Kdo by si byl pomyslel, že kdy pojedu do Ruska! Taková léta jsem se tomu vyhýbal, ba i v novinách to rozhlašoval - v jakémsi rozhovoru pravil jsem na přímý dotaz: "Je tam mráz, medvědi a bolševici." A až se ozval starý přítel Tomáš Glanc, toho času ředitel Českého centra v Moskvě, a že pořádá tam festival Monarchia - přesněji: M@narchia - čili festival kultury zemí střední Evropy s volnou spojující myšlenkou společné minulosti a virtuálního života staré monarchie - proto tedy: M@narchia - a já si řekl: Teď, nebo nikdy! Jde-li o možnost propagovat českou monarchii, hájit práva českého království (a, konkrétně, promluvit o našem knížeti pánu, jsem povinen i do Ruska jet a takto svůj život za českého krále nasadit! Tak tedy: Teď!
Píše Martin C. Putna a pokračuje:
Jel jsem, v kufru maje připraven ten nejtlustší svetr, chléb, čaj a čokoládu a všemožné léky - a napadlo mě, že balím trochu jak do Terezína, ale to byla myšlenka i tak děsivá, i tak rouhavá, že jsem ji ihned zapudil. Zato jsem neměl připraveny vůbec žádné iluze, čekal jsem to nejhorší, nejmrazivější, nejbolševičtější, nejnacionalističtější et cetera - a tedy jsem nemohl být překvapen jinak než pozitivně. Tedy: Všechny negativní stereotypy o Rusku platí. Je tam hrůza, mráz, bolševismus a nacionalismus. Ale vedle toho je tam i to "druhé Rusko": To, o němž se literaturou i ústní tradicí předávají naopak pozitivní stereotypy (co jsem za svých rusistických let slyšel lidí vyprávět s nenapodobitelně rozšířenýma očima a nenapodobitelně entuziastickým tónem o tom, co v Rusku zažili a koho tam potkali!). A k svému překvapení i toto Rusko, v jehož existenci jsem příliš nevěřil, jsem tam potkal. Konkrétně vtělené do čtyř žen.
První: Disidentka
První den návštěvy zabrala konference o "druhém životě" Habsburků v kultuře národů střední Evropy ve dvacátém století, konaná v RGGU čili na Ruské státní humanitní univerzitě. Konference inteligentní, zahájená polským velvyslancem a kulturními činovníky českým, maďarským a italským (rakouský se omluvil, slovenský se výslovně distancoval; inu tak) a složená z referátů velkou většinou inteligentních a zajímavých. Ale teprve druhý den, když jsem měl přednášku Katolický vektor v české literatuře na MGU neboli Moskevské státní univerzitě neboli na "Lomonosovce" neboli v jednom z chrámů stalinské gotiky ("vysotki") na Vrabčích horách (ještě že má člověk k pojmu "Vrabčí hory" také ten druhý, sympatičtější význam: Vrabčí hory jsou přece tematizovány v Bulgakovově Mistru a Markétě!), mi došlo, jak NESAMOZŘEJMÉ bylo to příjemné a velmi "západní" prostředí RGGU. "Lomonosovka" je nejen svou vnější podobou stalinská - jak se to tam v padesátých letech postavilo, tak to tam dodnes stojí, těžké a odporné a zvolna se rozpadající -, je chcíplá i uvnitř.
O to víc si nutno po této zkušenosti cenit RGGU, která představuje nejvýraznější alternativu: Svědčí o tom už její vznik: RGGU začínala na počátku 20. století jako první SOUKROMÁ univerzita v Rusku, založená podnikatelem (!) a Polákem (!) Šaňavským, právě jako opora západnického smýšlení v Rusku. Odtud její původní, pěkně (neo)klasicistní baráček. Bolševici ji samozřejmě zrušili a v budově zřídili Vysokou stranickou školu. Avšak, na počátku 90. let se povedlo univerzitu obnovit - opět za peníze nějakých osvícených podnikatelů! - a opět z ní učinit výspu západnictví. Však se také úřady pokoušejí ji zrušit nebo spojit s MGU. Zatím se RGGU drží a má plány, mimo jiné zřídit jakousi "centrální europeistiku", která by právě byla inteligentní alternativou k těm filologickým opičárnám: Proto se jí taky Tomášova M@narchia tolik zalíbila.
A ještě jeden aspekt "alternativnosti" RGGU: Z jiných pramenů jsem zvěděl, že jádro studentů i učitelů tvoří "liberální Židé, kteří jsou pravoslavní": Pro nás zvláštní kombinace, ale pro Rusko nejen "normální", ale vzhledem k budoucnosti možná i klíčová. Ostatně, jednu takovou osobnost jsem na konferenci potkal. Jednu ze čtyř velkých ruských žen, jednu ze čtyř patronek své moskevské cesty: Agrafenu.
Kdo je Agrafena? Co do profese překladatelka. Co do sebedefinice Ukrajinka a Židovka, což obojí ji už samo o sobě činí v dnešním Rusku osobou mírně podezřelou. A to souvisí s tím, že nejvíce ze všeho, jaksi bytostně, je přece jen DISIDENTKA.
Disidentka? Snad bývalá disidentka, chtěl jsem napsat? Ale kdež, disidentka i bývalá, i současná, protože v Rusku disidenti nikdy nepřestali být disidenty. - A co na počátku devadesátých let, ptám se jí, tehdy přece nastala v Rusku aspoň jakási demokracie...? Nikakoj demokratiji u nas nikogda ně bylo! praví paní Agrafena rezolutně. Když jsme v devadesátém prvním (= za puče) demonstrovali u Bílého domu za Jelcina, neměli jsme žádnou iluzi: Vždyť je to bývalý moskevský stranický tajemník! Ale co jsme měli jiného dělat než ho podpořit?
A jak jsme vyšli z budovy RGGU, už mě vleče temnou mrazivou ledověvětrnou Moskvou, aby mi ukázala místo, kde na Lesní ulici zamordovali novinářku Annu Politkovskou, a aby mi ukázala Butyrki. Lubjanka, nejslavnější a nejstrašnější věznice, ta se hrdě vypíná na hlavní okružní třídě. Kdežto Butyrki, druhé nejhroznější vězení (aspoň dle Solženicynovy klasifikace v Gulagu), by hledající nenašel. Jsou totiž skryty na dvoře obyčejného paneláku! Člověk vkročí do dvora, lidé šůrují chodník od sněhu či se vrtají ve svých moskvičích - a po pouhých pár metrech dvůr přehrazuje ostnatý drát a za ním věznice.
Vypadá poměrně starobyle. Člověk už je ze zdejších imitací starobylosti celý zmatený: Jenže tohle je opravdu starobylé. Pevnost Butyrki nechala postavit Kateřina II. v osmnáctém století, takže tam bylo vězení odedávna. Nebyla tedy věznice vystavěna na dvoře - ale dvorem obstavěna.
Pojďte, něco vám ukážu, praví paní Agrafena a vleče mě kousek dál. Tamhle ten dům postavil dědeček mého muže. Když ho pak zavřeli, přišel do Butyrek a z okna cely se díval na svůj vlastní byt.
A pojďte, ještě něco vám ukážu, praví paní Agrafena a vleče mě ještě kousek, pojďte se podívat na nápisy u vchodu do Butyrek. Co stojí nalevo: "Organizacija doznanij." - Otřesu se hrůzou. "Organizace přiznání": Třeba se tu už obvykle při výsleších nemučí, jako se mučívalo za slavných časů. Ale terminologie MOC připomíná ty slavné časy. A co stojí napravo: "Pomoc pro oběti represí."
Málem padnu do mdlob. Paní Agrafena se vítězně usmívá, jak mě pouhými dvěma nápisy na Butyrkách přiměla vstoupit do reality: Do té reality, kterou ovšem velká část, možná většina Rusů nechce vidět. A dodává: Všimněte si, vždycky se hovoří jen o "obětech represí". Nikdy o "zločinech komunismu"!
A pojďte, ještě něco vám ukážu, a vleče mě do metra, aby mi ukázala výzdobu jedné z nejspektakulárnějších stalinských stanic - Kyjevskaja. Tuny štuku a metry mozaik trochu ŕ la Byzanc, na téma: Družba ruského a ukrajinského národa. Od Bohdana Chmelnyckého přes ukrajinské dělníky čtoucí Leninovu Jiskru přes rolníky radostně vstupující do kolchozů (popadá mě černý humor a interpretuji scénu: jasně, třicátá léta, hladomor na Ukrajině - a ta žena, co nese v náručí robátko, se ho asi chystá právě upravit k obědu, proto se všichni tak usmívají) až po nějaké soudobé blažené "narodnoje guljanie". A na slepém konci chodby busta Starého Syfilitika jako úběžník toho všeho.
Když se pak v následujících dnech odvážím cestovat sám po Moskvě, nebudu se už množství Starých Syfilitiků a ďábelských hvězd všude v metru divit. Jsou všude. Velké i maličké. Stačí se zahledět do těch kvaziklasicistních ornamentů. Všude! Ano: Kdyby měli všechny omlátit, zůstaly by jim v metru jen holé stěny.
A tak je to se vším, dí paní Agrafena. Před časem se ukázalo, že rudé hvězdy na Kremlu už jsou v dezolátním stavu, a parlament začal řešit: Opravit hvězdy za spoustu peněz - nebo je sundat a za ty peníze tam vrátit carské orly? Samozřejmě, rozhodli: Opravit rudé hvězdy! A teď už je nikdo nikdy nesundá. Totéž s hymnou: Novou hymnou měla být Glinkova Patriotická píseň, ale pak se parlament dohodl, že nechá nápěv ze Sojuz něrušimyj a dodá nová slova - a byl konkurs, samozřejmě anonymní - a jaká náhoda, vyhrál ho ten starý senilní Michalkov, který psal text k Sojuz něrušimyj, a tak teď máme tenhle blábol - a jme se - stále uprostřed mozaik na stanici Ukrajinskaja - zpívat.
Dost, dost! křičím, protože už mám z toho depku. Až zítra. A sejdeme se nazítří a paní Agrafena pokračuje. A mluví o té beznaději a pořád se usmívá, těma velikýma židovskýma očima.
Už si nepamatuji, co všechno hrozného ještě říkala. Jen jedno: O autoritách. Ptal jsem se, jestli je při tomto stavu a při Putinově kultu nějaká "alternativní" autorita, ke které by se demokraticky smýšlející lidé mohli vztahovat. Co Solženicyn, pípnu.
Solženicyn, to bylo velké zklamání, dí paní Agrafena opět rezolutně. My čekali toho hrdinu - a vrátil se senilní nacionalistický dědek. Teď dokonce začal podporovat Putina. A je-li nějaká autorita, tak je to otec Alexandr Borisov, nástupce Alexandra Meně - ale to je opravdu jen pro malou komunitu kolem něj, v kostele Kosmy a Damiána, v rohu Tverského náměstí, tam, co stojí socha Jurije Dolgorukého. - Chtěl jsem tam v neděli jít. Ale čas už mi nestačil. Budu muset příště. PŘÍŠTĚ? Co jsem to řekl...?
Druhá: Žosefin ze hřbitova
Paní Agrafena mi svým realismem vnukla odvahu vrhnout se dalšího dne sám do moskevských ulic. Zavřu-li oči, vidím jako nejtrvalejší vjem davy lidí, narvaných v kožiších, se staženými, nepřátelskými obličeji, jak se valí v mocných proudech do metra, do těch absurdně monumentálních, polotemných prostor, jak se jimi prodírají a strkají, zatímco v budkách na ně nepřátelsky hledí "děžurnyje" a ve vestibulech postávají policisté, žebráci a opilci. Znovu a znovu vrací se mi verš z Chodaseviče
"Bylo na ulice polutěmno",
verš z té strašlivé básně o sebevrahovi, která končí
"Sčastliv, kto padajet vniz golovoj,
mir dlja něgo choť na mig - a inoj",
který Petr Borkovec přeložil
"Šťasten je, kdo padá hlavou k zemi,
na okamžik svět se pro něj změní."
Paradoxem je, že Chodasevič to píše o Berlíně - ale verš dokonale pasuje k Moskvě. Tady je pořád na ulici polotemno a člověk by si tolik chtěl ulevit "pádem hlavou k zemi": Těch pár dní pobytu, navíc je-li člověk chráněn rozmanitými výhodami - aspoň tím bydlením v Českém domě a přímými kontakty na diplomatické kruhy -, se dá vydržet. Ale představa, že by tu člověk žil trvale a nemohl odtud...
"Šťasten je, kdo padá hlavou k zemi..."
Anebo si člověk musí najít pevnou SÍŤ lidí, kteří si vzájemně pomáhají přežít: Takovou, jako je asi komunita "meňovců", a bezpochyby i jiné komunity.
Anebo se člověk zatvrdí a zvykne si.
Anebo člověk začne mít pocit, že je to vlastně skvělé, že je součástí toho obrovského CELKU, který má cenu a smysl, i když jeho vlastní život cenu a smysl nemá.
A to je klíč ruského nacionalismu. Car i Starý Syfilitik, pravoslaví i bolševismus, všechno bereme, protože to všechno je NAŠE. A co je naše, na to budeme hrdi!
V tomto smyslu je Putinova strategie geniální.
Síť lidí. Anebo také síť míst, ostrůvků uvnitř toho nelidského města. Ruská kultura, duchovnost a vůbec lidskost beztak žije na ostrůvcích, a vždycky žila. Dobrý a nezbytný protějšek souostroví Gulag. Vydal jsem se na jeden doufaný ostrůvek: Na hřbitov u kláštera Novoděvičij, na moskevský "Slavín". Doufal jsem tam potkat zajímavé mrtvé.
Jenže ke mně přišla živá. Ptala se německy, jestli nechci udělat po hřbitově exkurzi. Za dvě stě rublů. Obvykle v těchto situacích - tedy když mě někdo neznámý osloví na ulici - prchám beze slova. Dokonce i doma, natož v divoké Moškavě. Ale v pohledu a hlase té staré dámy bylo cosi, co mi zabránilo utéci. Okamžik jsem zaváhal. Paní to vzala jako výzvu ke smlouvání a pravila - sto padesát rublů. A mně to v tom okamžiku přišlo trapné smlouvat se starou dámou a já kývl: Davajtě, pojďom.
A už se hnala hřbitovem, a už létaly mrazivým vzduchem historky o spisovatelích a jejich osudech a jejich pohřbech a náhrobcích, a létaly i citáty a verše. A když už jsme oba zmrzlí, protože je patnáct pod nulou, dáma najednou navrhuje: já vás pozvu na kávu! A jdeme do docela příjemné, velmi "evropské" kavárny poblíž - všimnu si, že dáma číšníkovi stranou říká o "tu nejmenší černou kávu" - a to už se představuje a spouští vyprávění o svém životě, jak jí za bolševika dávali alespoň "minimálku", kdežto teď žije jen z toho, co dostane od turistů, jak v zimě skoro není práce, jak živí na škole dceru, která by si ráda otevřela krejčovskou firmu, jak by si potřebovala nechat udělat zuby, ale pojištění na ně neplatí, jak její největší potěšení jsou schůzky s přáteli v jakémsi Německém klubu, jak hrála v nějakém německém dokumentu o současných ruských ženách a dostala padesát euro, jak je strašný tenhle "durackij kapitalizm"... Ne, po socialismu se jí nestýská, ten byl taky strašný - ale zase byla jistota chleba. A tu pochopím, proč říkala u Chruščevova náhrobku, ukazujíc na zubatý lom kamene: "I běloje, i čornoje."
A Žozefin - tak ji otec, milovník napoleonské éry, opravdu pojmenoval, podle Napoleonovy manželky, an její otec choval historické vášně - už nejde zpátky na hřbitov, že už dnes beztak nikdo nepřijde, jede se mnou do centra, a že mi ještě musí něco ukázat, když už jsme dnes začali u Gogola. A vystupujeme na Arbatské a ona ukazuje tam doprostřed na Gogolevskij bulvar, kde mezi jízdními pruhy stojí Gogolova socha: Tu nechal udělat Stalin, když tudy jel někdy po válce a viděl starý Gogolův pomník, na kterém Gogol sedí zhroucený v křesle, samá depka, i rozhněval se: Paběda, vyhráli jsme válku, a Gogol tu sedí takový smutný! Chci jiného Gogola, veselého! - A tak tam na bulváru stojí Gogol v pozoru, dle báťuškova rozkazu "veselý", od nějakého sochaře, specialisty na pomníky vojevůdců - kdežto "starého Gogola" strčili na dvorek opodál, a stojí tam dodnes, odstrčený, depresivní, aby na něj nebylo vidět...
A Žosefin mě vede přes chodníky pokryté ledem po Arbatu, mezi těmi kšefty s lákavými nápisy Antikvariát, které však zde znamenají nikoliv knihy, ale předražené antikvity, mezi kšefty s matrjoškami a bankami, mezi pomníkem Bulata Okudžavy a pomníkem Puškina s Natalií Gončarovovou k Puškinovu domu. Tam za mě přes mé protesty zaplatí vstupné a vpluje na nařízených papučích do toho křehkého světa starých obrazů, rukopisů, portrétů a sofátek, cituje Puškinovy verše a pak už ani necituje a jen ukazuje rukou - podívejte, ta krása, podívejte, ta krása...
A pak už musí jít a běží do metra, jak tak Moskvané pořád někam běží, a před rozloučením mi píše telefonní číslo a líbá mě a pohoršeně odstrkuje moji ruku s peněženkou a ať se určitě ozvu, ať přijedu příště, a navštívím ji, a už opravdu mizí v metru, a mně je nekonečně stydno a trapno, že jsem jí předtím dal tak málo peněz, že jsem jí potom chtěl dávat nějaké peníze, že jsem vlastně nevěděl, jak na ten nával sympatie vlastně reagovat...
Zpětně přemítám, ve kterém okamžiku došlo ke zlomu a ona mě z náhodného zákazníka bleskurychle povýšila na přítele - když jsem s ní začal mluvit rusky? když jsem dal najevo, že o ruských spisovatelích něco málo vím? když jsme spolu seděli u "té nejmenší černé kávy"? Kdo ví, kdopak se v ní vyzná, v té "ruské duši", v té slušné a citlivé osobě, pro kterou minulost a kultura neznamená jen nějaké "památky" a už vůbec ne jen zdroj bídné obživy, nýbrž skutečné "útočiště duše" v jejím životě, skutečné POSVÁTNO, k němuž se utíká ze světa profánního a nelidského - tak jako pro ty slušné a citlivé ruské dívky z Turgeněva, Čechova či Bunina, které člověk zná jen z literatury a má za to, že se vyskytují právě jen v literatuře... A hle, ony se vyskytují i v reálu.
Nebo aspoň na hřbitovech.
Třetí: Teta Alena
Jediný zcela volný den jsem věnoval cestě do Trojicko-Sergijevské lavry. Text o svatém Sergiji Radoněžském byl ostatně kdysi jeden z prvních, který jsem kdy o ruských věcech napsal; dávno tomu. Během pobytu přemlouval jsem tu Tomáše Glance, tu výtvarníky, s nimiž jsem sdílel byt v Českém domě, aby jeli se mnou. Přiznejme si to: Bál jsem se. Až na výstavě, která byla také součástí projektu M@narchia , potkali jsme se s Honzou Machoninem, který sem před pár měsíci za svou ženou přesídlil - a ten, že pojede.
Čekali jsme pak ráno na Jaroslavském nádraží na vlak a pozorovali, jak cestující přijíždějící do Moskvy masově přeskakují turnikety. To víš, povídá Honza, šetří, jak můžou. Já: No turnikety bych tedy opravdu přeskakovat nechtěl. To bych se hanbou propadnul, anebo ještě spíš spadnul.
Cesta příměstským vláčkem do lavry trvá skoro dvě hodiny a umožňuje tak nahlédnout do dalších stránek ruského každodenního života. Co pět minut zuřivě chroptí reproduktor. "Uvažajemyje passažiry..." A ne jen: Bude stanice ta a ta. Všechna možná doporučení, rady a upozornění, až po "Neskákejte pod vlak, protože byste způsobili psychickou újmu mašinfírovi". V pauzách se k cestujícím obrací vždy nějaký podomní - či vlastně povagónní - obchodník, nabízející tu svítící tužky, tu úžasné prádlo, tu ženské časopisy, tu nevímjaké ubohosti. A s těmi ubohostmi kontrastuje mnohdy jakoby vznešený (ve skutečnosti formalizovaný) jazyk těchto prodejců: "Predlagajetsja vašemu vnimaniju..." Mezi prodejce se vmezeří beznohý vysloužilec z afghánské války, který začne zpívat za doprovodu rozdrnčené kytary strašlivou píseň o krušném osudu "Afganců". Zpěv mu přeruší "Uvažajemyje passažiry" z reproduktoru. Z plakátku na to shlíží Žirinovskij. Začínám chápat, proč si lidé berou do vlaku chlast. A snad proto, aby lidé neutíkali z reality, čerstvé nařízení striktně zakázalo ve vlaku chlastat.
Lavra, lavra! Francouzský bedekr ji nazývá "ruský Vatikán", pro naše poměry by bylo přesnější "ruská Stará Boleslav" či "ruská Mariazell", protože tohle je skutečně NÁRODNÍ svatyně a celý kult Sergije Radoněžského má zřetelné národní, ba STÁTNÍ rysy, ještě přesněji: Rysy propojení s MOSKEVSKÝM státem a jeho nároky. Podstatnou součástí legendy je okamžik, kdy Sergij požehná Dmitriji Donskému před bitvou na Kulikově poli. Velkoknížata a pak carové jezdili sem dvakrát ročně na pouť (na smrt Sergijovu 25. září a na Trojici) a před důležitými státními rozhodnutími. Navíc měli velebohatý klášter jako banku, když si potřebovali půjčit na další válečné výdaje. 1608- 1610 obléhala klášter polská vojska Lžidimitrijova, a odtud pak vzešla agitace pro vyhnání Poláků a pro nástup prvního Romanovce. Petr I. se sem v nebezpečí utekl dokonce dvakrát, a pokaždé mu klášter sloužil jako výchozí bod k vítěznému návratu (z čehož pak vzešlo i to Surikovovo Jitro před popravou střelců a Repinova Zavřená carevna Sofie...). A pak sekularizace za bolševiků, vykopání Sergijova hrobu, dočasné zrušení kláštera... potud kniha Svjato-Trojickaja Sergijeva lavra, istoričeskij očerk S. N. Puškarjova, Praha bez vročení, kniha emigrantská.
Co už Puškarjov, vydaný někdy ve dvacátých letech, nemá, je obnova kláštera v nové době. Celý se leskne zlatem a modří cibulí a bělobou hradebních zdí, a když ještě k tomu přidáte modré nebe a sníh pod nohama a těch patnáct pod nulou a horlivě se křižující poutníky a báťušky důležitě přecházející po nádvoří, máte pravý ruský kýč. Jenže tady je autentický.
Vlastně by mě celá lavra měla pěkně štvát. Sergij Radoněžskij je sice figura veskrze sympatická, takový ruský svatý Benedikt (a Něstěrov ho v Treťjakovce zobrazuje ve svůdně idylickém klíči), ale velká část těch dějin kláštera jsou dějiny propojení zdejší církevní autority (a ovšem i hospodářské moci!) s moskevským státem a moskevskou ideologií: Tedy přesně to, co kritizuje Miljukov i Masaryk i Richard Pipes v Rusku za starého režimu a vůbec všichni, co hledí pojmenovat ty problémové stránky ruské duchovnosti. Přesně to, na co nacionalističtí Rusové a rusofilové odpovídají stereotypním "vy tomu nerozumíte", "vy nemáte rádi Rusko", "vy nevěříte v Rusko". "Nevěřit v Rusko" však neznamená "nemít rád Rusko" a už vůbec ne "nerozumět tomu".
Vstupuji do nejstaršího a nejposvátnějšího chrámu lavry, Trojického, postaveného nad hrobem svatého Sergije. Tady, po pravé straně od ikonostasu, leží pod metrákem stříbra svatý Sergij, a k němu se vine dlouhý had poutníků, každý se před ním pokřižuje, políbí schránu na moščích, postaví svíci. Mnich hadříkem vyšůruje povrch hrobky a může další. A zpěv. Každý den od osmi rána do devíti večer tu sboreček - většinou jen tři ženy - zpívá hymny a modlitby ke svatému Sergijovi. Občas se v těch harmoniích netrefí. Nikomu to nevadí.
Ani mně to nevadí. Postavím se ke zdi, opřu o dřevěnou lavici, hledím na ikonostas, v něm vpravo od "carských vrat" chrámová ikona svaté Trojice (ano, ta Rublevova ikona, ikona ikon; je to ovšem kopie, ale ani to mi nevadí), zprava znějí hymny, had poutníků se vine a vine - a mezitím zmizely celé ty šílené dějiny moskevské Rusi, a zmizel čas.
Když se čas vrátil, vstoupili jsme do jiné svatyně mezi svatyněmi lavry: do zdejšího knihkupectví. A v něm (zřejmě) celá šíře zdejšího pravoslavného života: molitvenniky, žaltáře, bible, knihy o svatém Sergijovi a desítkách dalších svatých. Postní kuchařky v mnoha verzích. Knihy typu "Jak se pravoslavný člověk vyrovnává s rakovinou", ale taky "Jak jednat s protestanty"či "Okultní agrese proti pravoslaví". Spousta klasiky, více či méně pojednávající o duchovních věcech, od Karamzina po Šmeljova. Nadějně zprvu vypadá kniha autora Dunajeva, šest svazků "Pravoslaví a ruská literatura". Při bližším ohledání se však zjistí, že je to kniha, jakou by v katolické verzi napsal Timotheus Vodička nebo Konstantin Miklík nebo jiný "vševědoucí" moralistní cenzor. Zdaleka tolik se tam nespílá bolševikům jako těm, kdo vyjadřují na náboženství neortodoxní názory. Končí se kapitolou o "satanské podstatě postmoderny". Inu, ne že by postmoderna neměla v sobě něco ďábelského. Ale říci, že má "satanskou podstatu" - to by se postmoderně moc lichotilo. To by se jí přikládalo víc významu, než jaký má.
A mimochodem, Rozanova - toho z ruských duchovních autorů, který přímo v lavře strávil poslední léta života a napsal tu svou Apokalypsu a někde je tu zřejmě pohřben - toho Rozanova jsem tam nikde neviděl.
A ještě jedna nota je v knihkupectví velmi zřetelná: Státní a nacionální. Těch knih o posledním carovi, o Romanovcích vůbec, o armádě, o ruské velikosti na tisíc způsobů. Inu, "mystický zážitek" (tu máš postmodernu: "mystický zážitek" smíš napsat jen v uvozovkách!) jako ten u Sergijova hrobu lze jistě zažít v leckterém, vlastně v libovolném pravoslavném kostele. Ale tady jsme ve STÁTNÍM klášteře.
A vylezeme ven a na náměstíčku před lavrou stojí dvě sochy: jedna Sergij Radoněžský - druhá Starý
Syfilitik.
A že se už vydáme zpět na Moskvu, ale tu Honza přichází s nápadem: Na trati, v obci Choťkovo, bydlí jedni jeho známí v domě, který patřil někomu z peredvižniků, a ten dům je uchován v původní podobě. I zavolá, jen tak zkusmo - nebyl u nich čtyři roky - a oni mu řeknou: Jasně, přijeď. Vystoupíme v Choťkovu (kousek odtud je Abramcevo, kde Mamontov zřídil na přelomu století ty slavné umělecké dílny), jdeme mezi překrásnými dřevěnými domečky - naštěstí nemají obyvatelé peníze, jinak by je bezpochyby brutálně zmodernizovali nebo vůbec zbořili a nastavěli nějaké betonové hnusy; tak prý se s dřevěnými domečky děje, jakmile se vyskytnou peníze. Ten, který je naším cílem, je jeden z nejkrásnějších. Dělí se na dvě části - jednu poněkud muzeální, uchovávanou od počátku století téměř netknutou (nu, nebyl to nikdo z peredvižniků, ale "jen" jeden z organizátorů uměleckých dílen v Abramcevu), a druhou, ve které žije výtvarnice, které všichni říkají "teta Alena" - v hovorové stručnosti "Ťoťalen" - se synem, psem a bažanty, o kterých vypráví historku, kterak v loňské tuhé zimě přiletěli z lesa a už tu zůstali. Honzu neviděla čtyři roky, mě nikdy, ale to jí vůbec nevadí: Je maslenice čili masopust, čas pojídat bliny, pít a povídat! Bliny (přesněji, tyto jsou "olaďi", menší a silnější), losos, smetana, nakládané houby, nakládaná rajčata, sladký tvaroh se sušenými meruňkami, jezte! Měl by být i kaviár, říká s kapkou hořkosti teta Alena, ale na ten nemám.
Je ovšem vodka. Teta Alena tlumočí diktum kteréhosi kolegy výtvarníka, že stůl se nachází ve stavu dokonalé krásy tehdy, když jsou v harmonii horizontály (zakuski) a vertikály (napitki). Nu, kdyby mi někdo řekl, že vypiju čtvrt litru vodky a nic se mi nestane, nevěřil bych. Třeba je však pít "po jejich": Pronést přípitek ("za ljubov", "za roditělej", "za blizkich" a nevím už, za co všechno jsme pili), hodit do sebe rjumku (tady se, pravda, pilo mírně, po "malých", to jest půldeckových skleničkách) a okamžitě zajíst něčím hodně vydatným. Rajčata tety Aleny se osvědčila. Po hodině jsme měli láhev v sobě, mírně povznesenou náladu - ale v podstatě čistou hlavu. A došlo na náboženství. Teta Alena pila, kouřila, nadávala na planý formalismus běžných pravoslavných, vzpomínala na svého duchovnika ("Slyšel jste někdy jméno Alexandr Meň?" Tu máš kruh!), vyznávala, jak je s Pánembohem nejraději o samotě, a pak ode mě požadovala vysvětlit rozdíl mezi katolicismem a protestantismem "v dvuch slovach".
Teta Alena se ničemu nedivila. Jen tomu, že tam nechceme přespat a že opravdu trváme na tom, že ještě večer pojedeme do Moskvy.
Ale cestou na nádraží se ještě stavujeme na studentské koleji, která patří k Akademii užitého umění, sídlící v Choťkovu. Jednak abychom viděli obrazy, které maluje zdejší student, jeden z účastníků tohoto masopustního večera a podle všeho adoptivní syn (jeden z mnoha adoptivních synů...?) tety Aleny. Jednak abych viděl (jak obmyslně praví Honza Machonin) tu kolej samu. A viděl jsem: Kolej je daleko strašlivější, než si bylo možno představit; musel jsem si odskočit a viděl jsem, co jsem si opravdu, opravdu vidět nepřál, neboť trpím sice koprolalií, nikoli však koprofilií. A obrazy Andrejovy - ty jsou daleko lepší než všechny ty celebrity soudobé malby evropské i ruské, které se vystavovaly v rámci M@narchie , i než naprostá většina všeho toho, co se tak obvykle vystavuje. Jeden z klíčů tkví v tom, že choťkovská Akademie užitých umění je arcikonzervativní a nutí své žáky ke zcela realistické malbě - a právě tato drsná řemeslná průprava je to, co těm výtvarníkům, kteří se vezou na pohodlné vlně instalací a videoprojekcí, chybí. Andrej jde SKRZE tu "staromódní" realistickou tradici ke svému vlastnímu výrazu, se kterým však není spokojen. Proč že? "Krasoty ně chvatajet. Vsjo eto těmno."
Krasota! Ukažte mi současného umělce, který vůbec užije slovo KRÁSA, který po kráse touží, chce ji zobrazit a předávat! Pro takového je třeba jít až do rozbité a posrané koleje za Moskvou. Až tam, kam "moderní umění" se svými blbými dogmaty, bláboly o subverzi a genderech a kultem hnusu neproniklo.
A pak jsme táhli sněžnou nocí, každý v ruce jedno otevřené pivo, na zastávku, a Andrej se rozpovídal, jak ho děsí vlak, ta nadlidská železná síla, ženoucí se nocí... Že by se mu skoro chtělo nastavit ruku té síle, aby ukázala, jestli tu sílu opravdu má...
A mně připadalo, že zase vidím postavy z literatury: Teta Alena - to je babička z Gončarovovy Strže. A mladý malíř Andrej, co touží po kráse - kolikrát jsem už se s ním potkal u Gogola, u Turgeněva, u Dostojevského...
Ještě lístek! Kdepak koupit lístek? Žádné okénko, ve vlaku žádný průvodčí. A co ty turnikety, až přijedeme do Moskvy? Přeskočit.
Když přeskočit, tak přeskočit.
Čtvrtá: Bojaryně
A pak už přišel poslední, odjezdový den. A já pořád neviděl tu ženu, kvůli které jsem taky tak trochu přijel. Netušil jsem, že bude až čtvrtá. Musel jsem za ní do Treťjakovky. Musel jsem zaplatit nekřesťanskou cenu. Musel jsem si nazout igelitové pytlíky na nohy. A pak už jsem šel a šel, až jsem ji uviděl. Kynula mi už z dálky, z čelní stěny posledního ze sálů, seřazených do průhledu. Skrze Šiškiny, Vasněcovy a Vereščaginy, skrze mnoho pozoruhodného - Ona. Veliká. Šestkrát tři metry. Bojaryně Morozovová! Ruce spoutané řetězem, naložili ji na saně, už ji vezou, ve vězení ji umoří, ale ještě zdvíhá ruku a všem hrdě ukazuje: Takhle! Takhle se máte křižovat!!!!!
Opět: Racionálně vzato, to, kvůli čemu se nechala umořit bojaryně, upálit protopop Avvakum a porůznu umučit desetitisíce dalších lidí, totiž křižování dvěma prsty a z toho plynoucí celý církevní rozkol 17. století, je nekonečná hovadina. Ale jako symbol nepoddajnosti, vnitřní svobody, "inakomyslija", je to dokonalé. A ještě dokonalejší je "Sitz im Leben", který tento obraz shodou absurdních náhod dostal v malých českých poměrech: Vyprávěl totiž Alexius, kterak ho zvávali na výslechy na StB a kterak nad vyšetřovatelem visela reprodukce Bojaryně a ona na něj uprostřed toho komoušského hnusu dělala svými prsty znamení: Takhle! Takhle!!!!!!
Zdroj: http://souvislosti.cz/clanek.php?id=590
2024 © Bloger.cz
Registrovat blog
Hledání