"Trochu života do toho umírání"? Kdepak. I tam je života dost.
Dr. Elisabeth Kübler-Ross, světoznámá americká thanatoložka, byla vyzvána, aby podala jednoznačné důkazy, že ve chvílích smrti přicházejí umírajícího uvítat (krom jeho duchovního průvodce) i jeho blízcí - příbuzní či přátelé, kteří ho v odchodu na druhou stranu předešli. Ale jak to dokázat exaktně vědecky? Lékařka byla dlouho vědecký skeptik, ale přesto věděla, že tisíce lidí z celého světa, bez ohledu na názory či národnost, mají před smrtí tytéž "halucinace", kdy vnímají přítomnost svých blízkých zemřelých. Chtěla sama zjistit, zda se za tím neskrývá přeci jen zrnko pravdy. Začala tedy se svým kolektivem hledat cesty a způsoby, jak tyto výpovědi ověřit jako pravdivé nebo odmítnout jako subjektivní myšlenkovou projekci osobního přání. Usoudili, že nejvýhodnější podmínky pro studium tohoto problému naleznou u lůžek umírajících dětí, které byly převezeny do nemocnice po autonehodě celé rodiny. Rozhodli se provádět tyto výzkumy po 4. červenci po "Memorial Day" a pak vždy o víkendu. Záměrně si vybrali dny, kdy vyjíždějí celé americké rodiny na dálnice a podle statistik dochází k nejvíce dopravním nehodám. Při nich někteří členové rodiny umírají na místě, jiní jsou rozváženi po různých nemocnicích. Lékařka k tomu řekla: "Mým úkolem bylo sedět u lůžek těžce zraněných dětí. Ve všech případech jsem naprosto jistě věděla, že umírajicí děti nevědí, kdo z jejich rodiny při nehodě zahynul hned či zemřel krátce poté. Proto bylo pro mne fascinující slýchat, že děti věděly vždy zcela přesně, kdo z ostatních žije a kdo zemřel. Sedím u nich a v naprosté tichosti je pozoruji. Někdy je držím za ruku a tak každý jejich neklid ihned postřehnu. Těsně před smrtí z nich vyzařuje jakýsi slavnostní mír, což je pro mne důležité znamení. V tu chvíli se jich ptám, zda mi mohou vyprávět své bezprostřední prožitky. A často mi odpovídaji stejně jako ono děvčátko, které mi řeklo: Teď je vše v pořádku. Maminka a Petr na mne čekají. - V té době jsem už věděla, že maminka zahynula na místě nehody, ale neměla jsem žádnou zprávu, zda zemřel i její bratr. Krátce na to mi telefonovali z dětské nemocnice, že před deseti minutami zemřel Petr.
Tyto skutečnosti si neumíme vysvětlit jinak, než že umírající jsou si vědomi přítomnosti členů rodiny. Ti zde očekávají jejich příchod, aby se s nimi opět v jiné formě setkali. Je pochopitelné, že si většina lidí neumí tyto věci představit."
A lékařka pokračuje: "Je to dar, sedět na posteli umírajícího. Umírání nemusí být žádná smutná a hrozná zkušenost. Často přináší opravdu krásné a milé prožitky. Předáte-li toto poučení, které jste se naučili u umírajících, svým děterm a dětem jejich dětí a též svým sousedům, pak bude tento svět brzy jiný. A já věřím, že je čas, aby se s tím začalo...
Pokud si uděláte čas a posadíte se na jejich posteli, umírající vás poučí o stádiích umírání. Někteří vám ukazují, jak procházejí fáze zlosti a zoufalství. Kladou si otázku - proč právě já? Přou se s Bohem a dokonce Ho na čas odmítnou. Pak s Ním začnou vyjednávat. Procházejí nejtěžšími depresemi. Stojí-li ale v této fázi s nimi člověk, který je oddaně miluje (a nemusí to být vždy jen příbuzný), pomůže jim jejich stav přijmout. Ale toto vše ještě nemá nic společného s vlastními stadii umírání... Mnoho lidí prochází stejnými fázemi: ať někdo ztratí přítele či přítelkyni, ztratí zaměstnání nebo musí opustit dům, kde strávil padesát let života, aby byl pak dán do domova důchodců, nebo ztratí svou andulku či kontaktní čočky... Každá bolest je kořenem vzrůstu. Domnívám se, že toto je smysl utrpení. Většina lidí se dívá na své těžké životní zkoušky a trápení, špatné podmínky, na své ztráty a obavy jako na kletbu, trest boží či osudu - jako na něco negativního. Kéž bychom pochopili, že nic, co nás potkává, není negativní, zdůrazňuji - ale vůbec nic! Všechny rány osudu, bolestné zkušenosti i největší ztráty, které jsme prožili, všechny situace o kterých jsme později řekli - Kdybych o tom byl věděl předem, nikdy bych nevěřil, že bych to mohl přestát - to vše jsou d a r y . Naše osudové žaly a utrpení můžeme přirovnat ke kutí železa. Je to příležitost, která je člověku dána, aby duchovně rostl.
To je jediný důvod naší existence na zemi. Člověk nemůže duchovně růst, sedí-li v překrásné květinové zahradě a nechá si na stříbrných podnosech předkládat nejlepší pokrmy. Ale člověk roste, když je nemocen, má-li bolesti a nereptá a musí-li přijmout bolestnou ztrátu. Reptáním naopak ničíme blahodárný účinek bolesti a ta pak musí působit déle či opakovaně, dokud ji vděčně nepřijmeme.
Člověk roste jen tehdy, když nestrčí hlavu do písku, ale bolest přijme a snaží se ji pochopit. Ale ne jako prokletí či nespravedlivý trest, ale jako dar, aby splnil určitý úkol."
Albert Steffen připomíná nutnost citu vděčnosti jako předpoklad přiblížení se světu duší našich blízkých na druhém břehu: nejsme-li schopni děkovat světu za to, že nás nechává žít, že náš život neustále obohacuje novými dojmy, nejsme-li schopni prohloubit svoji duši tím, že si často a často uvědomíme, že vlastně celý život je skrz naskrz darem, tu nenajdou mrtví s námi společné ovzduší. Máme často málo citu vděčnosti za to, že nám v životě něčím byli. Oni se k nám totiž mohou přiblížit jen prostřednictvím citu vděčnosti - jinak je mezi námi a jimi stěna. A tento dík se musí vztahovat především na zemřelé samé. Když jsme je ztratili a přejeme si je zase nazpět, nemůžeme-li se vzchopit k myšlence, že jsme vděčni za to, že jsme je měli, tu právě vůči bytosti, ke které se chceme přiblížit, není zde citu vděčnosti. Pak nás nenajde, nebo alespoň nemůže k nám vyslat svou myšlenku. Právě sobecké a lítostivé city, které lidé často chovají k jejich blízkým mrtvým, jsou překážkou toho, aby se mrtví k nám mohli přiblížit.
Nemáme lpět na představě, že je nyní nemáme, neboť to je pocit nevděčnosti, vzato v širším smyslu života. - Dejme tomu, že jsme ztratili dítě. Pocit pospolitosti, který je nutný, uplatníme například tím, že si představíme, jak sedíme s dítětem pospolu, jak si s ním hrajeme tak, že nás hra právě tak zajímá jako dítě samo. A můžeme-li takto na dítě myslet, že nás hra zajímá jako dítě samo, pak máme náležitý pocit pospolitosti, - jako má vůbec smysl hrát si s dítětem, jen když jsme sami hračičkové jako dítě. To poskytuje ovzduší, jaké je nutné pro pocit pospolitosti.
Představme si třeba toto: v duchovní četbě se dozvídáme něco úžasného, kus pravdy, který nám "zapadl do nitra", ze kterého jsme nadšeni a prožíváme si ho do hloubi nitra. Když jsme žili s naším blízkým tady, třeba bychom za ním s onou četbou hned běželi se podělit, nebo mu o tom mailovali a podobně. Tedy se "běžme podělit" s ním v duchu. A nejlépe hned, dokud je prožitek živý. Hezky v klidu, bez překotnosti. Pokud jsme byli zvyklí myslet souběžně, vstřebávat pravdy se společným zaujetím, pak se toto neztrácí. (Samozřejmě že to platí pro skutečné duchovní pravdy či světové myšlenky, nikoliv ukájení zvědavosti nějakými prchavými senzacemi, souvisejícími nějak s duchovnem.) Nemusíme svého zemřelého nijak horečně přivolávat (tím bychom to možná i komplikovali), jen si oživme spoluprožívání, tedy radost z ožívání některé duchovní pravdy v našich nitrech. Uchopme v mysli onu pravdu a sdělujme mu ji. Někdy to půjde hned, jindy to budeme muset chvilku vylaďovat, asi jako když stoupáme krajinou a tušíme či vidíme nějakou scenérii či horu nejprve v mlze. Až nadejde okamžik, kdy se v nás rozlije plné uspokojení, když spatříme onu horu v plném slunci. A jsme spolu. A toto je celá ta "věda", i když bylo užitečné si projít některými výklady.
Pak si možná povšimneme něčeho, co může při popisu vypadat podivně: zatímco když v našem světě s někým hovoříme, pak mluvíme my a druhý odpovídá. Naše slova vycházejí z našich myšlenek, jeho slova z jeho myšlenek. Když jeden z nás mluví, druhý mlčí a naslouchá. - Styk s dušemi z druhého břehu ale takový nemusí vždycky být. I když to zní zvláštně, může to být styk přesně opačný. Sdělujeme-li svoje myšlenky či city zemřelému blízkému, můžeme zažít, že už nemluvíme my, ale mluví on. Je tomu přesně tak, jako bychom s někým chtěli mluvit, a co si myslíme, co chceme my sami říci, to nevyslovujeme my, ale pronáší to už ten druhý. A co nám zemřelý odpovídá, to k nám nedoléhá zvenčí, ale vystupuje to z našeho nitra, to prociťujeme ve svém vlastním vnitřním životě.
Ve dnech kolem svátku Dušiček a Všech svatých, ale i v době jiných tradičních svátků je vzájemně naladění obou světů snazší.
2024 ©