Pocátku štepení lidstva na dve vetve, které bylo kdysi zasvecenci predpovezeno, si lze povšimnout i v našem národe. V nekterých obdobích minulosti žil více jednotne - ve spolecném cítení prostý lid a buditelé, umelci, lidí duchovní, ba i šlechta. V dobe baroka pronikl tento styl až do nejmenších ceských vísek, kde ženy vyšívaly s tímto cítením, stavely se tak kostely, kaplicky, domy (napr. jihoceský selský barok)… V dobe národního obrození opet naši buditelé oslovovali široké masy, lidé predminulého století znali a milovali své básníky (Vrchlického, Sládka, Máchu, Erbena aj.) i skladatele ci architekty. Byl to skoro totožný myšlenkový svet a tytéž ideály. Malíri, herci, operní pevci byli národem jednotne cteni. Ješte Masaryk byl jako osobnost jednotne vetšinou národa uctíván ci alespon prijímán. Po dlouhé dobe byl takto velkou vetšinou prijímán ješte i Václav Havel. Na stavbu Národního divadla se sbírali lidé z celé vlasti. Pred nedávnem došlo k opaku – zlato z pozlacených predmetu v ND si návštevníci odloupávali, kradli. NÁROD SOBE rozkrádá. Príznacné je dnes jak vykrádání posvátných témat, vlasteneckých i esoterických, tak vykrádání sošek svetcu z kostelu za úcelem kšeftování. Obojí je totéž.
Dnes jsou ale vnejší užitková kultura a umení stále více odtrženy od národní duše i od spirituálních hodnot a ideí. Hodnoty i dávná mysteria se profanují, slouží spíše zábave, pokleslé sebeprezentaci jedincu, šoumenu. Umení i obraz sveta se dehumanizuje a sexualizuje a tím i ochuzuje. Kde není neco pikantního, vizuálne ofenzivního, je mizivá nadeje na úspech. Vlast se odkouzluje, ztrácí niternou pohostinnost. Príroda i hory se plundrují, zahlucnují a odromantizovávají. V dobe globalizace, unifikace a multikulti je ale k udržení vlastních hodnot treba vetšího úsilí. Spirituální hodnoty se v této situaci stahují do jakési obdoby nekdejší podzemní církve, do individuálního hledacství a do menších spolecenství – organizovaných (napr. eurytmie), i tech stále více neformálních, ne však už z duvodu bezpecnostních, ale z duvodu nezájmu. Umelcu s poctivým spirituálním myšlením, kterí dokázali zaujmout, jako byla Šafránková nebo Kemr, i jako je Strejcek, Rak, Dvorák, Cervená a hrstka dalších, u kterých je umení životem a život umením, postupne ubývá. Kéž bych se mýlil.
Tyto nužky mezi spiritualitou a nízkostí se rozevírají jako dosud nikdy v dejinách – svetových i našeho národa. Na verejnosti se spiritualite ani cistému umení príliš nedarí. I proto je treba hledat ostruvky ryzího umení v mori odpadku, v mori které už dávno není azurové. Pocátek onoho duchovní vedou predpovezeného štepení lidstva do obou polarit, vzdalujících se od sebe, které má postupovat nekolik tisíciletí až do plného oddelení (biblický Poslední soud), zacínáme videt i na naší národní úrovni – nejen v politice, ale i v duchovních kruzích nejruznejšího zamerení, a v umení. Jak málo je tech, o kterých je z celého jejich života zjevné, kam patrí. Chce se verit, že úsilí takových, jako je Libuše Šafránková a dobrí pricinliví lidé okolo ní, odkudsi pokracuje – nejen v zasazených semenech, ale snad i prímo. Necekejme ale typicky cesky pasivne na spasitelské osobnosti, náprava musí zacít u každého z nás.
Libuše Šafránková nepatrila mezi ty, kterí si v nitru pohotove zaranžují imitaci duchovních ci umeleckých zážitku. Ac herecka, žila pravdive a dosahovala k Tichu svého nitra. V tom je její unikum, síla i její kouzlo.
Osobní dodatek: Jak to tak píšu a obcas vzhlédnu k oknu, pozoruji podobný dej k tomu, co tu popisuju: Jiricky si vystavely do obou rohu zvencí mého okna hnízda. A drzí líní špinaví vrabci, neschopní si takové hnízdo udelat, je vyštípávají, vyhazují jim mladé z hnízda. Že by se vrabci takto „polidštili“?
2024 ©