Podívejme se na zdroje, ze kterých pramení projevy duchovního mateřství či ženství, které můžeme dnes na naší planetě vnímat. Pokusíme se je sledovat sestupně od nejvyšších sil makrokosmických božích projevů až po síly sídlící jen na zemském povrchu i pod ním.
Při postihování božské struktury tj. svaté Trojice nebyl vždy plně rozeznán mateřský element. Má-li se však cokoliv zrodit, musí být kromě otce i matka - jak na zemské, tak na nebeské úrovni (i například v hinduismu byla Šakti ženským pólem boha Šivy).
ooo
Bůh Otec je sférické mužství, princip odvěké a nekonečné tvůrčí Moci a Síly. Proto je Stvořitelem a Stavitelem kosmu. Tvůrčí Oheň Boha Otce, jeho prvotní Láska, přechází do Boha Matky jakožto Otcova projeveného prostoru, lůna. Chce-li se Otec projevit, potřebuje prostor, lásku, kosmické lůno. Mateřský element je tvůrčí Láska. Je věčně jsoucím a věčně milujícím a rodícím ženským protipólem Boha Otce. Její všeoblažující, všeobjímající a všeposvěcující Láska může vložit svůj plamen do lidské duše, když se jí otevře.
ooo
Lidská duše je odvozena z ohně Sofie, Panny. Lidská duše je proto dcerou nebes, odvěkou jiskrou Královny nebes. Tvoří lůno, ve kterém se vyvíjí věčné lidské Já.
ooo
Tak jako zemská planetární bytost jako dárkyně zemských substancí je matkou našich zjevných těl, je i naše duše součástí její duše, a ona sama je zase součástí mnohonásobně širší a mohutnější duše kosmické Matky, Královny nebes, jejíž mateřský hvězdný úsměv plane jasněji než všechna slunce.
ooo
Hemží se to dnes v lidstvu tzv. mariánskými sděleními a vzkazy. Dodejme, že za některými inspiracemi silně fanatickými a subjektivistickými nestojí čistá bytost, ale jen světy nižšího astrálu a nezvládnuté a nekontrolované podvědomí příjemce. I tato sdělení překypují krásnými výrazy jako Kristus, Maria, láska, nebesa, mír, neubližování, modlitba apod. Záleží pak na naší soudnosti, na logice vypěstované i v běžných zemských věcech, na znalosti lidských povah a projevů i na čistotě srdce, zda rozpoznáme správně povahu zdroje. Nejvíce napoví povaha příjemce. Můžeme se spolehnout, že úzkoprsý fanatik či agitátor pro Pánaboha či duchovno, projevující mesianistické sklony, nemá spolehlivé napojení.
ooo
Postupujeme-li úrovněmi od kosmu k zemské duchovní atmosféře, k Zemi samotné i pod její povrch, vychází nám následující posloupnost vlivů duchovního ženství:
- makrokosmická božská Matka - Královna nebes
- Sofie jako pravzor duše
- zemská Paní (duše Země)
- pozemská Maria
- jí inspirovaných 12 malých Marií
- elementálové lidských modliteb, projevující se někomu jako mariánské zjevení
- elementární bytosti (emoční úroveň)
- podzemní vlivy (drahokamy, krystaly).
ooo
Mateřskou láskou a jejím nezištným obětavým cítěním rodil se z ran lidského srdce ohnivý květ neosobního života, jímž se bolest proměňovala v lásku. Žijeme nyní v těžké ba propastné době. Ale nemylme se. Současně jak vrcholí viditelné zlo, otevírají se i nové zdroje dobra. Staré cesty a metody nepostačují. Více proznívá světem slitovná a inspirující mateřská láska Královny nebes a pojí toužící duše s nesmrtelnou láskou Kristovou. Láska okřídluje duchovní srdce člověka, aby se mohlo povznést zpět k Bohu, vdechnout vzduch věčného Bytí a Svobody, prozářený svatým Grálem.
ooo
Velmi jednoduše a působivě mluvil o Marii, Královně nebes, která nás může naučit milovat Krista, třeba i prostý chodský kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar: "Láska všech matek dohromady není tak veliká, jako láska Marie k jedinému synu. Také proto Maria tak velice se o nás stará, poněvadž mezi všemi svatými lne největší láskou k Bohu a proto i největší láskou k bližnímu. Jako měsíc svým leskem převyšuje všecky hvězdy - tak Maria svou láskou k nám zastiňuje všecky svaté a anděly. Jako moře všecku vodu všech řek do sebe přijímá - tak i láska všech svatých v Marii je obsažena, je oceánem - mořem lásky. Maria zná zevrubně naše životní potřeby a poměry. Vždyť i andělé je znají (Luk.15,7). Není však možné, aby andělové větší známost o nás měli, než jejich královna - královna andělů, Panna Maria... Maria představuje zázrak zázraků, a nic z toho na světě, vyjímaje Boha - není vznešenějším než ona... Maria je vskutku naše matka. Kristus totiž na kříži dal nám Marii za matku."
ooo
Každé pohlaví má ve světové evoluci své poslání. Starý ženský princip, uplatňovaný na počátku lidstva od dob Lemurie, souvisel se skupinovým rozmělněním jáství. Protože však bylo v dalším vývoji nutné lidské bytosti plně individualizovat a "přizemnit", tedy obydlit Zemi, muselo dominovat mužství, které mělo větší vnější průraznost a volní síly. Lidstvo muselo takto sestoupit mužskou energií a průbojností do zemské tíže k dalšímu zocelování a tříbení. Tento úkol byl splněn, ba individuality jsou již až příliš vyhraněné, a proto musí sílit i bděle intuitivní ženské vnímání. Ne již ono snivé a temné, ale podložené jasem logiky, ryzím úsudkem. To vše se může snáze dít pod pohledem Královny nebes.
ooo
Duch Země byl Slovany vždy pociťován jako něco mateřského. Matka Země byla uctívána jako mateřský princip, jenž se spojoval s nebeským Otcem. S rozšířením křesťanství nabyla na východě úcta k božské Matce svou pravou podobu v kultu boží Moudrosti, svaté Sofie. Jí byly zasvěceny i první velkolepé chrámy v Kyjevě či Novgorodě. Zatímco v západní církvi se rozšířil kult Ježíšovy matky, na slovanském východě si tento kult podržel více svůj duchovně kosmický aspekt, který bude v plné hloubce pochopen až v šesté poatlantské kultuře - slovanské. V ní má zaniknout pospolitost, založená na pokrevních, nacionálních, rasových či náboženských principech, a vyvíjet se svobodná, bratrsky cítící "obec Filadelfská", jak se nazývá 6. epocha v Janově Apokalypse. (Komenský měl pro slovo filadelfská svůj překlad - milobratrská.) Lidské společenství by pak mělo být pod vedením nebeské Královny stmelováno vyššími morálně-náboženskými ideály a vytvořit tak mohutnou všeobsáhlou klenbu neviditelného duchovního chrámu, podobnou gigantickému kalichu, obrácenému dolů k lidem.
ooo
K životu vyšších ideálů se nelze dostat rázem. Začíná právě tady v pozemských povinnostech a v prožívání "obyčejného" života pozorněji, harmoničtěji, neosobněji. I "vyšší" prožitky začínají třeba u pohledu a přivonění si ke květině, u obyčejné radosti, že jsme třeba na někoho nevybuchli nebo ho nezmrazili, nevyčetli mu něco, že jsme spěchali klidně bez nervózního upínání se k cíli cesty, že jsme vykonali něco poctivěji než dříve... je toho hodně. I uzavřenost či připoutanost k sobě povolí časem tím, že se učíme vše dobré nenásilně a moudře rozdávat. Tím se naše tvrdost začíná rozpouštět. I duchovní nauky, pokrok atd. musíme dělat radostně proto, že nás to činí lepšími kvůli druhým, že se učíme být na ně lidštějšími a sloužíme jim tam, kam nás Bůh postavil. Naše touha po duchovnu či dokonalosti musí mít jako hlavní motiv oblažit druhé, být lepšími kvůli druhým, ne kvůli sobě.
2024 ©