Různé duchovní akce bývají zahajovány slovy – V této převratné (či hektické) době… Slýchám to už třicet let. I každá ze starších generací měla svou dobu za převratnou. I Shakespeare nazval svou dobu vymknutou z kloubů. A co si počnem se současností? Možná je nynější doba otevřenější větší a smířlivější sebereflexi – osobní i celolidské. (Krom Ruska, opět zmítaného nenávistí, rozpínavou mocichtivostí, intrikami, uražeností a lží.) Přispěly k tomu dobré vlivy astrologické (zejména Saturn v konjunkci s Plutem), i koronavirus či víceleté sucho. O několik úhlů pohledu se tu pokusíme.
Je jistě dobré probouzet si sounáležitost s lidstvem stavěním hrází proti různým zhoubám. Je užitečné probouzet vědomí a svědomí psaním petic, organizováním protestních či solidárních akcí apod. (pokud tím jen nehovíme sebezálibnému pocitu vlastního hrdinství a šlechetnosti). Je krásné hájit i jediný strom, i když jinde jsou či budou káceny tisíce stromů. Je dobré hájit čistotu jezírka, i když časem bude zaplaveno přívalem bahna. Je dobré ucpávat palcem díry v hrázi rybníka, která se začíná na řadě míst protrhávat. Je dobré postavit balvan do cesty lavině. Jsou to ale jen dočasné zábrany, které v lavině sílícího materialismu a destrukce vezmou za své. Začíná dlouhodobé, biblí předpovězené dělení lidstva. Ve všem ale nelze celé lidstvo uchránit bojem proti jednotlivostem. Podmínky pro život na Zemi se budou i tak postupně zhoršovat, my to můžeme jen v ojedinělých věcech snad zpomalit. Velkou část lidstva už nelze zachránit od zbloudění ve vývojových cílech obyvatel této nynější zemské existence, a od následků toho. Máme za sebou všichni už tolik inkarnací, že jsme měli možnost svobodné volby jít cestou k Bohu, nebo cestou odbojnou. Tou je dnes i „cesta“ netečnosti. Jako řekl Jiří Wolker o jedinci, bude platit i o lidstvu: „Ve vlastní ráně najde člověk nůž, kterým zabíjel.“
Lze pracovat i jinak: kromě bránění posledního stromu v káceném lese lze teplem a vláhou našich niter, která se mohou otevírat impulsu Kristova otevřeného nebe i otevřené mysli, připravovat pro budoucnost nové sazenice, nové lesní školky. Kristus trvale láskyplně působí v auře Země, žije v ní s námi. Vnímáme-li to (zprvu stačí věřit), pak bude záležet zejména na míře našeho „Nejsem živ já, ale Kristus ve mně“, aby se začaly vytvářet nové možnosti rezistence vůči lavině zla, která v daleké budoucnosti smete velkou část lidstva do „války všech proti všem“ (biblické označení) a poté do vývoje, který bude tato odpadnuvší část lidstva začínat znovu zcela od začátku, opět v krvi, slzách a potu tváře. Krom užitečného ucpávání povolujících hrází palci, zpomalování té které hrozby protesty, opatřeními apod., lze vytvářet ostrůvky vnitřního Světla a Kristem rozplameněné Vůle, které jednou zákonitě vytvoří i v bujícím zlu podmínky pro život, úměrný našemu vývoji. Výjimečně se to děje už dnes. Dva příklady takových ostrůvků z někdejšího Sovětského svazu: Vznešená a neohrožená dáma, dcera skladatele-mystika Alexandra Skrjabina, též hudebnice, žila ve svém poměrně velkém a samostatném bytě (nebylo to tehdy v Moskvě obvyklé a není dosud), kde pořádala v dobách nejtužšího rudého teroru konspirativní večery s programem pro hledající a spřízněné duše. Svítila jako ohnisko čisté spirituality a étosu pro všechny dychtivé dobra, v lůně říše zla, ba v jejím středu, kde se to špicly NKVD, později KGB, jen hemžilo. Mohl za to být trest gulagu nebo smrti. Přežila. Věděla o vyšší ochraně, byla s ní v součinnosti, ač byla pokorně připravena na vše, i při své opatrnosti. Ba v době uvolnění v 80. letech mohla navštívit centrum anthroposofie – Goetheanum. Brzy poté zemřela. Kolik podobných ostrůvků bylo tehdy v zemích celého východního bloku. Jistě jsou i dnes v Rusku a Číně, kde panují pyšné režimy lží a zbídačování materiálního i duchovního. Sergej O. Prokofjev, spirituální badatel a tvůrčí filosof, prožil v Sovětském svazu dětství a mládí přesně podle toho, k čemu měl být připravován: „Když mi bylo 14 let, vzala mne rodina do domu u Černého moře, domu, jenž kdysi patříval známému spisovateli. V tomto domě, jehož atmosféra ještě připomínala začátek 20. století, byla obsáhlá literatura: byly v ní i základní knihy R. Steinera, které vyšly ještě před bolševickou revolucí… Můj život obdržel nový smysl a cíl.“
Duchovní hierarchie, které nás vytvořily a každou vteřinou udržují naše bytí, jsou a budou s námi stále. Ani Kristův impuls Lásky, žijící trvale v auře Země, není tak slabý, aby byl zničen. Není uzavřen do kostelů či skvělých uměleckých ztvárnění. Nabízí se nám stále intenzivněji v auře Země i v našem duchovním Já jako protiváha rostoucímu zlu. Záleží na nás, nakolik tomu nejen věříme, ale hlavně nakolik je to pro nás živoucí realita. Není to tak složité. Každá myšlenka lásky a porozumění, každé odpuštění namísto odplaty, každá podpora potřebného či setkání s duchovními cíli je "kousek" Kristovy substance. Vsune se tam jako čerstvý vzduch do vakua. Pak to bude reálné i v těžších životních podmínkách, i kdyby kolem zuřily všechny vichřice válek či pandemií. Jsme stvořeni k sílení určitým vývojem, a k tomu budou vždy podmínky, i když stále těžší – až do doby, než propadnuvší velká část lidstva bude z vývoje na dlouhé věky oddělena. Na každém z nás svobodně záleží, kam se zařadíme. Je dobré mít tento otazník jako trvalé memento. Odpovídáme si na to denně svým životem.
Jistě, že se neobejdeme bez nynější techniky jako jsou auta, mobily, počítače... Záleží ale na našem postoji a vnitřním životě, na tom, jakou důležitost tomu připíšeme. Propadání těm či oněm vymoženostem a zhoubám, bez podkladu, který dává duchovní věda, může odvádět mysl od toho podstatného – od vědomé spolupráce s Kristovým impulsem či radostného zrání k němu. Boj proti neřádstvům světa (všichni jsme se na nich během inkarnací podíleli) by měl být veden z priority poznání a nápravy vlastních vin, z priority etického a duchovního směřování a jasného poctivého myšlení, měl by tím být inspirován. To musí být na prvním místě a pak působíme i do světa. Jen bdělé uvědomování se v denním životě a obracení se k světovým ideám bude působit – po přejití vichřic - na vytváření nové budoucí „pevniny“ slovanského zasvěcení (bez ohledu na biologickou národnost), kdy duchovní Já osvítí duši vědomou, bude jí plně přijato. Těm, kteří ani po inkarnacích v několika dalších tisíciletích neztratí Krista či sílící mariánský impuls z niter, dají duchovní světy poté tolik sil a takové podmínky, aby přežili, netknuti již vnějším zlem. I dnes: K nesení tíhy světa, k účinné pomoci (byť bez okamžitých a zevně evidovatelných výsledků) je třeba zůstávat v harmonii, beze strachu z nových a nových vichřic světa. Je to dnes asi zatím ta nejnáročnější práce, ale i nutná škola pro budoucí, přechodně ještě těžší doby.
I nynější upozorňování na nové škody nových a nových vynálezů, událostí a nepravostí či boj proti nim, pokud se k tomu cítíme puzeni, by mělo být vykonáváno v plném klidu, bez nadřazenosti, nervozity a strachu, ale při vědomí, že i v bouřích světa žijeme v Boží dlani, v jeho ochraně a že ani vlas z hlavy nám nespadne… atd. Klid a razance se nemusí vylučovat. Jedním z našich úkolů je učit se přijímat a nést nejen osobní, ale i národní a světovou karmu. Život v alespoň snaze o žití Kristem nás pak povede i k účinnější pomoci světu – té zevní i té neviditelné. Je dobré se dnes učit rozeznávat, jaká upozornění na různá nebezpečí jsou opravdu na místě a jaká jen panikaří a hysterizují směrem k ještě většímu sobeckému strachu o sebe – bez vertikálního rozměru (někteří alarmisté, i z duchovních kruhů, si tím připadají důležitější). Někdy chceme změnit něco ve světě jako náhražku za to, že jsme nezměnili sebe. Bojíme se, protože nechápeme, že nás nepostihne nic, co by nebylo v naší karmě.
Obojí způsob (dle starého rozlišení: via activa - cesta chymická - cesta činu, a via contemplativa - cesta duchovní) má splývat resp. zemské být níceno a korigováno duchovním, tedy vyššími hodnotami. Na jedné straně tu může být svod zahleděnosti do sebe, své mystiky a svého "pokroku" (ve většině duchovních kruhů velmi častý), kdy je za hodnotu považována jakási nadřazená "duchovní" lhostejnost a falešná tolerance ke všemu. Nelze ve všem hledat "jen to dobré" a nerozeznávat či v něčem zlehčovat zlo. Pak je to jen "vznešené" sobectví v rouchu duchovního výraziva. Na druhé straně - radikalita jednání bez vnitřního ukotvení a korekce bývá pustošivá. Často se nižší já pyšní a obhajuje "vyššími" cíli. Nepropracováváme-li se s touhou po vyšším poznávání (úměrně k dnešní době tomu slouží zejména duchovní věda), zaštiťujeme si tím "bráněním zlu" cokoliv. Ba často ani netoužíme poznat, co je v které situaci zlo a co dobro, nebo neumíme analyzovat tu smíšenost obojího v jedné věci či situaci. Holt se učíme a máme štěstí, pokud rozeznáváme i své slepé uličky: nalézáme je dřív, později nebo až zpětně po smrti, to je pak bolavé. Za určité kritérium lze považovat, že pomáhat na zemské úrovni (krom nutné pomoci mlčící a trpící přírodě) lze jen tomu, kdo o to žádá, kdo po tom vědomě touží, nebo kdo fyzicky strádá, a i pak pomoc jen nabídnout. Jinak to může být manipulace k "dobru" či zárodek totalitního pojetí dobra podle našich představ a našeho odhadu času a prostředků, tedy předbíhání přirozeného běhu věcí, řízeného Prozřetelností podle karmy.
I z geomantické práce, pokud by se z toho měl vytratit vertikální rozměr pokorného vztahování se k vyšším světům a vzývání jich, by zbyla jen slupka, vnější imitace, jen jakési sofistikované krajinové inženýrství na úrovni materiálního okultismu (takto se to dnes děje i při operování módním pojmem energií či vibrací). Omračující popisy duchovních dějů v neviditelné přírodě a bohaté používání duchovní terminologie pak u někoho nejsou odezírány z reality, ale předváděny šalebným astrálním divadlem podle zaměření popisujícího. Přichází i pro nás doba rozpoznávání, že geomantie, zábavné show některých bavičů na posvátná témata ani kurzy na „energetické vibrace“ nebývají většinou to, za co se vydávají. Jako v každé aktivitě či oblasti, může i tu působit sebeoslavný syndrom mesianismu či klamů (odrazů) astrální úrovně. I to se budeme muset učit rozeznávat. „Nejvyšší pravdy světa se získávají trpělivě snášenou bolestí a utrpením. To vytvoří v příští inkarnaci Moudrost.“ (R. Steiner). Dnes se hodnotami prokořeňujeme, v dalších dobách viditelně vykvetou, a jednou vydají plody.
Jsme vývojem vedeni k tomu, proniknout a proměnit Zemi živým Duchem Kristovým, duchem největšího Léčitele lidstva. Lze si představit velkolepější světový úkol? To předpokládá osvobozování se ode všech forem egoismu a klamu. "Máme poslání! Jsme povoláni k proměně země!" - řekl Novalis. Neosvobozený člověk však nemůže ozdravovat ani osvobozovat zemi.
A co můžeme dělat? Uplatňovat i opačný postoj než jsme zvyklí - dávání. Nejen konzumovat čistý vzduch, přírodní krásu či ticho pro sebe, ale ze sebe jim vycházet vstříc svou láskou a radostí. Vysílat krásám vděčnost.
Posloucháme krásnou symfonii či operu, nebo se soustřeďujeme na krásný obraz? Dobře, je to moc důležité. Ale můžeme i vysílat vděčnost a lásku tvůrci. I když je "velikán", nese si s sebou jistě ledacos bolavého, možná stopy zklamání, pomluv, osamění, prohřešků... I my "obyčejní" mu můžme v tichu a pokoře na dálku pomoci, ať je odtělený či vtělený. I toto je cesta Kristova. I ze svého křesla či lože, po vykonání denních povinností, můžeme být aktivní tvořivou součástí lidstva. Nebo můžeme odpustit i tomu, kdo je vedle nás, povzbudit ho..., a třeba i v duchu rozeznat jeho nedobroty, i tím mu pomůžeme. A nahlas ocenit to, v čem je dobrý.
Zvědomme si: Jak zachází naše ruka s rostlinami, zvířaty, s půdu a nerosty? Poklekněme nejprve vděčně před dary Země, poté budou moci i naše ruce žehnat. Nejprve pokorný poklek kolen, pak radostné vztažení paží k žehnání. Takové žehnající síly, vycházející od člověka, jsou pro lidstvo i pro přírodu ozdravné. Účinkují příznivě na růst rostlin, uklidňují zvířata i živly, tedy i počasí. A samozřejmě léčí. Bude-li člověk přírodě přítelem, bude i ona přátelská. A naopak.
A Slunce? Jak přijímá naše tvář jeho paprsky? Jsou příjemné, hřejivé – a co s tím dál? Odrážejme je světu, protože „v čistých paprscích Světla leskne se Božství Světa“ (R. Steiner)
Naše oko může dávat sílu do procesu vidění, ucho do schopnosti slyšení. A náš duch? Víme, že Buddha dával žehnajícím silám svého ducha proudit na východ, západ, sever, jih. Věděl, že to pro svět má význam. Místo, na něž vstoupí dobrý člověk, je posvěceno. Je to jen básnická fantazie? A především: Kristus řekl o chlebu a víně jako produktech země, spojiv své bytí s jejich bytím: Toto jest tělo mé.
Vývoj bude pokračovat v nových formách a poměrech i po skončení tohoto poatlantského cyklu po sobě následujících kultur. Kristovy síly se budou v lidstvu dále vyvíjet, zdecimovaná zeměkoule bude produchovňována a budou postupné navozovány nové, odhmotněné poměry pro tu část lidstva, která šla za Kristem. Cesta odbojná, materialistická, nemocná, která dnes bují a bude ještě dlouho panovat, je strčením hlavy do písku. Ten jednou ztvrdne jako beton. Jeho rozvolnění bude trvat věky při novém utrpení a námaze těch, kteří nyní propadají ve vývoji. Až nadejde konec tohoto poatlantského cyklu, každý pochopí, jakou cestou šel, zařadil-li se mezi ty, kteří “mají Kristovo Slovo“ nebo mezi odpadlé. Dnes je ještě možná doba pomoci vyspělejších těm zaostalejším. To časem zeslábne a nakonec pomine poté, co se obě větve oddálí. Ti, kteří v nynějších dobách nevyužili nabídky pomoci vyspělejších, budou pak už jen mezi sobě rovnými, bez možnosti této pomoci. Rozhodli se k tomu. Světová žeň bude roztříděna. Až budou na zastrálněné Zemi rozvolňovány paměťové pečeti, které dnes zakrývají setbu našich minulých inkarnací, nebudeme se vzájemně vidět hmotně, ale niterně, podle své kvality. Přetvářka pomine, masky spadnou. Všechna srdce budou „zviditelněna“ a „zvážena“ a soud vyřčen. Nebude nutný žádný soudce, jen budou navozeny podmínky jasného vyjevení pravdy. Pak se zařadíme na svá místa ve vývoji – k budoucnosti Lásky a tvorby pro svět, anebo se zoufale choulit či dále hašteřit v propadlé části lidstva. Je období výuky, a období maturit. Podle výsledků se odvine budoucnost. Kristova Milost trvá, ale přestup z odpadající linie do linie vykoupení bude stále těžší. Pro ni bude platit ono Březinovo „Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození.“
2024 ©