POKRAČUJE PROCES BURANIZACE JEDNÁNÍ ANTROPOSOFŮ?; ŘEČNĚNÍ BY ŠLO – ALE NASLOUCHÁNÍ DRUHÝM?
Živoucí bytost antroposofie, jak o ní pojednával například S. O. Prokofjev, jako by se z organizované „oficiální“ antroposofie poslední dobou (a nemyslím jen v éře covidu, nýbrž i roky před ní) vytrácela, bledla, a místo ní působí spíše něco, co lze přirovnat k éterickému dvojníkovi po smrti: skutečná bytost tu již není, ale její potácející se slupka, zbytkový paměťový útvar, dvojník, se ještě potuluje po astromentálním světě a mátožně působí. Lze z něho čerpat jen jeho kusé vybledlé informace, avšak bez tvořivého zařazení (čest výjimkám). Připadá mi, že část dnes prezentované antroposofie je ve stavu jakési katalepsie či paralýzy (ochrnutí), či pouze mumifikovaná: při někdejší egyptské mumifikaci mozek vycucli, tedy vytáhli centrum inteligence a osobnosti, a zbyla uměle udržovaná vnější forma. (Že by se ten dávný Egypt cyklicky připomínal dnešní době i v tomto? Snad ne.)
Někdy jakoby nynější antroposofie byla jen nouzovou náhražkou, kardiostimulátorem k tomu, jak se má moudrost uchopovat srdcem. Aby snad nevypadali černobíle či jednoduše, naznačují mlhavě, že u všeho vědí něco víc, relativizují leckteré zlo či negativní působení, takže se dozvíte obojaké, že „No, vždyť on ten Zeman /Putin/ vlastně...“ Výmluvné je, že dva čelní funkcionáři AS sice vyzývali k volbě Táni Fischerové, ale když se nedostala do druhého kola, tak pak k volbě Zemana. Dnes někteří říkají „tatíček Zeman, tatíček Putin”… Naše oficiální antroposofie je místy atrofovaná a infikovaná kremlofilií.
Tvořivá antroposofie či její přístupy pulsují spíše v některých menších neformálních skupinách, od Prahy až po Otrokovice, často i kolem eurytmie či waldorfského školství, bez ohledu, mají-li účastnící růžovou legitimaci či nemají, a bez ohledu, zda se na schůzkách probírá krom Rudolfa Steinera třeba i Jan Sokol, Martin Buber či jiní. Umějí nejen řečnit, ale i naslouchat. U takových je radost posedět, radost se sdílet. Tak jako v ordinaci anthroposofické lékařky Hanky Sirotkové. Sdílí se tam nejen odborná profese, ale i chápající a povzbuzující člověk. Když šla před deseti roky do soukroma, nevěděla zda přijdou pacienti, držel jsem jí palce. Dnes jí, jak říká, pacienti přetékají.
Lze si též povšimnout i významného atributu našich někdejších opravdu tvůrčích antroposofů, zejména pánů Váni, Dostala, Zoubka či Nejedla, nebo Milady Škárové: každý z nich pracoval v nějakém významném oboru, ba i v něm vyvíjel jedinečnou tvůrčí činnost: jeden – mezinárodně uznávaný a překládaný slovanský historik, píšící podnětně i v tomto svém oboru; druhý - vynikající hudebník, dirigent, pedagog, publicista; další praktikující objevně na lékařském poli ORL a píšící o tom; jiný - ředitelem polistopadového Školského úřadu, přeorávajícím dosavadní stalinistické školské přístupy; M. Škárová - přední březinoložka a pammroložka... Tedy žádné antroposofické béčkové celebrity na efekt. Bylo to ještě i v dobách před nynější buranizací antroposofie (že by kopírovala politiku našich dvou špiček?), kdy od některých nemůžete očekávat splnění slibu, odpověď na dotaz či normální lidskou zodpovědnost. 14. 5. 2019 jsem na těchto stránkách psal o aroganci až buranství v jednání některých antroposofů. Zdá se, že proces buranizace pokračuje. Například: nabídnete spolupráci? Kdepak by odpověděli. (Opět – jsou i kroužky, spíše ty neformální, s lidskou vřelostí a slušnosti.)
*
Střih do doby skoro před třemi desetiletími. Přišla za mnou do zaměstnání na polistopadovém okresním úřadu neznámá dáma, pod paží časopis Gemma, a začala rovnou, že se tam dočetla, že se snažím seznamovat (coby jeden z redaktorů a autorů článků) s poznatky a přístupy Rudolfa Steinera, a v Regeně prý můj článek o Goetheanu… a jsem-li vlastně ten, co tam bývá podepsaný. Některé počiny začínají i takto nenápadně: Protože na rozdíl ode mne dokázala pohotově ústně argumentovat a razantně věci požadovat, seznámila mne s ideou, která vypadala v těsně polistopadových poměrech, kde byly úřady ještě prolezlé komunistickými línými strukturami, naivně či šíleně. Jenže – dařilo se. Co? Dočetla se o západních zařízeních pro péči o seniory, často i podle antroposofických idejí. A prý – že jde za mnou a žádá o okresní podporu, ba i trochu financí, nějaká dobrozdání pro ministerstva a kraj atd., a že v Písku něco takového zřídí. Měla i vyhlídnutý objekt k rekonstrukci. Mne měla vyhlídnutého k financování. Z antroposofických požadavků na uspořádání a režim takového zařízení a jeho zaměstnance se toho moc splnit nedalo, ale i tak to byl potřebný počin. Vše začíná od ideje, od nuly a od prvního „poklepu na kámen“. Coby úředník, poklepával jsem razítkem na papíry, úřadoval jsem až se ze mne kouřilo, jezdil s ní na Kraj, na MPSV a MF, za sponzory, zjišťoval zájem potenciálních klientů, a po pár měsících už nastoupili první klienti senioři, závislí na zdravotní a sociální péči, a po dalším asi roce jsme přistavěli patro pro další. (Tehdy by mne ani ve snu nenapadlo, že než ona odejde do důchodu, dostrká ba vyštve mne k účasti ve výběrovém řízení na ředitele, a tím že se pak na deset let stanu.)
Ale aby to nevyznělo všecko ideálně: jak těžké a málo úspěšné bylo shánění či vychovávání skutečně vcítivých a nezašívajících se pečovatelek a sester pro onu péči. Příklad: při své neohlášené noční kontrole jsem našel na pokojích dva klienty dosud na vozíku (sami se na lůžko nedostali), žíznivé a pokálené, a paní pečovatelku v natáčkách a spodním prádle u televize. Vyhodit ji okamžitě? Ale kde vzít lepší?
Ale i jiný příklad – pečovatelka Eva nalezena na pokoji u právě zemřelého klienta – otevřené okno aby duše snáze odcházela, jak slýchala od babičky, zapálenou svíčku, držící vychladající tělo za ruku, položivší na hruď nebožtíka květinu, a modlící se.
Nemusí ale každý hned jednat. Aby něčí jednání bylo úspěšně a šlo hladce (či hladčeji), jsou velmi užitečné i neviditelné modlitby a mentální podpora. Ať už rodinných příslušníků nebo zaměstnanců či kohokoliv. Třeba i čtenářů - mj. i proto píšu už třicet let o těchto věcech. Slýchám například ze zkušeností kamarádky, jak je bolavé pracovat tam, kde je u kolegyň ke klientům netečnost, lenost a zanedbávání péče, a mezi nimi závist, pomluvy, donášení. I niterná bolest jedince nad okolním zlem a snad i marná snaha o nápravu může být tvořivou silou, která jednou pomůže. Jak známo, i myšlenky jsou tvůrčí síly – zlé i dobré. Že nevidíme hned výsledek? Ale jak víme, že bez našich modliteb a naděje by situace nebyla ještě horší?
Podobně „moje“ akce s lípovými lístky z posvátného místa Moravy a dlouhodobě neviditelně spirituálně inspirujícím artefaktem, které byly nedávno zakopány s náležitou modlitbou v USA jakožto předpovězeném nositeli všebratrství – po dlouhé době. Odbočím: modlíme se za poměry v Bělorusku, a přitom vidíme páchání dalších zvěrstev? Ale jak víme, že bez těch modliteb by mrtvých a mučených nebylo mnohem víc? A jak víme, že i oněm mrtvým a mučených naše modlitby nepomohou? Žádná poctivá snaha není nadarmo, i kdyby nenesla okamžité výsledky. Jak říkal Václav Havel – „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." Nebo: „Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.“ Víme-li o karmickém zákonu, že i křivda a bolest, snášená bez pomstychtivosti a nenávisti, bude jednou změněna k dobru, můžeme se modlit i za ty mučené a padlé bratry Bělorusy. A snad i za postupné prozření pachatelů.
Na závěr tři citáty: „Smysl života je v tom, že nežijeme sami, ale ve společnosti, které máme vracet něco z toho, co nám dala.“ - Constantin hrabě Kinský, či Constantin Norbert Octavian, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, jak zní jeho celé jméno.
A Jiří Leschtina (Seznam Zprávy): „Právě proto, aby nedošlo k válečné katastrofě, vrcholní politici demokratického západu od padesátých let až do konce let osmdesátých vyvíjeli tlak na komunistické vlády sovětského totalitního bloku. Bez ohledu na to, že dlouho se takové počínání zdálo být bezzubým.
Kdyby tak ale nečinili, nejspíše by bylo ještě více poprav, útlaku a násilností. A jen díky neutuchající podpoře západních demokratů a občanských struktur svobodného světa zastihl pád komunismu disidenty schopné alespoň v první fázi převzít moc v Polsku, Maďarsku, Československu a některých dalších bývalých državách sovětského impéria.
A právě takové akceschopné opoziční síly chybí a teprve se za dramatické situace těžce rodí v Bělorusku.“
Paní Maria Gründlerová: "Poslouchala jsem krásný výklad, co je to svatost. Ve slovenských Žakovcích u Popradu žije neobvyklý kněz, Kuffa. Vyprávěl, co slyšel. Dítě se maminky ptalo na skleněné vitráže v kostelních oknech. A ona odpověděla, že jsou tam svatí. Jedno okno po druhém vysvětlila, který je tam svatý a vše, co k tomu věděla. Dítě se zamyslelo a s pochopením řeklo: Já už vím, kdo je svatý. Ten, kterým prochází světlo."
2024 ©