Úsilí o osobní pokrok - a nositelé duchovní obrody a ducha bratrství; Ptejme se nejen, co přináší skupina mně, ale i co já přináším jí (i kdybych jen mlčel).

Napsal Karel Funk (») 29. 5. v kategorii Možnosti pro budoucí vývoj, přečteno: 233×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Neodpověděl Vám na slušný mail? Nesplnil slib, na kterém záleželo, a nevysvětlil to? Nevrátil knihu? - Co od něho může být pak přesvědčivé? (I když - výjimečně se to stát může, záleží na celkové povaze.) - Pan Martin Dohnal mi k takovému jednání napsal: K Vašemu nedávnému článku ze 14. 5. o čemsi shnilém v duchovních luzích a hájích…: Čtu teď anglickou verzi knihy od Aïvanhova Nový úsvit - o uspořádání společnosti v budoucnu, v češtině to nevyšlo. Skupinkám antroposofů, teosofů, rosekruciánů, mazdaznanů apod. v podstatě vyčítá, že zájmy těchto uskupení bývají ve skutečnosti bohužel sobecké, že slouží k osobnímu postupu jen jejich členů, nikoliv všeho lidstva a proto se moc nedokážou hnout z místa. Netýká se to samozřejmě všech, to bychom křivdili. Ale píše, že některé ty spolky ve skutečnosti dělají všechno možné než jen že by se snažily přiblížit boží království. Ta luciferská pýcha se tam dost zabydlela.

Dodatek KF: Je na tom hodně pravdy. I přestože najdeme i v R. Steinerovi, či právě v něm, často podstatný požadavek etiky a lidského společenství (tedy dobrého působení navenek), i průpovědi za mír, za lidstvo, za nemocné, za zemřelé apod., je antroposofie často brána jako prostředek jen k osobnímu postupu, nebo i k pocitu těch nejlépe vědoucích. On je ale rozdíl mezi úrovní nauky a úrovní naší. Z „výšky“ učení, kterému se věnujeme, nelze hned automaticky odvozovat „výšku“ naši. Pokud se někdo cítí nadřazeně či vystupuje nadřazeně, je to špatně. A vždy - "služebníci neužiteční jsme". A "vše, co máme, máme od Boha".

Stoupenci nějakého učení se stáváme s celým arzenálem svých chyb a nedostatků, tak to bylo, je a bude. Pak na sobě postupně pracujeme. Proto nelze ani antroposofii odmítat kvůli nedokonalosti  některých jejích reprezentantů. Nikdy nelze usuzovat na úroveň učení podle úrovně části nebo většiny jeho stoupenců. To bychom nemohli být ani křesťany. Jak lehkomyslně se někdy řadíme k nějakému učení jako k nóbl nálepce. Pak to může vést k tomu, že nechápeme nic, ale máme názor na všechno (jak ve věcech duchovních, tak politických aj.).

Pro předpovídanou 6. kulturu Filadelfskou, kterou bychom již dnes měli připravovat, je dobré vědět, že

nositelé duchovní obrody nejsou jen ti, kdo dobře nastudovali a interpretují nějaké učení (třeba antroposofii), které teoreticky zvládli a mají ho ve štítu, takových je řada, ale hlavně ti, kdo s duchovními pravdami vyzařují do okolí vřelost, laskavost, porozumění, slušnost (jako to uměl třeba pan Dostal, nebo i dnes mnozí z kruhů waldorfské pedagogiky, eurytmie i běžných farářů jako Miroslav Erdinger aj.). Pociťovat se nejen jako člen skupiny, nejen jako součást národa, ale i jako živý vědomý světoobčan, později i kosmoobčan. A roznítit v sobě porozumění pro určení člověka na Zemi. Zároveň přitom dbát na všechny drobnosti, které nás potkávají. To bychom se jako žáci některého učení měli učit v první řadě. Neodpoví-li vám někdo na mail, nevrátí knihu, nesplní slib bez omluvy…, není ani jako antroposof (katolík, buddhista, unitář, kněz, spisovatel, kazatel, umělec…) přesvědčivý.

Ivanov (Aïvanhov) o do sebe uzavřených skupinách (viz první odstavec nahoře) napsal, že

„nic úžasného z těchto skupin nevzešlo. Každá z těchto skupin pracuje jen pro sebe... a tváří se, jako by byla centrum univerza, věří této představě a vlastní svoji pravdu. Jejich cílem sice je pracovat pro dobro, pro světlo, ale tento cíl není společný, kolektivní... Vím, že jsou impozantní, nechci je shazovat, ale chybí jim prvky vřelosti a lásky. Navštívil jsem mnoho sešlostí těchto náboženských uskupení. Jsou chladní, odměření a pyšní – a s tímto postojem nikdy nedosáhnou toho, aby se na zemi uskutečnilo boží království… Je k tomu jen jeden princip, duch bratrství, a to alespoň pro současný moment plně vystačuje. Tito lidé mají rozsáhlé znalosti..., ale nesnaží se, aby získali to, co by mohlo učinit ze světa jednu velkou rodinu: duch bratrství.“

Je to příkré, že? Ale je to jeho zkušenost. Protože však zemřel v roce 1986, je to zkušenost pořízená před několika desetiletími. Měla by být mementem. Vím ale, že do řady podobných skupin u nás pronikalo dřív a proniká i dnes dost srdečnosti, vřelosti, někdy i humoru. Platí to zejména pro skupiny duchovního zaměření, zakládané spontánně, často mimo struktury registrovaných duchovních organizací. A není jich ani v naší vlasti málo, měli jsme je utajeně i za komunistů (i prožívání konspirace a rizika člověka prohlubovalo vůči obsahu schůzek i vůči dalším účastníkům). Vím ale, že jsou i takové skupiny, o kterých Aïvanhov píše. Je dobré o tom vědět a všímat si, čím chceme (i kdyby jen mlčky) té či oné skupině, registrované či spontánní, přispět a zda jsme i v ní niterným pocitem otevřeni lidstvu (i kdyby se o tom neřečnilo).

A ještě z mailu M. Dohnala: Aïvanhov někde psal, jak když byl učitel, že už nevěděl, co má dělat, že mu nosili rodiče jeho žáků samé dary, že byli moc vděční, že učí ty děti on. A když odjížděl do Francie, že spousta žáků s rodinami stála u vlaku a že na tu dojemnou scénu nemohl zapomenout. Jako nejdůležitější profesi vnímal pedagoga, a je to naprostá pravda, protože to je člověk, co formuje ty malé lidi v nejzávažnější a nejtvárnější fázi jejich života.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.