaci s ostatními dovolenkáři, často za nemalé peníze. Koncentrace lidí na metr čtvereční v rekreačních střediscích i u vod slaných i sladkých je vysoká. Jistě, jinak to dnes mnohdy ani nejde. Možná o to ani neusilujeme. Rabindranáth Thákur (mimochodem – i jeho křestní jméno – Rabi – značí slunce) popsal, jaké uvědomění přinášelo hrdinovi jeho knihy každoroční uchýlení se na dva či tři týdny do ústraní přírody k obnově niterné čistoty: „Čím více občas žiji o samotě na řece nebo ve volné přírodě, tím jasněji chápu, že nemůže být nic krásnějšího a většího než prosté a přirozené vykonávání obvyklých povinností denního života. Od trávy na zemi k hvězdám na obloze, vše koná právě totéž a v přírodě jeproto tak hluboký mír a vše přesahující krása, že nic neusiluje o překročení svých mezí…“
Své zvláštní kouzlo mají i letní noci. Při nich spí lůno Země a uvolněný duch se vznáší do výšin. Nebesa jako by plakala radostí nad tím, co Země přes den vsála ze síly Slunce a jak tím prozářila své atomy. Stav mezi zemí a nebem za letních nocí jako by obsahoval tichou náladu bohů (hierarchií), kteří po plodném slunečném dnu v žehnání slzí láskou. Porovnejme si v tichu nitra letní denní a letní noční náladu v přírodě, a co nalezneme, je právě toto. Ono posvátné výmluvné ticho teplé letní noci jako by reagovalo na to, že všechny zemské atomy, které se zduchovnily procesem růstu a zrání a pak se vrátily Zemi v rostlinném prachu a popelu, vyzářily do duchovního obalu Země zpracované a zduchovnělé zemské substance. Je to duchovně-přírodní příprava na budoucí produchovnění zemského tělesa, které má jednou postoupit na vyšší oktávu éterického bytí.
Za letních nocí dostávají rostliny jak vnější rosu k oživení a osvěžení, tak je v nich řízen pohyb mízních tekutin uvnitř. Tak jako se člověk v noci za hlubokého spánku omývá a očisťuje pobytem v nadsmyslových říších, působí v noci na těla rostlin prostřednictvím světla hvězd a luny jejich skupinové duše. Omývají je rosou nebes, výrony kosmického působení hvězd ve vodní substanci. Tajemné noční tkaní mezi květinami a hvězdami vytušili i někteří básníci, ba i báby kořenářky. Proto většinou sbíraly byliny v noci. V daleké budoucnosti bude i člověk vědomě vsávat tuto „rosu nebes“ a omývat se jí.
Ve světlých výšinách,
kde sluncem se třpytící
přátelské vážky
v pohybu teplo vyzařují,
prodli má duše.
V myšlení se pociťuj
oddělena sama od sebe!
Síla, se kterou se obracíš
k letu do výšin,
ti odlehčí tělesně těžký cit.
Nyní citem pronikni,
co jsi myslela!
Snové myšlení není snem,
pokud jej, má duše,
citově skutečně žiješ!
Rudolf Steiner
překlad Tomáš Boněk
Zasvěcenci popisují přímou souvislost mezi jiskřením lásky, krásy a dobra, a povahou krystalů a drahokamů pod zemským povrchem. Má to svou logiku, dejme si příklad: máme-li i běžný roztok obyčejné soli, musíme odpařit vodu a teprve pak vzniknou lesklé krystaly. Je to týž princip: i vše zbytečné a nečisté musíme odpařit, aby se naše já zaskvělo jako vzácný krystal či drahokam. Krystal vznikl nejprve roztavením a pak přesným zpevněním podle dokonalých zákonitostí a struktur. Proto je předobrazem duchovního člověka, rozvolnivšího a odpařivšího vše neukázněné, kalné a chaotické. Zároveň s tím se učí krystalizovat, tedy kontrolovat a usměrňovat své myšlení, cítění i konání. Takový pak již nezanechává žádný mentální odpad a září rozhodností a pevností činu.
Orientují-li zasvěcenci v čase léta svůj duchovní pohled do zemských hlubin, otevírají se jim tajemství zduchovnění Země. Lidé totiž vpisují i do Země svoji kvalitu. Krása, láska a dobro, které námi kdy prošly, ovlivnily blahodárně nejen naše osudy, ale pomohly pod zemským povrchem při vytváření krystalů, drahokamů či polodrahokamů. Ty jsou symboly duchovní pevné vykrystalizované vůle ke správnému činu. I když se tyto kameny začaly vyvíjet před dávnými věky, člověk brzdí nebo urychluje produchovňování zemského tělesa. Spolu s krystalizací lidských povah tak krystalizují i zemské útroby. Každá krystalizace naší povahy, uvědomění a odstranění jejích vad a zbytečností, nečistot a chaosu, se zrcadlí v zemské hlubině a v nových zrodech krystalů. Jsme spolutvůrci své rodné planety. Podle Rudolfa Steinera jsou drahé kameny smyslovým orgánem vyšších duchovních bytostí, jímž mohou nahlížet do našich duší. Ctnosti charakterů vyvolávají stříbrné záření krystalů, protože jsou tvůrčími silami v éterné substanci, která protkává naše tělo, jež je však i součástí těla zemského. Vše je jednotou. Krystaly odpovídají duchovním silám či vlastnostem, jež působí z kosmu i skrze člověka až do zemského nitra a odtud září zpětně na lidstvo i do kosmických prostorů. Odtud ona léčivá síla krystalů: každý povzbuzuje tu vlastnost, jejíž koncentrací se vyvinul. Avšak: bez naší niterné spoluúčasti nám žádný krystal nepomůže. Už Goethe řekl: K čemu je dobrý kámen mudrců, chybí-li k němu mudrc? Naše módní krystalománie, pokud chybí niterné zrání, je jen iluzivní,
A květiny? Proudy z kosmu, kterými jsou květiny tvořeny a napájeny, mohou působit i na člověka. Každá květina má ve své povaze příbuznost s něčím krásným pro naše nitro. Vždyť rostliny a lidé se utvářeli pod vlivem sedmi základních planet, rostliny jsou jimi však signovány silněji. Podívejme se, jak zasvěcenci vidí kupříkladu typickou letní květinu, pelargonii. I když je v našich oknech běžná, není obyčejná, protože žádná květina není obyčejná. Pelargonii můžeme nazvat květy radosti a rodinného štěstí. Jsou to zpívající duše, které oslavují neustálou činností tiché, skromné a oddané práce svého Tvůrce. Něžná duše pelargonie se vidoucím zjevuje jako rozkošná andělská hlavička smavého pohledu, věčně zpívajících úst, z nichž se linou perlící se tóny jasných skřivánčích trilků. Její oči jsou usměvavé s hladícími pohledy, laskajícími vše, na čem spočinou. Touží přinést všude, kam vnášíme její květy, požehnání, radost, mír a útěchu. Její hořící květy volají k úsměvu a prosí, aby duše člověka přijala radostné poselství o tvůrčí plamenné síle lásky. Duše pelargonie se stará o ty, kteří o ni pečují. Jsou to květy rodinného štěstí, pořádku a mravnosti. Asi proto jimi tak rádi zdobíme naše okna, která dávají tušit radostnou a čistou domácnost.
O Slunci jsme se učili ledaccos: jak je daleko, z čeho se chemicky skládá, kolik je tam stupňů, jaký má průměr… O představě Slunce, jakou má současný zmaterializovaný člověk, uvažoval dr. Jan Dostal: „Pro nás je Slunce rozžhavená plynová koule, v jejímž nitru probíhají termonukleární reakce a jež svou přitažlivostí udržuje kolem sebe ostatní planety. Nejde vůbec o to, do jaké míry je tato teoretická představa „správná“, nýbrž o to, že téměř znemožňuje přirozený vztah člověka ke Slunci. Člověk by především měl vnímat, jak Slunce v každé vteřině zaplavuje Zemi svou září, to je jak ji ustavičně obdarovává svou vlastní světelnou substancí, sebou samým, a že jenom díky tomuto ustavičnému obdarovávání člověk vidí, co je kolem něho, a všechny organismy na Zemi mohou žít. Tedy Slunce jako zářící praobraz kosmického sebeobětování, jako připomínka, že jenom z oběti vzniká všechno, co kde vzniká. To je představa Slunce jako „živé“ bytosti, představa, jaká žila v různých variantách u všech významných starých národů.
Právě protože materialistické představy vzaly modernímu člověku někdejší samozřejmý vztah ke Slunci, mívá dojem, že to je jakési „zmaterializování“ představy o Bohu, spojuje-li ho někdo – jako třeba svatý František – s představou Slunce. Podobně se dnes mnoho lidí nemůže smířit s tím, že Rudolf Steiner spojuje Logos, to je Krista, s existencí Slunce. A přece za to v podstatě může jen ta znevažující představa „plynové koule“, která potlačuje naivně-přirozený zážitek úctyhodnosti Slunce, dárce života, přirozený dojem, z něhož vyplývá, že na kosmickém tělese tohoto druhu, jako je Slunce, by patrně musely žít bytosti nejenom fyzicky jiné než my lidé – s tělem utkaným ze světla -, ale i nekonečně zralejší, morálnější: bez egoismu, oddané blaženosti stálého sebeobětování. Zkusíme-li se trochu sžít s takovými představami, nemusela by nám už být cizí ani myšlenka, že v Kristu je možné spatřovat nejvyšší souhrn života všech těchto bytostí. A také představa, že souhrn celé této sebeobětující síly se spojil s Ježíšem jakožto s nejzralejším z lidí.“
Každé roční době vládne jedna vysoká kosmická bytost, která v pozadí iniciuje a proniká veškerý kosmicko-zemsko-přírodní život v oblasti, kde je právě jí odpovídající roční doba. To vše má souvislosti až do lidské úrovně. Letní přírodní procesy jsou zpoza clony duchovních světů řízeny archandělem Urielem. Má nabádavý pohled. Proniká jím z výšin letního nebe jak do zemských hlubin, tak do lidských srdcí. Hlubiny Země se pod jeho pohledem zachvívají. I naše duše by se asi zachvěla, kdyby byla vnímavá k tomu, na co vše jí může bedlivý zrak Urielův poukázat. Jeho duchovní postoj či pohled je napomínající, nabádající, ne však naším lidsky povýšeným či káravým způsobem. Urielův letní plamenný zrak odhaluje vše nesprávné, poukazuje ke všemu, co má být napraveno, zčistěno, prohloubeno. Jeho lehký záchvěv můžeme snad občas zachytit v letní náladě, jen jsme nevěděli, z jakého zdroje tato nálada pramení.
Co člověk ze sebe mentálně vypařil svou pýchou, nenávistí, výbuchy vášní, krutostí k říši zvířecí, rostlinné i lidské, bezohledností k Matce Zemi, to vystoupilo do astrální atmosféry Země. Přísný a očistný pohled Urielův to však nenechá v klidu. V mírnější podobě se jím vyvolaná očista děje v letních bouřích, vichřicích a krupobitích. Ono těžké dusno před bouří, které cítívají i ti méně senzitivní, vzniká „prosířením“ atmosféry výpary lidských vášní, jejichž bezuzdnost kulminuje v létě. Všechna naše sobecká pudovost i bující samolibost, vznětlivost i lenivá rozbředlost se kdesi v mentální atmosféře shlukují, táhnou volně prostorem a otravují ho asi jako smogové výpary nad městem nebo jaderné záření nad porušenou atomovou elektrárnou. Při určité kumulaci a jedovatosti přicházejí ke slovu urielské mocnosti a promývají vzduch bouřemi. Blesky toto zlo rozrážejí a spalují. Uriel tak odnímá zemské astrální sféře přebytečné sirné výpary lidských nečistot. Jinak by se ono „dusno před bouří“ tak koncentrovalo, že by lidstvo zahubilo. Ono vybití elektřiny, které odstraňuje přesíření, je přírodní vzdušnou očistou a uvolňuje božské síly života, nutné pro přírodní kosmické dění. Letní očistné akce omezují všeobecné zemské katastrofy. Na co z lidských nedobrot nestačí urielské bouře, to způsobuje těžší katastrofy na zemském povrchu jako hurikány, zemětřesení, záplavy, sucha atd.
Uriel, na rozdíl od jarního archanděla rozpuku a čistých ideálů, Rafaela, pomáhá člověku k pevnosti a realizaci ideálů, přináší inspirace světových duchovních myšlenek a možnost sebekritického rozpoznání našich vnitřních obsahů. Neviditelně nám k tomu pomáhá, aniž bychom museli být senzitivními mystiky či metafyziky.
Léto, léto rozmarný
Zůstaň, zůstaň se mnou jen pár dní
Léto, léto, hřej mě dál
Kéž by se teď zázrak stal…
(zpívá Eva Pilarová, text Vl. Poštulka)
Zpracováno částečně podle knihy K. Funka Tajemství čtyř ročních období – Esoterika roku v ozvěnách lidské duše, vydal Eminent, a knih Meditace pro jednotlivé měsíce roku, a Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč jednotlivých svátků – obě vydal Malvern. (Ve výhledu jsou u Malvernu k vydání dvě další knihy: Úsměvy a příhody letní louky, a rozšířené Provázení stářím a umíráním a o tom, co bude potom).
Navázáno částečně na článek z 18. 4. 2023 - Mystika Letnic, 2. část - Obroda z kosmu.
2024 ©