Naše protikladné vrstvy… Někteří mají za mnoho let mnoho nastudováno – a ztotožňují se s vražděním a genocidou nevinného národa. Začíná se zde projevovat ono Masky dolů. Je to jeden z prvků předpovězeného budoucího dělení lidstva. Málokdy je dělící čára obou táborů tak zřetelná. Ne podle proklamací, hlásení se k nějakému učení či zasvěcenci – ale podle skutečné morální charakterové hodnoty. Propadají zde nyní i různé známé celebrity antroposofie či jiných učení.
Loď naložená připlouvá,
je plná všeho zboží.
Přiváží Syna Otcova,
odvěké Slovo boží.
Svou cestou loďka pluje
a blíží se k nám tiše,
přiváží požehnání,
Královnu z jasné říše.
Maria!, růže vznešená,
výhonku blaženosti,
Tvá krása věky překoná,
dej, ať jsme hříchu prosti.
Loď pluje tiše, já to vím -
má náklad přebohatý;
je láska jejím plachtovím
a stožárem Duch svatý.
Nechť výšiny zjeví Boha,
prostory Země klid a mír,
a blaženost je v lidech.
Johannes Tauler - Adventní píseň z roku 1350
Není třeba si pojem Mariánství spojovat pouze s katolickým, někdy kýčovitě citově rozplizlým podáváním z kazatelen. I když - jedině katolictví si úctu k Matce Boží proneslo staletími, zatímco některé „odkatoličtělé“ církve či unitáři berou Kristovu matku všedně, ochuzeně, jen jako každou jinou matku.
Malé zpracovávání tohoto tématu samozřejmě obsahuje i některé souvislosti s pojmem Sofie, o kterých pojednává i moderní antroposofie. Studium o Sofii je již duchovědná nauka, která je svým způsobem podání pro některé začínající zatím poněkud odtažitá, zejména v dosavadním spíše germánském pojetí, a ve východním, hlavně ruském pojetí zase mentálně i citově pro nás trochu vzdálená. Obojí tedy - podle zkušeností možná subjektivních - v současné době u nás vyžaduje další a další samostatné rozpracovávání pro děje konkrétního života.
Vstřebávání poznatků duchovní vědy i na tomto poli a jejich aplikace, byť snad někdy amatérská, i na konkrétní jevy a životní situace, může být pro leckoho velmi přínosné. Zde je úkol pro citlivější rozlišování. Někteří antroposofičtí autoři pojednávali převážně o kosmické Sofii jakožto duchovní moudrosti, která je však čtenářům podávána spíše jako daleký cíl budoucí slovanské kultury, a mariánské projevy a působení odkazují paušálně do zastaralého hájemství zatvrdlého katolicismu a exoterní církevní tradice, někdy i šamanství. Takovéto paušální zjednodušení by však zplošťovalo pestrou duchovní realitu a ochuzovalo možnosti vývoje zejména ve slovanských zemích. Duchovní věda zde sice pokládá spolehlivé základy, některým jejím reprezentantům však občas chybí chápající kreativní vstřícnost jak pro některé poctivé příznivce starších cest, tak pro nové tvůrčí impulsy, které mohou vznikat i mimo dosavadní ideové či organizační teritorium antroposofického společenství. I mezi mnohými, kteří vzešli z institucionálního křesťanství, existuje stále častěji touha po dalším poznávání, kterému však někteří vzdělaní antroposofové, zabydlení ve svém společenství, nevycházejí tvořivě vstříc pro svou občasnou zapouzdřenost ve světě vlastního studia, planého teoretizování a samoúčelného diskutování (někteří si tím asi připadají důležitěji).
Možná se ale i síly duchovních impulsů, nabízených lidstvu, počínají měnit a proto může docházet i k posunu paradigmatu, spočívajícímu v proklestění počáteční části cesty k praktickému poznávání ženského principu slovanskou duší vědomou. Tímto vlivem bude v několika dalších tisíciletích stále více oplodňována cesta slovanského zasvěcení. A může již nyní pomáhat či být niterným vodítkem i v dějinných zvratech a násilnostech, jakých jsme svědky nyní.
Maria prožívala spolu s Ježíšem Kristem v duchovních světech vědomě mysterium dění na Golgotě ve vší jeho gigantičnosti, velebnosti a v poznání spásného smyslu této největší Oběti. Co vzešlo skrze Adama a Evu pro lidstvo jako možnost pádu do hmoty a vyhnání z ráje, to později skrze Ježíše a Marii dává možnost zpětného návratu, avšak po nabytí nových sil.
Smysl Ježíšovy nathanské duše se naplnil ukřižováním na Golgotě a spásným trvalým průtiskem do aury Země. Smysl vývoje druhého Ježíše (viz odlišná líčení dvou evangelií, Lukáše a Matouše), který ve 12 letech předal své síly Ježíši Nathanskému a zemřel, je co nejúžeji spjat s konkrétními ději vývoje lidstva i jedinců a provází je i v dalších dobách. Podobně se to vůči lidstvu děje s duší Panny Marie. Poznala smysl oběti i nejvyšší Lásku na Golgotě. Proto provází od oněch dob lidstvo k šíření zasvěcení ženským principem - láskou mateřského srdce. Mariina emanace může lidskou duši přibližovat ke Kristu. Je neustále činná v éterické a astrální úrovni, je lidstvu k dispozici tak blízko, jak jen je to možné. Inspiruje či zabarvuje i některé vnější „zázračné“ mariánské projevy pro lidstvo, např. Medžugorje. (Některá „zjevení“ jsou však jen klamný odraz, zabarvený či vyvolaný individualitou předávajícího, jeho psychikou, podvědomím. Pak vznikají a šíří se "vzkazy" Panny Marie naprosto bludné.)
Mariin duch nese v sobě trvale ono oplodnění nebeského Otce, nese v sobě spolu s éterickým Kristem říši nebeskou, která čeká na své vtělení na Zemi. Vyvolení a požehnání božského Otce ji předurčilo být i budoucí duchovní matkou nové lidské rasy, která vzejde na budoucím stvoření Země, které se esoterně nazývá Novým Jupiterem (biblický Nový Jeruzalém). Maria vytvořila a naplnila archetyp čistého ženství, očistivšího astralitu a přijavšího princip osvícení a čistého věčného Života. Vyjadřuje nejhlubší pokoru před Vůlí boží a naplnění Zákona. Je v ní božská mateřská láska, vztahující se k duchovnu ze zemských poměrů. Je pozemskou reprezentantkou kosmického principu Boha-Matky a tím i pravzoru duševní moudrosti a čistoty - Sofie. Je matkou lidských duší i srdcí. Není pro lidstvo matkou tělesnou, ale vzhledem k celému lidstvu čistou matkou duchovní. Tím je pravzorem kněžky boholidské lásky.
Její bytost vstřebala a překročila jak stupeň Isis, žijící jen duchovnu, tak roli pouhé zemské ženy - pilné a svědomité hospodyně a matky. Duchovní i zemské zkušenosti byly předpokladem pro její další určení. Učinila zadost lidství, aby mohla sloužit boholidství.
V budoucnu má tento pratyp vejít do krve života a až se mu přiblíží všechny duše, pak se Země promění mariánskými silami v novou duchovní planetu, protože již nebude třeba vydobývat v potu tváře udržení své existence, a účel fyzické práce pomine. Ta trvá, aby člověk procházel školou píle, inteligence, poctivosti a svědomitosti a dovedl pak být takto jednou činný i v duchovních říších. Zemská práce trvá, aby skrze ni duch rostl, zušlechťoval se, sílil a učil se trpělivosti, pokoře a přemáhání překážek cesty. Než však toto vše nastane, projdou ještě dlouhé věky a mnohé osobní, národní i zemské zvraty a zkoušky. Propadnuvší část lidstva, která setrvá v tíze hříchu a materialismu, bude pak odštěpena k jinému, namáhavému vývoji znovu od počátku.
A Maria v naší a budoucí době? Je k dispozici vývoji ženské stránky v nás všech. Je pratypem nebeské Královny v pozemském bytí. Prošla i školou pozemské práce a poté se spojila se svým Bohem a je jeho svatyní na Zemi. Je vzorem pro současný a budoucí vývoj ženství. Krom zbožného vztahování se k Bohu je ve svých poměrech trpělivá a skromná, má pro fyzické bytí jen nejnutnější požadavky. Plní své povinnosti, odložila však i samoúčelnou pečlivost (pratyp Marty), zatěžující přílišnou péčí o zemské blaho. Její inspirace poznáváme všude v životě. Chodí mezi námi duše, toužící přijmout do svého nitra Krista, Syna božího, Syna nebes, a nechávají ho v sobě růst, aby je celé vyplnil a oživil. Jen skrze niterného Krista lze pak poznat i nebeského Otce. Protože Maria prožívala s Ježíšem muka křížové cesty i Golgoty, protože meč nejvyšší mateřské bolesti proklál její milující srdce, protože prožila niterně všechnu bolest matky a vypila do dna kalich slzí, může být lidským duším i tou nejlaskavější a nejlépe chápající sestrou i matkou, vedoucí ke Kristu.
Očista bývá spojena s bolestí. Maria nebyla přibita na fyzický kříž, její oběť nebyla hmotně viditelná. Její bolesti byly duševní a duchovní. Jako první čistá matka Země v sobě ukřižovala astralitu Evy - pohlavnost hmotnou, a stala se věčnou pannou. Proto se Oheň její nadsmyslové lásky rozlil s Ohněm lásky Kristovy celým vesmírem. Zaslíbila se obětovat za veškeré lidstvo Oheň své lásky pro poznání božské lásky, jež musí v člověku vzplanout. Tím nese i Maria, byť v jiném smyslu, pochodeň spasení.
Maria reprezentuje duši, Kristus, niterný Prazáklad, reprezentuje ducha, a jejich nástroj je tělo, syn obou, nositel obou principů. Když duše nebude niterně Marií, porodivší duchovně Krista, nedojde svého duchovního oživení. Proto je Maria vzorem lásky Bohu oddané, nadsmyslové a věčně neposkvrněné, panenské. Očistila to, co animálního přijala ze zemské pudovosti Eva. Tak jako Maria zničila Evu, musí Ježíš ukřižovat Adama. Dílo obou bylo tehdy vykonáno. Není však hotovo v lidském nitru. Ještě dlouhé věky bude lidstvo spět k čistotě cítění Mariina a k oživování Krista ve svém nitru, aby mohlo nastat ono Pavlovo - A nejsem živ já, ale Kristus ve mně. Jako byla Eva pramatkou generací Země v linii lidstva v jeho dnešní tělesnosti a pohlavnosti, je Maria pramatkou čistoty našich duší, trvale ochotnou se k nám, ke každému z nás, snášet s mateřskou láskou a soucítěním v našich bolech, zápasech i vzepětích. Tím vším sama vítězně prošla, to vše s mateřským pochopením zná a s mateřskou láskou a trpělivostí pomáhá vypěstovat.
Kristus je srdcem božské Matky. Přivine-li nás božská Matka na své srdce, zažíváme živou pulsaci Kristovu. Láska Boha Matky usiluje vytvořit harmonii mezi zemí a nebem, mezi člověkem a Bohem. Kosmická Matka, milující a obdivující se Otci, vytváří podle Otcova vzoru obraz Syna. Tak vznikla postava Kristova, Praobraz člověka.
Duch niterné Svobody – Kristus, i Panna Maria (a nejen ta Sedmibolestná) nás učí neklesat v bolesti, ba hrdinně trpět. Utrpení kypří a probouzí éterické tělo ze stagnace a proto je cestou spásy. Hledá řešení, zatímco klidný blahobytný život jen užívá, nehledá, neorientuje se (čest výjimkám). Pro dnešního zmaterializovaného člověka, otupeného a plného mentální a verbální svaloviny, bude nutná dávka utrpení, aby se vzchopil a vrátil zpět k vnitřnímu zodpovědnému životu a používal rozmyslně svých sil a svého času k tomu, aby se uvolnil pro vnitřní život.
Dávnému primitivnímu člověku nebylo zapotřebí duchovního poznání, protože ještě neuzavřel své astrální a éterické tělo do husté jástevní aury, tedy nebyl obklopen temnými silami sobeckého materiálního aurického obalu, který brání přístupu vyšších sil. Dokud byl člověk ve stálém styku s přírodou, mluvila k němu ustavičně vyšší Moudrost a Láska. Starými silami mohl takový člověk zřít do nadsmyslového světa a proto neupadal tak hluboce do područí ahrimansko-luciferských vlivů v tolika projevech a nuancích, jako současné lidstvo. Neměl však naši možnost tyto vlivy svým vědomým Já překonávat a tím sílit a zrát pro budoucnost světa.
Čím je náš náboženský resp. duchovní cit probuzenější pod vedením moudrosti, tím mohutněji do nás proudí božské tvořivé všeudržující síly a tím více nabýváme jástevního vědomí o své příslušnosti k duchovnímu světu, o svém poměru k nadsmyslovým bytostem, o svém nebeském původu z božského Otce a Matky. Někdy přicházejí i těžší zkoušky – jedinců i národů, ale tím větší inspirace dostáváme pro tyto situace běžného života. Práci ve prospěch okolí či světa pak vykonáváme s postojem matky: bez pocitu oběti, ale jen z čisté lásky radostně, nefanaticky a s hlubokým nadšením pro duchovní vývoj lidstva.
Zákon svobody je zákon Lásky. Pokud lidstvo nedovede zachovávat tento zákon, který přinesl Ježíš Kristus na svět i se silami se jím řídit, nenabude pravé svobody a člověk bude stále otrokem sil, které sám vyvolal. Bude otrokem působení karmy osobní, národní a celolidské. Nikdo nebude spasen proti své vůli. Karmu je nutné klidně poznávat a s odevzdaností do boží Vůle prožívat, učit se eticky jednat a nenaříkat nad poměry, do kterých jsme se sami uvedli. Karma není trest, ale výuka. V nynější inkarnaci již nelze naříkat, že jsme „nevěděli“. Dnes již měla každá duše během křesťanského období významnou osudovou příležitost, kdy se setkala s impulsem Krista a mohla svobodně zvolit svou další cestu: nechat se oslovit, anebo netečně pominout.
V našem srdci může působit Kristova Láska, která je součástí mateřské makrokosmické Lásky božské Matky. Když neosobně milujeme, hoří v nás oheň božské Lásky a přijímáme vliv božských kosmických prasil. Milovat znamená žít a tvořit pro toho, koho milujeme, obklopovat ho stále novými výtvory ducha Lásky a Moudrosti, dávat mu stále větší schopnosti k rozvíjení se ohněm Lásky – je to tvůrčí podstata mateřského kosmického ducha. (Někdy to znamená i moudře odepřít to, co by přineslo zkázu, poškození.)
Božská Matka nikdy nepůsobí bez Otce a oba vylévají svou Lásku do lůna svatého Ducha, osvětitele a posvětitele. Božský tvůrčí výdech je původem a tvůrčí podstatou všech bytostí, protože všechny povstaly z tvůrčího dechu Lásky Otcovy, vydechnuté do lůna božské Matky. Tím byl Matce vtělen Otcův tvořivý dech Lásky a Matka jej vrátila Otci jako Slovo. V Matce se proměnil tvůrčí dech ve Slovo Lásky. A ono Slovo, které, jak říká evangelista Jan, bylo u Boha, bylo jeho vlastním Bytím. Čin Otcovy univerzální vůle vklínil do prázdnoty tvořivou moc a takto vznikl mateřský prostor pro Otcovu tvorbu a její zrání. Mateřské vědomí v kosmu září jako univerzální moře životního ducha Lásky. Je mořem životodárných, život probouzejících, život rodících a život udržujících sil božské Matky.
V Bohu Otci je spravedlnost, ale Matka chce spasit svou láskou všechny své děti. Ona nesoudí, ale miluje. Otec však není nikdy sám, oddělen od Matky. Proto od doby Kristovy a Mariiny nelze pojímat zákon karmy jako trest, ale jako nutný výchovný prostředek, z lásky připuštěný tam, kde pozemské dítě samo odmítá nebo neovládá nápravu. Mariánské srdce však trpí, vidí-li trpět své dítě, a snaží se mu být nápomocno k pochopení jeho úkolu. A tomu dítěti, které ví, že se o matku může ve všem opřít, jde vše snáz.
Božství Kristovo prožehlo Zemi a zůstalo natrvalo v její auře. Zatímco bílá individuální duše Ježíšova po své oběti vystoupila z fyzických inkarnací a plní své úkoly vůči lidstvu již jen z duchovních světů, s duší Mariinou je to jinak. Neobětovala se tělesně lidstvu, ale má svůj zvláštní úkol tím, že prokonala za času Kristova to, co i pro ni bylo od počátku ve vyšším plánu. Je pro lidstvo v různých formách projevu prostřednicí a orodovnicí u Boha. Nese a předává semeno duševní neposkvrněnosti, ve kterém je obsaženo i semeno budoucího nového tvoření z Moci a Síly božského Slova - Loga. A oplodněna navždy tímto úkolem, provází lidstvo ve všech dobách.
Vtělený nebeský Praobraz
Vidím tě v tisíci obrazech
Marie, milostně vyjádřenou,
Však žádný z nich tě nemůže vyjádřit tak,
Jak tě má duše zahlédla.
Vím jenom, že až shon světa
Mi jako sen odvane čas,
Tak v nekonečně sladkém nebi
Mne očekává věčná slast.
Novalis
/Zpracováno částečně podle knihy KF MARIÁNSTVÍ A SLOVANSTVÍ III. MILÉNIA, vydal Malvern. Podtituly:
MARIÁNSKÉ STUDÁNKY DUŠE;
O místech nejen energeticky nabitých
ale i těch, která jsou spojena s duší vlasti;
POSVÁTNÁ MÍSTA, ZJEVENÍ, SDĚLENÍ –
PRŮVODCE I PRO „NEPŘIPRAVENÉ“;
KNIHA PRO POZNÁVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ.../
2024 ©