BYLO O TOM MNOHO PSÁNO (I NA TĚCHTO STRÁNKÁCH). Nejprve Tomáš Halík: „Měli bychom se zastavit a přemýšlet a v rodinách mluvit o těch posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si člověk přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben,“ řekl o tom moudře pro Českou televizi. A dodejme – i jak by o zemřelém bylo smýšleno. Tedy – jen s láskou, ať byl jaký byl. O další soud a nápravu bývá postaráno i bez nás a lépe. - I svatí nám mohou být v těchto dnech blíž. Nemusíme rozeznávat, kteří, ale pomáhají nám svými inspiracemi. Ztišme se, zanechme chtění a třeba k nám závan lehce pronikne.
A když jsme u toho rozeznávání: Tuto schopnost citlivosti duše lze cvičit v nejrůznějších oblastech, kdykoliv. Příkladně: porovnávejme si vědomě, jak rozdílně vnímáme dojmy třeba z květu růže, lilie, brambory či sedmikrásky. Tak se bezděčně blížíme i k povaze jejich skupinové duše dlící kdesi nahoře. A zde u květin dole na zemi – i bytůstek v nich. Podobně třeba – rozdíl povahy smrku, jedle, modřínu, lípy, buku, břízy, dubu… Jak krásná a tvůrčí meditace. A odbočíme-li, pak i rozdílnou auru (tedy i dojem) různých pohoří (třeba těch našich, tvořících naše hranice), měst, lesů, řek, ba i vesnic. Každá zcela jiná. Jak je rozdílný třeba ráz zasněné, spíš k osamělosti vedoucí protáhlé Šumavy - a tvrdších, k lidem náročnějších, sousedštějších („přijďte pobejt“) a lokálpatriočtějších Krkonoš. A co v našem nitru, tedy jaký rys naší povahy je tím osloven? Podobně odjinud: jaký rys naší povahy bývá osloven při zmínkách o tzv. mrtvých? Strach? Pohoršení? Úhyb od tématu? Zdravá zvídavost? Pokračující sdílení se s nimi? Vysílání lásky či prosby o odpuštění? Skutečná potřeba vědění, kde chápeme, jak se nás to týká? Nepřivolávat, tedy nevyrušovat své blízké zemřelé, neslzet, ale přát a jemně jim vysílat klid a Boží Lásku. A my? Svoji budoucnost si tvoříme sami každým okamžikem. I tu posmrtnou. Se všemi svými dobrotami i nedobrotami činů, citů i myšlenek či představ se Tam pak setkáme, k radosti či studu a žalu.
Viz též článek na těchto stránkách z října 2019: O Vánocích, Velikonocích a ve dnech kolem svátku Dušiček a Všech svatých jsou si oba břehy bytí bližší - co můžeme pro naše blízké odtělené udělat?
.oOo.
Zajímavá shoda, snad až symbolická: Tyto dny přelomu října a listopadu jsou víc otevřeny přístupu zemřelých do naší blízkosti, je to zde jejich svátek. A zároveň roku 1918 zástupci Národního výboru československého zveřejnili provolání o vzniku Československa a vydali zákon o zřízení samostatného státu. Je to náš národní svátek. Na zrání národa k tomuto slavnému mezníku se svým vlastenectvím podílely celé generace těch, kteří už zemřeli. Je to tedy i jejich svátek, oba se slaví současně. (Slováci tento svátek vzniku společné republiky neslaví.)
.oOo.
NAŠEL JSEM ČÁST ČLÁNKU, JEN VÝTAH, KTERÝ JSEM SI KDYSI VYŇAL, DOPLNIL A ULOŽIL, NEVÍM ALE NÁZEV ANI AUTORA. SNAD MI TO BUDE PROMINUTO.
Předesílám - ale nic nového: Čím lépe budeme žít tady na zemi, tím spíš se do ráje neznámého světa vrátíme. Alespoň to říkají ti, kteří mimosmyslovou zkušeností prošli a poučili se z ní. Co myslíte - jde dále jen o dobře zpeněženou bujnou dětskou fantazii, nebo o neuvěřitelnou skutečnost? Po takovýchto následně citovaných zážitcích ovšem nastupuje kámaloka (očistec) a pak teprve to krásné, pokud jsme si k tomu zde vytvořili předpoklady…
… Nejrůznější historky (pro někoho strašidelné, pro jiného nadějné) o tom, jak se drazí zesnulí vracejí ve snech, zná snad každý. Možná odtělení chtějí před něčím varovat, možná jen říci něco, co za života nestihli... Nevěříte? Co my víme? Příběhy čtenářů jasně dokazují, že věci mezi nebem a zemí (takových sfér je řada) existují a že se skutečně stávají.
Silvie: Babička na mě volala
„Mívám živé sny," napsala paní Silvie. „Když jsem byla malá a umřela mi babička, tu samou noc se mi o ní zdálo. Volala mne, stála ve dveřích... a pořád volala. Byl to kraťoučký sen, ale utkvěl mi v paměti. Druhý den ráno mi mamka řekla, že je babička po smrti. Ještě než to vyslovila, věděla jsem, co mi chce říct. Věřící rozhodně nejsem, ale jak toto vysvětlit? S babiččinou smrtí přitom nikdo nepočítal, šlo o náhlé selhání. Vysvětlení pro to dodnes nemám. Ale rozhodně od té doby neberu sny na lehkou váhu. Někdy se totiž stávají skutečností."
Petr: Háček v hlavě
Kam zamíří po posledním vydechnutí? Čtenář Petr o tom má jasnou představu. „Stalo se to v roce 1951. Ve čtyřech letech mě po koupání položili na postel, kde babička odložila háček na štrikování. Při neobratném dětském kotoulu jsem si ho vrazil do hlavičky. Odvezli mne do nemocnice a několik hodin operovali. Pamatuji si, že jsem při operaci opustil své tělo a sledoval doktory, jak mne zachraňují. Protože se jim to nedařilo, pomalu jsem se vznášel k oknu a prošel skrze něj. Pod sebou jsem viděl stromy, ulici se dvěma chodci a jedoucím autem. Pak jsem zamířil do jakéhosi zářného světla. Najednou jsem se však zastavil a velikou rychlostí se vrátil do svého těla," vypráví.
Minulo deset let. „Bylo mi čtrnáct, když jsem se ptal maminky, kde jsem tehdy byl v nemocnici. Narodil jsem se totiž v Praze, ale žádná pražská nemocnice mi tuto příhodu nepřipomínala. Dozvěděl jsem se, že to bylo v Příbrami. Jel jsem se tam podívat, a vše jsem poznal: stojí na vršku, podél vede jen jedna cesta a za plotem stojí stromy."
Zdeněk: Za jasným světlem
Reálný zážitek z padesátých let má i další čtenář, pan Zdeněk. To už byl dítě trochu odrostlejší... „V těch letech byly středoškolské praxe povinné, a já ji praktikoval blízko u Karviné na stavbách vodovodů. Bydleli jsme spolu se stavbyvedoucím v dřevěném finském domku. Jednu noc vznikl požár. Já byl hluboce utopený ve spánku a měl jsem živý sen: jakýsi bytostně volný průlet nezřetelně ohraničeným oblačným tunelem z temnoty do jasného světla. Před okamžikem ztotožnění se s onou lákavou září, do které jsem už blaženě vplýval, nastal zvrat. Totiž zpětné, pasivní, stále se zrychlující couvání, až k reálu otevřeného nebe nad hlavou a fyzicky pociťovaných úderů do tváří. Vynesli mne totiž i s kovovou postelí z domku plného kouře a políčky budili k životu. Následky byly dvojí: prvotně bytostně pociťovaná lítost, že mi nebylo dovoleno ztotožnit se s oním světlem či v něm alespoň krátký čas setrvat; a později se u mě projevila neochota, až neschopnost vědomě někomu ubližovat."
Žaneta: Nebe opravdu existuje
„Možná je to bláznivé, ale nebe a život v něm opravdu existuje, a je nádherný a nenásilný. Jako dítě jsem byla citlivá na jakékoliv nadpřirozené věci a trvá to až dodnes. Můj příběh se stal v devíti letech, po smrti babičky, ke které jsem jezdila a měla ji moc ráda. Často se mi stýskalo a plakala jsem. Až jednou v noci za mnou babička přišla a nastoupily jsme na mrak. Ukázala mi svět, ve kterém žije. Cestou jsme prolétly jakýmsi tunelem a velikým jasným světlem. V nebi jsme z mraku vystoupily a přešly jsme do jakéhosi chrámu, kde v čele byl Ježíš a kolem něj mnoho mrtvých z naší rodiny, které jsem znala i neznala, a později jsem některé shlédla i na fotografiích a poznala jsem je. Bylo tam krásně a klid, prostě něco nepopsatelného."
.oOo.
Dojde-li k doplněnému vydání dosavadní knihy PÉČE, PROVÁZENÍ, ODCHÁZENÍ, výhledově chystanému s Martinem Dohnalem (kniha je v pořadí mých knih), bude tam zařazen i tento článek. Před tím ale chystáme knihu o karmě a pak knihu o umění. Možná pak i znovu o dětech či o přírodě.
2024 ©