Vztekání se a žehrání na nepříjemné a těžké okolnosti jako na křivdu, upadání do uraženosti na osud a do smutku nad sebou, sobecký emoční strach o sebe a hněvání se na okolnosti a na ty, kteří nám kříží naše plány a libosti – to vše způsobuje, že pak nás budoucnost do štěstí nevpustí. Plány a tvrdé sebezabezpečující štíty zkrachují, abychom se naučili pokornějšímu postoji. Příroda, na které se systematicky dopouštíme násilí v nejrůznějších podobách, nám to občas vrací. Sami jsme ji disharmonizovali, poškodili, rozhoupali její odvěkou harmonii. Nyní se proti nám neobrací příroda z jakési pomstychtivosti, ale postihuje nás to brutální a nepřirozené, čeho jsme se na ní dopustili.
A naše nitra? Litováním se v minulosti a ukřivděností v přítomnosti, chtěním nápravy světa bez nápravy sebe, zavalujeme nitro kamenem, přes který pak nemůžeme přijmout ani čistou radost ani sílu ke zkouškám přítomnosti a budoucnosti. Strach z budoucnosti, její apriorní nepřijetí, pyšná chtivost si vše podrobit, podrážděná nedůvěřivost vůči okolnostem je mrzačením naší budoucí bytosti. Pyšně potřeme medicínou jednu chorobu, ale rozšíří se časem jiná, dokud v sobě nevymýtíme jejích příčiny.
Strachem o sebe a arogancí vůči přírodě si budoucnost zabíjíme, činíme pro sebe budoucí čas jaksi neprůchodným, a tím se k nám jako k magnetu přitahují další překážky ke vstupu do budoucnosti: neštěstí a nemoci. Nadutě jsme se holedbali postoji, že se vším nepohodlným zatočíme, hlavně s nemocí. Jak vidno, jediná nemoc teď zatočila s námi. A nevíme, jaké další nákazy lidstva jsou karmicky „ve frontě“, pokud se pokorně nepoučíme.
Máme sami v rukou buď radostné nebo alespoň snesitelné plodné vpuštění do času své budoucnosti, nebo naopak kupení překážek a destrukce, jsme-li příliš závislí na pozemských cílech. Směřujme tedy k budoucnosti šťastně, ať je jakákoliv. Přijetí karmy jako následků své minulosti – osobní, národní i všelidské, znamená přibližování se k niterné svobodě, k Bohu. Práce na odvracení těžkostí, chorob, kalamit je nutná, avšak s postojem „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, jak praví žalmista. Nebo též – Snažil jsem se, ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Bože. Předpokladem je vždy pokání (nebojme se toho slova), tedy poctivé sebepoznání a sebekritika a vcítivé odhadování, jak jsme působili a působíme na lidi i přírodu svým myšlením, cítěním i konáním - každý za sebe, za národ i za lidstvo.
Jas boží radosti, který můžeme při meditaci i běžném denním vylaďování nálad nalézt, vysílejme do cesty před sebou i před lidstvem s vědomím, že do sebe snáze vpustí pomocné duchovní bytosti, než strach z budoucnosti. K budoucnosti lze navozovat odevzdaný, spokojený vztah, kde vše, co přijde, je darem z boží ruky, a věřit už dopředu, že všechny výchovné překážky přijmeme a poctivě vyřešíme s Boží pomocí a s náležitým poučením a posílením pro budoucnost – a to vše pro to, abychom se stávali milující a harmonizující složkou lidstva. Zároveň vnímejme bolest a utrpení druhých.
Tím vším se k budoucnosti "prošťastňujeme", svítíme na cestu sobě i okolí a některé těžkosti se samy odklízejí, jiné jsou snesitelnější. Můžeme a máme-li milovat budoucnost, neznamená to egoisticky křečovitou sugesci zemského štěstí ale vědomí, že vždy jsme v boží ruce a nikdy nás nestihne nic, co není v naší karmě. Modlit se můžeme ne za její odvrácení, ale za sílu a světlo jí správně a s poučením projít. Na dně duše pak budeme mít i při velké tíze choroby jemné ujištění, že věci se dějí správně.
Karma funguje tak, že člověk, aniž si to uvědomuje, je z určitých vrstev vědomí puzen přicházet do situací, které mají vyrovnávající účinky k jejich příčinám. Může se dostat například právě tam, kde dostane nákazu, aby mu poskytla vyrovnávající účinky nějaké její příčiny. Nebo i tam, kde mu jde o život, pokud tím dosáhne karmického vyrovnání.
Bůh je universální Láskou a Spravedlností. Nezná hněv, neboť necítí lidsky, nýbrž božsky. Nebude nikoho trestat věčnými tresty, protože nám Láskou dává možnost nápravy. Proto ustanovil zákon karmy, čímž se zákonitě vyrovnává vykonané zlo a úměrně k jeho závažnosti následuje spravedlivý tlak karmy tak dlouho, dokud se lidská duše nezmění a svou slabost nepřepracuje a neodloží.
A ještě z mailu Martina Dohnala: „Včera jsem klukovi četl pohádku od bratří Grimmů s názvem Bezručka. Jsou to neuvěřitelné texty, je to o dceři slíbené omylem ďáblovi - ten k ní nemá přístup, protože sedí v kruhu namalovaném svěcenou křídou a roní slzy a přes ty slzy, kterými její ruce zbělely, k ní nemá přístup. Otec jí musí useknout ruce, aby se k ní ďábel dostal, jinak by si odnesl jeho. Pak se ta dcera plahočí světem a má hlad. Vidí zahradu s ovocem obehnanou příkopem s vodou a je zoufalá, že zemře hlady, a tehdy jí jemně uchopí za rameno zezadu anděl, převede ji do zahrady, kde se může najíst a opatruje ji. Najde ji tam král a vezme si ji za ženu. Když je ve válce, narodí se jí dítě a ďábel, aby se jí zmocnil, lstí vymění dopis pro jeho matku, aby dítě i jeho zabila, což králova matka neudělá. Dcera se opět vydává na pouť světem, až po dalším trápení přijde k domečku, na němž je nápis Zde se bydlí zadarmo. Vyjde dívka v bílém, postará se o ni i o dítě a sedm let je opečuje, dokud je nenajde král, který když se dozvěděl, co se stalo, v pokání bez jídla a vody putuje světem, aby je našel. Ta pohádka končí, že ta dívka, co se o královnu starala, byl anděl seslaný od Boha. Ty momenty, kdy anděl přistupuje zezadu a jemně uchopí za rameno, myslím, že to jsou velice inspirované texty, tento o lidském utrpení a těžkém údělu, jsou to vzácné texty.“
Doplňme citátem z Ivanova (první zveřejnění v češtině, překlad Martin Dohnal):
„Vysokým ideálem je směřování ke kráse; nejen hmotné kráse, ale také duchovní kráse čistoty, světla a harmonie.
Mít vysoký ideál znamená, že když uvažujete o této kráse, má to pro vás přirozenou, spontánní přitažlivost.
Aniž byste byli jakýmkoli způsobem nuceni, odvracíte se od všeho temného, zhoubného a chaotického.
Láska ke kráse je ochranou. Je to jako krásný oděv, díky kterému se budete vyhýbat všemu špinavému.
Jak se chováte, když máte na sobě nejlepší oblečení? Zdržíte se všeho, co by mohlo způsobit, že se poničí nebo zašpiní. Dbáte na to, abyste ovládali svá gesta, abyste se ujistili, že je sedadlo čisté, než si sednete, atd.
A něco podobného se stane, když vaše láska ke světu krásy a harmonie poroste a budete k němu stále silněji přitahováni: je to, jako by se kolem vás ovíjel jemný oděv, a protože se snažíte tento oděv uchránit, jste jím sami chráněni.
Písmo často zmiňuje úlohu vzácného oděvu.
To je symbolické: drahocenný oděv představuje auru, to znamená duchovní vyzařování vnitřní bytosti člověka.
Ve Starém zákoně jsme četli příběh Jakubových synů, kteří záviděli jejich nejmladšímu bratrovi Josefovi, protože vlastnil krásný kabát; a skutečnost, že se vždy označuje jako „kabát mnoha barev“, ukazuje, že tento oděv symbolizuje auru, v níž každá čistá, třpytivá barva odpovídá určité ctnosti nebo kvalitě.
Musíte se pokusit uplést si tento oděv světla a barev kolem sebe pomocí své lásky k božskému světu, pomocí své touhy umožnit, aby se ve vás božský svět projevil, protože právě tento drahocenný oděv vám umožní odolat všem svodům a pokušením.
Ale dovolte mi ještě jednou zopakovat: nikdy si nesmíte představovat, že můžete zvítězit bez vysokého ideálu, bez zbraní světla a lásky.“
2024 ©