Tlak zla sílí, mnozí šílí

Tlak doby se prý stupňuje. Pro jiné – nejúžasnější nabídka  a vzpruha k následování Krista

(z mailu/

Volal mi kamarád, jestli prý cítím, jak ten tlak doby a zlých bytostí stoupá, a že prý toho už má při svých duchovních snahách „plný kecky“. Zklamal jsem ho. Čím? Tato doba je pro mne ta nejlepší. Kolik máme příležitostí se tříbit, ovládat, učit se správně reagovat… Asi toto téma stojí za úvahu, protože se celý život setkávám mezi duchovními nebo tzv. duchovními lidmi se stížnostmi na dobu, na zlý svět, na všechno, protože skoro všechno je ruší od jejich duchovna. Leckdo mi během let vykládá (on pokaždé), jak strašně sílí tlak, jak se zlé bytosti snaží, a že to cítí i běžní lidi a natož pak ti, co se duchovně snaží..., zatínají zuby, jen vydržet... (Někteří se už nemůžou dočkat roku letošního, který vše zlomí a pak hurá do duchovna…). Jako kdyby tím chtěli dávat  najevo svou duchovnost, kterou jim kdosi ošklivý chce sebrat a oni, hrdinové, bojují a bojují. A vystavují to na odiv. Mně je to spíš jedno, nezabývám se tím. Jsem holt, i když nechtěně, provokatér i v těchto kruzích. Mám z toho stěžování si pocit divnej. Ono to s tím tlakem sice tak  může být, asi je to pravda. No ale co? Tak jsme tu a něco se musíme učit, podobně jako v každé předchozí inkarnaci, a každá byla jiná, i v tom zlu. Ta pokušení a zlo považují za jakési spiknutí zlých mocností, za jakousi soutěž s nimi, kdo na koho vyzraje. To je představa falešná. Zlé (abnormální) bytosti činí podle své přirozenosti, a když se svého zla zbavujeme, osvobozujeme i je, pomáháme jim. To je  lepší vztah k nim, než si myslet, že se přetahujeme s nějakými spiklenci. Ano, dnes je míň času a tlak asi sílí, ale co budu kolem toho tak žvanit. Umím to snad rozeznat podle minula? Jistěže se zlo stává rafinovanějším, a proto nás to nutí stávat se moudřejšími a laskavějšími. To je normální vývoj odedávna. Teď se to zrychluje.

A v čem sílí? Já to prostě nevím. Nebo spíš, není to důvod ke stížnostem. Pokud sílí v pokušení, pak aspoň vidím, co v sobě nemám zpracované, či se to snažím rozeznat, a to je dobře. A pokud sílí útoky proti mně – i zde říkám No a co? Holt je to dřina, to se nedá nic dělat. Sklízím co jsem zasel. Druzí jsou jen nástroji mé karmy. Zas a znovu se musím učit to rozeznávat, neosobně tomu čelit, zocelovat se..., to jsou ty nejúžasnější dary doby. A nejúžasnější pobídka k následování Krista.  Když jsme se možná v minulosti flákali, musíme se tím víc snažit, dnes nám není nic odpuštěno. Jistě, máme toho mnozí opravdu hodně těžkého. V něčem propadáme. Ale nelze to svádět na "tlak doby".
A hlavně:  tvrdí-li někdo, že jde za pravdou, pak si musí položit otázku: kde mám  jistotu, že nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním atd. na druhé stejně takovým tlakem i já? Můžu se skutečně plně spolehnout, že třeba prosazováním svých názorů při soužití s partnerem, potomky, příbuznými, spolupracovníky, že prostě pro lidi ve svém okolí skutečně i já nejsem původcem právě tohoto tlaku, pocitu, který tak často vnímají a označují za „tlak doby“? Mám snad tak dokonalou sebekritičnost? Nehraju si na ni pouze? Tedy – nejsem zároveň někdy v něčem i na té druhé straně, na kterou si stěžuju?

XY: Mně přijde taky logický, že pokud na nás tlačí ošklivost, stále dotírá a nedá pokoj, tak asi je potřeba sílet i skrze ni a pak, právě přes své zodolnění vůči ní, pomáhat ji kolem sebe v klidu likvidovat. Tím, že ji dokážeme rozeznat a vymezit se vůči ní, to je asi jeden z krůčků k tvorbě dnes nutného Michaelského štítu. Postupně rozpoznávat špatnosti v sobě, v lepším případě pokoušet se jim nepodléhat.
Proč by nemohlo být pro nás naopak užitečné, že se učíme to zlo kolkolem v klidu a bez nadřazenosti vidět a rozeznávat? A v první řadě u sebe. Vždyť načapávat se je jen zdravé! Nebo tihle lidi si připustí jen vnější nedobrotu, která s nimi zdánlivě nemá nic společného? Mají na paškálu jen tu domněle cizí, co se na ně z okolního světa neprávem sápe, poškozuje je a brání jim v idylickém duchovním vývoji? Co je to za vývoj? Ve skleníku?  Nejde jim na rozum, jak je možné, že je - počestné a svaté - okolní zkažený svět tak sužuje? Jak je nutné, aby každý přijal odpovědnost i za toto všechno, kvůli čemu tihle hořekují. Vždyť do téhle doby ani oni nepřiletěli jako neposkvrnění z nějakých čistých meziplanetárních prostorů! Ale jestli se do takových sfér vynesli, no jo, pak musí být zdrceni.
 

KF: Ano, zlo se dá rozpouštět  i neviditelně. Někdy třeba i koukáním na zprávy. Jak? Vidět a v klidu rozeznávat zlo, být distancován a nebýt jím dotčen, poznávat ho až k podstatě (i politickou lež, demagogii, ale i lež, primitivismus a schématičnost reportérů), ale bez povýšenosti a dotčenosti se dobírat k podstatě té lži, k pohnutkám (nijak masochisticky, jen nezúčastněně), tedy - stavět to do světla pravdy, a i tím se pracuje pro pravdu. Nejen tím, jak říkají jogíni či mystici, že když medituju o samotě, tak rozsvěcuju svět, ale ještě víc dnes právě světlem logiky a moudrosti! Zlo si můžeme rozpoznávat až k jeho pohnutkám asi tak, jako když hodinář rozebírá strojek a hledá, proč nefunguje správně. Když najde vadnou součástku, je to prvek poznání pravdy. Takto se můžeme dívat na zlo v sobě i kolem sebe, a tím bdělým rozpoznáváním šíříme i světlo pravdy.

Uvědom si: i tím, do čeho jsi byla ještě donedávna roky postavena a snášela bez reptání (zrůdná hudba od ranního autobusu a v práci až po konec pracovní  doby, neustálá přítomnost agresivních kolegyň a jejich mentálního světa, množství zádrhelů v práci, nepochopení a arogance nadřízených, nedostatek času, někdy skoro bezvýchodnost z toho...) - to byl ten poklad i podklad, který Ti přináší zas větší kus svobody k pravdě, větší kus duše vědomé... Je dobře, že si to dnes požitkářsky sobecky neužíváš, ale jen tiše děkuješ za všechny dary Prozřetelnosti a vědomě volně dýcháš, využíváš smysluplně volný čas a snad i sbíráš síly na další zkoušky. I toto je pomoc archanděla tohoto času – Michaela. Sestupuje až k nám. Dnes můžeš lépe odhadnout i to, jak bylo užitečné, že ses snažila, hlavně ke konci, se od světa kolegyň co nejvíc distancovat, ne patláním se v tom, ale neosobními postoji, odstupem, nezájmem. "Sekerou bezzájmovosti rozetni...". A všimni si a porovnej: I když je možné, že budeš mít zas jinak těžké zaměstnání (nemyslím nic konkrétního), pak už živěji a praktičtěji víš, že je to zkouška, škola. A že Tě nic zcela nezdrtí. Máme-li pokoru a oddanost vyšší Vůli, nemá být v nás co zdrceno. Drceno je jen ego.

A  porovnej si ty kolegyně, co se hroutí, vztekají, nebo patlají v mentálních odpadcích (sexuálních i jiných), žvaní, politikaří, podlézají..., nikam to pro ně nevede. Jsou nešťastné. Těžkosti je nezocelují, nepoučují, neočisťují, nemají ani zdání, ani občas, o niterné svobodě. Nevydechnou. Jen se ukřivděně vztekají a hledají nespravedlnosti kolem sebe. Pak se jim jich dostává. Vytvářejí si k tomu obousměrný koridor. A vida, tomu se říká karma.

Je dobré, aby sis minulé těžké období v sobě zpětně s odstupem procházela, a snad i rozeznávala zbytky toho, co nebylo v pořádku u Tebe (taky to u sebe dělám), protože vše budeme muset někdy znovu osvědčit, pokud jsme neprošli něčím dobře. Pokud jsme získali nějaký poklad (vůči poznání, pravdě, nezávislosti, niterné svobodě...), třeba ze zaměstnání, pak zpětným ujasňováním můžeme takový poklad lépe poznat a očistit od zbytečných kalů své povahy. I zpětné rozeznání svých nedobrot se počítá, pak v té věci už nemusíme karmicky procházet novou zkušeností. A zrovna tak se propátrávej i v nynějších situacích, kontaktech ke svému blízkému okolí: můžeš mít přívětivost, ale nebylo by dobré sdílení jakýchkoli nekvalitních nálad.

Píšeš – „jestli se do takových  sfér vynesli, pak musí být zdrceni.“ Máš pravdu. Ale jaké je to vynesení? Skutečná duchovnost je vždy podložená, ba vydobytá spoutáváním draka, přemáháním vlastních nedobrot, a pak i ta neposkvrněnost je znovu poctivě získaná. Nezasloužené vynesení kamsi nějakými zkratkovitými metodami, zadními vrátky, může zprostředkovat jen jediná bytost: Lucifer. To jsou pak ta fiktivní  nebíčka, co se napřed blýskají, pak rozpadnou. Často se s nimi pak hroutí i naše osobnost. Lazarev dobře vystihl, že i nejhorlivější věřící, pokud si to egem přivlastní, může  být brzy nejvášnivějším zločincem, a zrovna tak intenzivně.

XY: Připadá mi, že někteří mají to duchovno jako náplň společenského vyžití se. A k televizi: část veřejnosti u  nás má jako hobby se pohoršovat nad nemoralitou, třeba ve zprávách, která je jako nemoralita polopaticky, někdy až demagogicky servírována. Vzápětí ale bez odporu sledují jiné ubohosti či nemorality, například tasemnicové seriály, od bolševického majora Zemana po americké thrillery či naopak slaďáky, plné svádění, dovádění a podvádění, nebo už mají za přirozené slizy a lži reklam. Od vztekání se na nemoralitu cizí při zprávách vzápětí přecházejí při dalších pořadech do libého souznění s jinou nemoralitou. Ta líbivá bývá skrytější a horší.

KF: To je právě to, že laik z televizních zpráv často nemůže odhadnout, kolik je nafouknuto a vyhroceno. Asi velmi často. Mnozí pak s obsedantní pečlivostí roní niterné slzy dojetí nad sebou, jak jsou morální, a to zlo kolem jim k tomu slouží jako kulisa kontrastu. Jak si na dálku rozumějí s televizními reportéry. Ti jim nahrávají. Je to symbióza. Často nafouknou něco jako strašnej problém, udělají zvichřenou reportáž, ale v poslední větě dodají, že to bylo vyřešeno (tedy to byla eventualita, která třeba ani neměla od začátku naději na úspěch, kdosi cosi plácnul, ale dala se z toho udělat napjatá poutavá rozjitřující reportáž).

Televizní reportéři se točí v zacyklené sérii schémat či modelů. Střídají se témata: "Útoky na  naše peněženky", loví se rekordy, obzvláště ty teplotní, kdeco (například ceny benzínu) překračuje jakousi „magickou hranici“, v zimě strašná věc: ubývá posypová sůl,  na jaře přibývají díry na silnicích, Kalousek něco chce a Nečas ne, což je normální věc na každém pracovišti, a ještě než se ti dva normálně domluví, tak je titulek "Rozpory ve vládě sílí", atd. (Někdy opravdu sílí, ale pak jeden už neví, zda opravdu nebo jen v hlavě reportéra). Jiný příklad  – dramatické  televizní "odhalení" a strašlivost: na kus dálnice nejsou peníze. Nebo na víc kusů dálnic. Přemýšlejme prostě: někdo někdy naplánoval nějaké tempo výstavby dálnic -  tak jak by to bylo ideální. Samozřejmě že se to přizpůsobuje průběžně finančním možnostem, někdy jsou větší, jindy menší. Pak jsou prezentovány  hrůzy, že se nějaký kus či kusy zatím nedostaví. Kdysi se to nezveřejňovalo, stavělo se pomaleji, obce se vyjadřovat nemohly,  byl kolem různých zločinů na přírodě klid, nikdo se nezajímal, neozýval, nevěděl. Že šly tehdy dálnice přes chráněná území? Sotva kdo se ozval, a když, tak jen potichoučku, nesměle, a bez novin. Dnes se bojuje o přírodu, to je dobře, někdy to příroda prohraje, to je špatně, ale jsou to dramata často jako potrava pro řadu lidí u televize, aby mohli ukájet na něčem i svou bojovnost a říkat - kam to dneska spěje, to je hrůza.

Zároveň mnohým snad nevadí skutečné hrůzy na cítění, etice i estetice, které si bez zábran nechávají televizí zanášet do podvědomí. Paní M. G., která to občas musí poslouchat kvůli okolí, mi to výstižně popsala: „Nejde jen o obsah, ale i ta forma je k smíchu, kdyby nebyla k pláči: Hýčkejte se! Vy za to stojíte! Rozmazlujte se! Zatočte s… nadváhou, chřipkou, zácpou, depresí… atd. Roztočte to s...  Tohle  musíte mít! Ještě dnes! Sousedky puknou závistí… Tohle je trendy, to zaručeně musíte mít! Bez onohle jste v této sezóně out. Buďte in s...! Budete mít neuvěřitelně sexy pohled (veverčí chlupy nalepené na vlastních řasách). Wow!, to bude bomba (třeba nová barva na vlasy). Mimochodem, slovo wow, které se stále více chytá - jak je to nepřirozené, umělé, pro blbce.

Nemá to ovšem někdy daleko k různým tzv. esoterickým a čarodějnickým kurzům a společnostem. Do cesty se zde staví čím dál, tím rafinovanější lumpárny tvářící se svatě. Leští si tím svá megaega. Brunton říkal: Mít soustředěnou, ostrou mysl...“

Je to bludný kruh: televize vysílá to, na co se lidi dívají, a ti se dívají na to, co televize vysílá. Jen menšina je schopná třeba napsat dopis či zorganizovat petici, pozvat ekologa - a to je zas další problém, protože jako laici často nevíme, kdy má ekolog či zelený pravdu. V 90. letech zlostný a marxismem prosáklý environmentalista Jan Keller (jakýsi povahový a destrukční protipól Václava Cílka)  vážně v přednáškách a článcích například tvrdil, že rozšiřovat dálnice o třetí pruh je nesmysl, že bylo prokázáno, že to dopravě vůbec nepomůže, nezrychlí provoz, neodstraní zácpy. Že nás tím vláda oblbuje atd. Mnohokrát jsem si na to od té doby vzpomněl, jak to rozšíření skutečně pomohlo. Okamžitě a průkazně. Bylo to úplně jednoduché, logické. Chvíli bylo rozkopáno,  ale pak se jezdí plynuleji, tedy je i menší spotřeba benzínu, menší znečistění atd. Ale  vypadal věrohodně při kritice, jak jsou ti nahoře  blbí, když rozšiřují na třetí pruh. Oblboval nás on. A někdy naopak – oblbují nás vlády a je nutné, aby ekologové křičeli co nejhlasitěji a lidi aby jim naslouchali co nejpečlivěji a vzali si věc za svou. I tomu se říká občanská společnost.

Pokud bychom žili v dotčenosti, že chceme provozovat nějaké ušlechtilé činění  nebo duchovno a ten ošklivý svět nebo útoky z neviditelna nám v tom svévolně brání, pak máme blízko k nadřazenosti, zapouzdřenosti, privilegovanosti, klamu. Duchovní vývoj, pokrok, sílení i činná pomoc světu spočívá právě v tom, že se snažíme udržet si harmonii a orientaci hlavně v tlaku světa bez reptání a ukřivděnosti či pózy trpitelství, naopak při trvale vřelém vztahu ke světu.  Pak a teprve pak můžeme popisovat a vyjadřovat nepravosti světa, případně jim stavět hráze.

Démon samolibosti mívá zejména v duchovních a obrodných spolcích a hnutích obzvláštní zalíbení, byť na oko hrajeme sami před sebou pokorné služebníky pravdy a lidstva. Často vybičováváme  svou senzitivitu až k patosu z přinášené oběti a trpící ušlechtilosti, které u sebe bezmezně věříme. Neúspěchy a nezdary pak přijímáme jako spiknutí zlých mocností proti naší duchovnosti či vznešenosti, často s mučednickou pózou trpitele. Do takovéto sladké lži se pak zamotáváme čím dál víc. Od svých vysokých ideálů si už automaticky odvozujeme svou vysokou kvalitu a čekáme za to z okolí respekt a ocenění. Ale: Jak se do lesa volá… atd. Co jsme kdysi – snad nedávno, snad i hodně dávno - do společnosti volali (třeba i v myšlenkách), to se nám z ní vrací zpět. Nechápeme-li to, pak nás svízele a nepochopení druhých pouze iritují a pobuřují. A byla-li by zapletena do pohnutky zlepšování společnosti i osobní podrážděnost, plynoucí z nechuti sklízet, co jsme zaseli, a chtěli-li bychom tedy napravovat společnost skrze prisma své osobní dotčenosti či nedůtklivosti, nezlepšíme nic. Ani sebe. Někdy sama sobě předstíraná morálka je stejně tak ničivá jako otevřená drzá  nestoudnost a bezostyšná přímost těch kritizovaných, i když by jim to slušelo lépe za mřížemi. Naše pýcha, ať už v jakékoliv oblasti, se neviditelně spojuje s pýchou jiných, třeba i těch "nahoře", které povýšeně oddělujeme od své úrovně. Je proto dobré si hlídat, abychom nesklouzli do sklonu k dramatizaci světa či společenské resp. politické situace z té nepřiznané pohnutky, že chceme mít jen jeviště působnosti pro své třeba pseudoheroické až hysterické spasitelství. Potom každý projev špatnosti světa – od lhostejnosti úředníka za přepážkou nebo oprávněně požadovaného potvrzení až po jakékoliv zaútočení někoho na naši osobu,  pohotově označujeme za spiknutí temných sil proti naší posvátné osůbce, která je přece nositelkou vysoké duchovnosti či alespoň vzácné kvality.

Zpátky k  tomu tlaku a tíze doby: Ano, sílí. Ale i my z nich musíme sílit, ne šílet ani se pyšně štítit. Jak je to úžasná příležitost mít denně možnost měřit klidným pohledem vše nedobré, logicky rozpoznávat lež – tedy poznávat pravdu a tím přispívat k většímu světlu ve světě i v sobě. Dobu, ve které žijeme, můžeme činit krásnou. Spolu s tlakem zla sílí i pomoc Kristova, a to je důležitější vnímat.