S jarem se probudila duchovní podstata Zeme. Láska a krása i cisté ideály se obnovily a rozprostrely po hmotném i nehmotném povrchu Zeme v nabídce lidstvu. Po jarním zkrášlení prírody, po otevrení jarních kvetu se v cloveku mají pod dotekem nebeského svetla obnovit ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálu a nabízí inspiraci každé bytosti, která se snaží se mu otevrít. V léte se nebeské ideály stále více vtelují do zemských sil, padají k Zemi jako zlatý déšt. Plynou v letních mracích (jak rádi se na ne díváme), ozáreny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnelý jarní proud Rafaeluv zažehne do léta celou prírodu plodivými silami. V plném léte ustává rust rostlin. Vývin jejich zelených cástí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahorí zhmotnelý zázrak – posvátný ohen kvetu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostoru. Jsou kvety dílem náhody? Jestliže ne, pak je stvorila bytost tak krásná, jako jsou její kvetné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu.
Kosmictí umelci používají k tvorbe letních kvetu mohutnejší a smelejší vzmach, než kterým byly vytvoreny droboulinké jarní rafaelské kvítecky bledulek nebo fialek v dobe, kdy se zemský povrch zacínal teprve probouzet. Zatímco kvet je symbolem ideálu a predsevzetí, plod symbolizuje již vypracované životní dílo, kde se ideál stal cinem. Zatímco láska, krása, ideál jsou atributy Kristovské, tvorba, cin, skutek jsou vlastnostmi Boha Otce. Jako Rafael nás na jare inspiruje ke Kristu, letní vládce archandel Uriel nás vede k Bohu Otci. Lidské srdce musí uzrát, aby prožilo Krista, který je cestou k Otci.
A Zeme? Vydechla. Její duše se zdvíhá ke Slunci a hvezdám, ba celá zemská duševnost se tam vylila. Pohlíží do vesmíru. Bere s sebou i mnohé elementární bytustky, proto je príroda na zemském povrchu jakoby uspaná, opuštená. Život Zeme se odehrává ve výšinách, kde proudí svetové myšlenky. I my se k nim nyní mužeme snáze dostávat, i naše duše se muže odevzdávat kosmickým dálavám, tak jako duše Zeme, vždyt jsme její soucástí. I Kristus, který je spojen se zemskou duševností, se zejména v dobe janské spojuje se svety hvezd a Slunce. To vše proudí v duších, oddávajících se kosmu. Kristus, který byl v zime duševne stažen do nitra Zeme, nyní spolu s výdechem Zeme sám vydechuje a sálá své síly, aby prijaly slunecnost, která mu zárí vst?íc. Slunecnost Krista, vyzarovaná Zemí, splývá s duchovními silami Slunce.
Katedrála v Chartres má radu mysterií. Významný podnet spirituálním dejinám dali i ti, kterí se kolem ní kdysi sdružili. V rade symbolických prvku architektury této stavby nám zanechali i tento poukaz: V case nejdelšího slunecního svitu v roce, 21. cervna v dobe polední zde bývá ozárena slunecním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným cepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináre. Má to jiste svuj význam, urcite vetší než povedený žertík stavitelu, jak zde tvrdí moderní pruvodci a jak potešene prijmou mnozí „vzdelaní“ návštevníci. Podobných poukazu na posvátnost letního slunovratu je v sakrální architekture bezpocet. Proc?
Nejdelší den muže být i inspirací k maximu svetelné výhne pro naši duši, pro její jasnost, bezpecný prehled, svetlo moudrosti. Je to cas mezi Letnicemi a svatým Janem. Duše, která se po velikonocním vzkríšení a jarní obnove proklubala jako velikonocní kure z tvrdé skorápky vnitrní ztuhlosti a hledí do plného denního svetla, má v case slunecní kulminace nabýt krídel ke vzletu do sférického vedomí. Tato doba je k tomu nejpríhodnejší. Nadechla-li se duše ve velikonocní dobe alespon trochu svežího a obnovujícího života zmrtvýchvstalého Krista, muže se v léte rozvíjet jako kvet, prijímající oplodnení letními slunecními ohni. Nakolik jsme se na jare duchovne probudili a byli vzkríšeni – a to nám mely jarní svátky prinést – natolik mužeme být v léte oplodneni a vnitrne zpevneni slunecní mocí a silou, aby náš jarní kvet neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové cesty a citlivosti pro rec kosmu a prírody má tyto síly k dispozici.
Na vše živé na Zemi se zjara snesl kosmický „astrální déšt“ k obnove plodivé schopnosti prírody. Je to cistý ohen, pudící k obnove života. Tyto plodivé vznety bezdecne pocitují i astrální tela lidí. Kolem Janova svátku se príroda rozohnuje tak, že všechna astralita (cítivost) je aktivována temito zážehy. U cloveka záleží na míre jeho klidnosti ci vášnivosti, sebeovládání ci pudovosti. Tyto obnovené vznety tedy mohou pusobit dvojím zpusobem: kdo si zachová harmonii neosobní lásky a nepropadne sobecké vášnivosti, muže být naplnen posvatnym svatojanským ohnem nadšení a vule, a vycitovat oživení mystiky Letnic. Od oživení pusobením Ducha svatého ve svetelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s pribývajícím létem stále více opírat o niternou sílící vuli. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, delící nás od duchovního cíle. Pouze clovek s vytrvalou letní vulí bude bremena svého osudu zpracovávat s otevrenýma ocima žhnoucího letního dne, bude trpelive i odvážne prekonávat prekážku za p?ekážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poucení a posilu a vše spálí a rozpustí. Príliv sil k tomu bývá nejsilnejší práve touto dobou.
Hmotarštejší cást lidstva prožívá touto dobou naopak roznícení svých nižších choutek a vášní. V astralite palcive plane to, co Jakub Böhme nazval alchymicky sírou (která rovnež snadno vzplane). Ono prosírení lidské cítivosti od prelomu jara a léta má cosi spolecného s cervnovými svetluškami, které rovnež svítí sírou. Jasnovidci popisují, že kdybychom v této dobe pozorovali naši zemskou oblast z kosmu, jevila by se vnitrnímu zraku vetšina astrálních tel lidí jako svetlušky, poletující po trávníku a cosi neklidne a marne hledající. Teprve když se duše vymaní z iluzí chtivého podvedomí, z touhy po sladkosti pudového vyžití, když prohlédne prázdnotu nafouklých citových klamu a zacne vnímat blaženost a úlevu cistoty, uhasíná její sirné planutí. Je nahrazeno osvobodivým nadhledem, kterému se zpetne jeví jeho nekdejší astrální pachtení jako slepá bolavá chtivost, která se stejne nikdy nenaplnila necím, co by ji trvale a opravdove oblažilo a obohatilo.
O svatodušních svátcích - Letnicích se mluví casto velmi mlhave. Podívejme se na ne pohledem Jana Dostala. Co je Duch svatý? Je to onen kosmický prvek, který spojuje Kristovo Já, všeobsáhlé kosmické Já, s lidským já pri plném vedomí. Mohli bychom to vyjádrit i obrazne: Pretvorí-li se lidské já v pokorne oddanou ríši Grálu, je to Duch svatý, který ji naplní prekypujícím proudem pokrmu z vecna, proudem, který se vlévá do lidského myšlení i do cítení a chtení. Jde tu tedy o více, než když se clovek otevírá vyššímu svetu pouze nekterou složkou své duševnosti, napríklad cítením – ve zbožném tušení, v tiché oddanosti; otevírá-li se lidské já, otevírá se poznání – do všech kosmických dimenzí – a otevírá se i vule – v odhodlání dát se cele k dispozici impulsu Kristovu, od této chvíle až do skonání zemského veku. To bylo to, co se tak velkolepe uskutecnilo v kruhu apoštolu.
Ale všimneme si neceho dalšího: aby k tomuto souzvuku trí duševních sil u ucedníku došlo, muselo nejprve jejich cítení sestoupit do propasti bolesti, že se odcizili vyššímu svetu. Teprve na základe tohoto prožitku jim mohlo vzejít i vedomé poznání Kristovy bytosti. Teprve tím procitla i jejich vule. Nelze procitnout k uvedomelému krestanství, dokud se vedomí, jak velice jsme vzdáleni od Boha, nezmenilo v silnou, mucivou bolest. Teprve dostane-li se takto myšlení, cítení a vule do skutecné vyváženosti, procitne v cloveku nová síla, jež je smyslem zemské evoluce: láska v nejhlubším smyslu toho slova, láska, zárící slunecne do všech stran, láska ne jako cit, sympatie, nýbrž jako reálná duchová substance, vstupující do lidského Já a prepodstatnující ho. To byla ona kosmická láska a zároven substance Kristova Já, jež vproudila do spolecenství dvanácti ucedníku. Probehlo to v jejich vnitrní bouri: intenzivní zážitek nadosobní bolesti, vedomé poznání cinu obeti na Golgote i horoucí odevzdání vlastní vule vuli Kristove. A soucasne že z já každého ucedníka vyšlehl plamen, vyjadrující jeho individuální úcast v tomto zážitku, jeho nejvnitrnejší, nejosobitejší lásku, oddanost a nadšení. Uprostred zemského sveta – toho sveta, který prece vubec ješte nevzal na vedomí, co se stalo na Golgote – tak na chvíli zazáril dvanáctinásobný ideál budoucího lidství, cele prolnutého Kristem. Tvorí dohromady dvanáct základních kosmických aspektu ci inspiracních proudo z ríše vecnosti.
Brzy zacne léto. Žádný duchovní zážitek by nemel ustrnout do nehybné polohy. Jako z vánocního zážitku vzchází velikonocní, tak i svatodušní imaginaci je treba si predstavovat v pohybu. Bývalo p?irozeným zvykem zapalovat pocátkem léta svatojanské ohne. Obraz svatojanského ohne muže být spríznen s plamennými jazyky doby svatodušní. Víme, že ohen má dve základní vlastnosti: vydává teplo a svetlo. Když lidé sedí kolem svatojanského ohne, uvedomují si predevším, jak zárí do šera a tmy. V dobe svatojanské tedy prichází k vetší platnosti krome tepla i svetelná stránka ohne, a to je spríznení s ohnem slunecním. Ale predevším: svatojanský ohen je neco, co závisí na osobní ceste lidského já ke Kristu. Na každého jednotlive se obrací svatodušní doba jakoby s otázkou, do jaké míry už procitl pro realitu krestanství. Ale když projdeme hluboko v sobe svatodušní zkouškou, máme právo se radovat nad tím, že nejsme ve svém úsilí sami. Každý záblesk svatodušního ohne nás vede k druhým lidem, ke spolecenství, k vedomí jednoty krestanu, jednoty neviditelné církve. Jednoty, která vzniká v mnohosti. Tak si mužeme v mezidobí od Letnic k dobe svatojanské uvedomovat, jak je krásné být sdruženi v Kristu pri nejvetší ruznorodosti lidských já. Obraz jednotlivých ohnivých jazyku se postupne mení v obraz jediné hrejivé mnohobarevné záre, vystupující z každého opravdového krestanského spolecenství. Navíc si v léte pripomínáme, že Jan Krtitel, plamenný zvestovatel pricházejícího Mesiáše, mohl práve po své obetní smrti naplnovat své poslání ješte intenzivneji a stát se inspirujícím centrem kruhu ucedníku, obetním plamenem, který je spojoval v jejich úsilí. A že i dnes je jeho Kristu tak horoucne oddaná bytost obetním plamenem, spojujícím všechny, rozhodli putovat po krestanské ceste. Obetní ohen Januv se spojuje s ohnem Kristovy lásky. A tak se svatodušní plameny mení v obraz ohne, sdružujícího kolem sebe krestanské spolecenství. Z nebe k nám v léte proudí žár a svetlo slunce. Jako odpoved se na zemi objevují ostruvky svetla v temnote, slunecné ohne Kristem sjednocených skupin lidí.
O Letnicích hledáme sebe, svou bytost, v ohni Kristova Já. Ale tento ohen nás vede k tomu, abychom jeho silou hledali spolecenství s lidmi a radovali se z neho. V dobe svatojanské si jednotlivé plameny uvedomují samy sebe jako soucást velkého ohne, který má krok za krokem promenit Zemi.