Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout a nadechnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to bylo zprvu jen osobní pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních.
Jen touží-li člověk, aby skrze něho bylo okolí naplňováno kvalitnějším obsahem, plní svou lidskou roli. Něčí úkol je ve vědě, filosofii či politice, něčí v domácnosti či na pracovišti. Bdělé, vnímavé, aktivní nitro je k tomu předpokladem.
Naopak, když je nenávist či pohrdání stále blíže „po ruce“, rozšiřuje se na stále více situací, okolností či osob, může přerůst i v nenávist k sobě samému v podobě depresí, stresů, sklíčenosti, apatie. Často se tím mohou infikovat i ti nejbližší.
Čím tužší je náš monolit pýchy, přezírání pohnutek a potřeb druhých a nenávist k jejich chybám, tím je, či jednou bude zapotřebí buď tvrdšího nárazu osudu nebo dlouhodobějšího bolestného rozleptávání. A opět – jako v jedinci, tak v lidstvu.
Kolik nepřiznané pýchy a samolibosti panuje ve vědeckých, intelektuálských či duchovních kruzích, ba i na jejich konferencích o zlepšování čehosi ve světě. Z mnoha projevů v podtextu zaznívá ono sebeuspokojivé: my jsme ti lepší, ti důležití, ti vyvolení, kterým jde o osud lidstva. Pokud si to povídají, třeba i vysoce odborně, jen sami mezi sebou, pro svou mentální bublinu, pak tento postoj moc nepřinese. Proto bychom i my měli zkoumat svá nitra, kolik je v nich opravdové, upřímné, životodárné síly pracovat pro druhé, případně i přinášet oběti. Pak nám přijdou občas příležitosti. Jinak si jen někde potlacháme, asi jako když se rodiče sejdou na školní rodičovské schůzce.
Je příjemné se citově povalovat v sebeuspokojení, že nám jde o cosi veřejně prospěšného, aniž bychom dokázali vyjít ze své ulity vědců, intelektuálů, filosofů, kněží či různých dealerů s duchovnem a mystikou. I navenek ušlechtile znějící přání, aby se to či ono zlepšilo, aby vlády lépe vládly, aby byly lepší podmínky pro život lidí i zvířat apod. může být jen libozvučný cíl, kterého se chopilo třeba jen kariéristické, nabubřele vědecké či vlezle pánbíčkářské titěrné já, dmoucí se možná vskrytu pýchou, jak pomáhá světu. Může to tak být a nemusí. To vždy hned nerozeznáme, ba ani u sebe možná ne, jen je třeba o tom vědět pro druhé i pro sebe. Tím cennější je pak práce opravdová, bez nároku na slávu. I ta skrytá denní, jak o ní hovořil Masaryk.
Bez pravé, žhavé touhy po poznání a jeho aplikaci, po čistém a charakterním životem v drobnostech i velkých věcech se veškerý kapitál intelektu, vzdělání či tzv. vyšších cílů mění ve strusku, domnělé zlato se mění v kámen. Jen to, co usiluje, aby bylo hodno pohledu onoho Nejvyššího, stojí za myšlení a vykonání. Jen budeme-li se vztahovat k Bohu jako zdroji, dárci všeho, co máme a čím jsme, zdroji lásky, který nás stvořil, obnovuje, naplňuje, miluje, přitahuje, který nám však dal i svobodu volby dobra a zla, obdržíme požehnané klima pro naše úsilí. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, říká žalmista.
Dokud se budeme klidně smiřovat s tím, že naše nitra mají někdy až železnou armaturu zazděného egoismu, pýchy, ješitnosti, pak jsme outsidery vývoje lidstva. Je nutná trvalá poctivá morální sebereflexe, povahová a skutková inventura celého života. Do kontaminovaného terénu duše nelze sázet semínka skutečně prospěšné práce ani duchovnosti. Nevzejdou. Prožijeme-li naopak osvobodivou blaženost sebekritiky a sebevlády, či jak říkali naši předkové – pokání a litování hříchů, bude to rosa pro naši duši a čerstvý vzduch pro naše plíce k novým, mocným nádechům. Jen snaha o laskavý a altruistický, samozřejmě však i vědomý, moudrý a odvážný postoj k okolí a k událostem nám napoví o našem místě ve světě a pro svět, abychom podle svých okolností, užších či širších, přispěli k nápravě věcí lidských v labyrintu světa. Teprve po vstřebání určitých osobních morálních kvalit nalézáme své snad pravé místo a možnosti a dostává se nám i pomoci okolí, vynalézavosti, dynamiky, či chcete-li božího požehnání. A opět – jak je to s jedincem, tak s národem i s lidstvem.
Kořen dnešních světových potíží je v rostoucím sobectví, pýše, v odtrženosti od pokory ke Stvořiteli. Je na čase, aby nám tato slova přestala znít jen kostelně či mravokárně. Práce těch, kteří usilují ve vědě či v praxi cosi dělat pro zmírnění následků špatného lidského počínání je potřebná, je to však až hašení požárů. Pravda, pokud se cosi podaří, je to viditelnější, někomu to přináší více efektů i publicity. Práce proti vzniku požárů, ta drobná denní ve svém nejbližším či případně posléze i v širším okolí je však tou nejdůležitější.
Maně se zde vnucuje významná, ba skoro jasnovidná věta Arthura Millera z doby, kdy byl Václav Havel ve vězení: “Budoucnost Československa je v Havlově cele“. Byla. Tak i budoucnost lidstva je v kvalitě komůrek našich niter, odkud vycházíme jednat do světa.
A bude-li toto, byť třeba bez hlasitého zdůrazňování, kdesi v podtextu našeho snažení, pak jest význam setkávání FORUM 2000 blahodárný, byť snad ne hned viditelný. Pak nebudou závěry podobných konferencí z různých zemí a oborů jen napsanými či přednesenými vědeckými kabinetními studiemi, ale životodárnou silou, působící nejen viditelně, ale i kdesi podprahově.
/Pozn. 2024: Jak je vidět, aktuálnost tohoto zamyšlení se nesnížila, spíše naopak. Tedy - v onom Kemrovu Mít čistý štít je nadčasová esence řady nejcennějších duchovních učení lidstva. Snad je naděje v části mladé generace./
2024 ©