Vřadíme se do plánu vývoje lidstva?
/z dopisu/
Někdy jsou dva spolu (manželé, partneři, přátelé…), aby se toho co nejvíc proslunilo, i kdyby se vše nějak cíleně a konkrétně neřešilo. Jsou někdy období, kdy člověku vyvstane nutnost, či snad osudová pobídka, aby se zabýval ujasňováním a rozpoznáváním, co v sobě nese po předcích. Zprvu jsem dlouho netušil, co všechno od nich ve mně je nasbíráno a prolnuto, tedy co vše nejsem já. Na to musel přijít impuls od někoho trochu zkušenějšího vedle mne k osvětlování. Z velké části jsem tím prošel (úplně hotov s tím člověk možná není ani do stáří). Teď jen pár slov pro Tebe konkrétně, a možná pro Tebe ne nových: i celá ta Tvoje tréma, potřeba udělat dojem (spíše už někdejší), uhlazená vychovaná společenskost... - v tom všem neseš dědictví, to vše k Tobě nepatří. Ale zároveň - vidím, jak Ti to krásně jde rozpoznávat a odkládat. A i toto je jeden z úkolů (změn), které přinesl Kristus: dřív jsme žili mnohonásobně víc v rodových silách. Kristus přinesl svobodu k hlubšímu uvědomění Já (či Já jsem), k individualizaci, k odloupnutí sebe od slupek dědičnosti, k nabytí identity - to je ono Zapři otce, matku..., a následuj Mne. Následovat jeho vědomé Já jako podklad, základ nás. Naše Já máme od Boha. A Kristus, nositel božího Slova (tvůrčí Moci), Syn Boha Otce, sestoupil na Zem a přinesl usnadnění, přiblížení, oživení tohoto vědomí tím, že při průchodu lidskou smrtí (jako první z bohů se tak sklonil k lidstvu, že podstoupil i tu nejtěžší lidskou zkoušku, potupnou a postupnou smrt) se jeho božství protisklo do zemské aury a je tu navždy k dispozici. Dřív byl životní pocit lidstva na Zemi osamocený (toto je například v Hajného obrazech - nevinnost, ale studenost), asi jako bychom se cítili na cizí planetě, jen jako hosti. Až Kristem nabyla Země přívětivosti, pohostinnosti, stala se nám domovem, ze kterého už nemusíme, jako za dob Buddhových či ještě za dob Véd a Upanišád, unikat z koloběhu životů do nirvány. Spásu, jejíž drobné částečky už znáš a pociťuješ, můžeme prožívat a postupně rozhojňovat už v zemském žití.
Trošičku to dělá M. Zavnímá-li u snažícího se člověka jeho nějakou opravdovou bolest a problém, který se druhý snaží i sám řešit, nechá to z lásky skrz sebe projít (jinak to nejde a je to tak správně) a tím nastane její niterné sblížení s tím člověkem, a, jakoby si vzala jeho bolest za svou, dává tím druhému k používání i "kousek Krista", tedy lásky, pochopení, spolunesení, ale i síly a inspirace. Samozřejmě že to druhý necítí hned jako nějaký obrat, snad o tom ani neví, ale dostane se mu časem většího světla do té věci, větší inspirace ke správnému jednání, tedy - Kristovy posily, Kristovy Milosti, jasu do věci. Popisuju to složitě, ale je to jednoduché. Můžeme to v různé míře dokonalosti dělat všichni.
Ke Tvé otázce, co máš číst: vysvitlo mi jasně, že jako podstatné je bližší dobrání se ke Kristovu impulsu, k Jeho působení pro každého z nás, k nabytí osobního důvěrného vztahu ke Kristu.
Jen ještě něco málo z esoteriky (možná že je to i v Epopeji Mariánství i jinde): Ježíš a Maria byly bytosti, které se do zemského vývoje zařadily již s mimořádným úkolem pro lidstvo přímo od Boha a byly nejdokonalejšími lidskými nástroji či představiteli Boha Otce a Boha Matky na Zemi. Maria bude lidstvo provázet, coby představitelka božského ženství či mateřství, od vrcholu slovanské epochy (ve 4. až 6. tisíciletí, ale jen pro část lidstva, přijavší Krista) a poté, po dlouhých věcích, bude, tak jako je nyní Kristus, ona duchovní vládkyní - učitelkou, vzorem, matkou - lidstva, tedy té jeho části, která na Zemi přijala Krista a postoupí na budoucí zemské stvoření, zvané esoterně Nový Jupiter (v Písmu - Nový Jeruzalém), které vzejde po zániku Země a po kosmické noci (pralaye). Tam postoupí ti, kdož v nynějším zemském tvoření přijali alespoň trochu niterně Krista (samozřejmě ne v podání církevním, i když pro někoho i ono může být určitým počátečním stupínkem). Otázka pro každého z nás: vřadíme se do tohoto plánu vývoje? Nebo zůstaneme outsidery, kteří budou i v příštím období stvoření naší planety znovu dlouhé věky bloumat bludnými a bolavými světy bez útěchy?
2024 ©