Nejprve doplněný starší článek s mailem, co mi napsala roku 2020 paní Šárka Procházková, žijící pracovně v Americe. „Děti měly týden volno ze školy - byl Den díkůvzdání a vyrazili jsme využít sluníčka a vykoupat se. Vrátili jsme se v sobotu večer a v neděli jsme si vyrobili adventní věneček a děti si ozdobily stromeček /tady je to takový zvyk, že stromeček se zdobí na první adventní neděli, tak ho děti chtějí dodržovat/, mají radost. - Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, někdo zvonil u dveří.
To je taková velká vzácnost, protože tady v Americe se bez předešlé domluvy nikdo nenavštěvuje. Když jsem otevřela, viděla jsem Elenčinu kamarádku ze školy /byla u nás jednou na Elenčiných narozeninách na začátku roku/. Byla jsem překvapená, že je tam sama, nikde žádné auto s rodičem, a také že přišla pěšky - to je tady taky taková netypická věc. Chtěla mluvit s Elenkou a šla za ní do pokoje. Za chvilku za mnou Elenka přišla, že její kamarádka utekla z domu a nechce se vrátit. Chvilku jsem je ještě nechala spolu a pak jsem šla za nimi. Mluvily jsme spolu všechny tři hodně dlouho. Povídala mi, že rodiče jsou rozvedení, s ní skoro nemluví, neposlouchají, když se s nimi snaží mluvit. Že má nějaké psychické potíže a tatínek jí při vypjatých situacích vyhrožuje, že ji dá na léčení, i když ona sama tam nechce a tedy říká, že se cítí líp. Že se doma - ani u jednoho z rodičů necítí bezpečně, a že ji objali naposled tak před třemi lety. Nechtěla se vrátit domů a prosila mne, jestli u nás může zůstat alespoň jeden den. No a pak jsem si vysvětlily, že musím zavolat některému z rodičů, protože o ni budou mít strach. Ona mi tvrdila, že ji hledat nebudou, že ji nenávidí.
Mluvily jsme spolu ještě o spoustě věcí a snažila jsem se ji ujistit, že i když se my dospělí někdy chováme nehezky, svoje děti milujeme. Pak jsme se dohodly, že zavoláme mamince. Měla jsem na ni telefon kvůli těm narozeninám na počátku roku, holčička u sebe telefon neměla, protože jí ho rodiče zabavili. Maminka byla šťastná, že se holčička našla a plakala do telefonu... pak si pro ni přijeli... Ještě než přijeli, tak jsme mluvily o tom, proč musí domů a nemůže momentálně u nás zůstat.
Jaká je skutečnost celé této situace nevím... Byla a jsem nesmírně vděčná za to, že mám s dětmi krásný vztah, že spolu mluvíme o všem a dokážeme problémy řešit - spolu. Bylo pro mne těžké si připustit, že ne všechny děti mají doma klidné prostředí, je jim projevována láska a hlavně, že jim rodiče věnují svůj čas. Pak se ze zdánlivé maličkosti vyklube velký problém a následky jsou děsivé. Bylo mi jí moc moc líto. Ať už bylo pozadí jakékoli, cítila jsem z ní bezmoc. Když pak odešla, děti mne objímaly a držely se mne jako klíšťata a říkaly, jak jsou šťastní, že se máme...“
.oOo.
Motto: vzkaz z jednoho rozhovoru Václava Cílka: "... nenechte se kontaminovat nepřátelstvím a zkuste si víc užívat ducha Vánoc. Vím, že je to asi hodně idealistické, ale jinou radu asi nemám."
Advent pochází z latinského adventus – příchod (míněn Spasitel). Začíná pohyblivě mezi 27. listopadem a 3. prosincem. První adventní neděle roku 2024 připadá na 1. prosince.
O Adventu slýcháme jak z kruhů institucionálního náboženství, tak i médií pouhá dvě otřepaná a vágní slova: očekávání, příprava. No dobře. Ale víme co očekáváme? Stromeček? Hromady dárků? Televizní otřepané pohádky? Sklerotickou idylku, zazpívání dudlajdá, zapálení prskavek a rozbalování krabic, dárky od ponožek po klíčky od nového auta? Horečně přemýšlíme, co komu koupit k „ježíšku“, a běháme a běháme po obchoďákách? Vzpomínáme, co jsme od koho dostali loni, abychom nebyli pomluvenými dlužníky…? Děláme si naivní závazek: Letos si to konečně prožijeme klidněji, ale čert ví. No, možná v té nezřízené fetišizaci konzumu kousek čerta je. - Ale co je skutečnou náplní tohoto očekávání, proč trvá právě čtyři týdny, to se nedozvídáme. Možná se ani netoužíme dozvídat, nemáme čas, musíme péct cukroví a psát přání, dříve pohledy, dnes spíše emaily či SMS, a máme to z krku. Hlavně ale na nikoho nezapomenout, aby nás nepomluvili. Přeci víme, co se sluší a patří.
Morgenstern kdysi přibližně napsal: Lucifer se snažil k sobě přilákat lidi, už už se mu to během roku dařilo, ale na Vánoce byli zbožnější a unikali mu směrem k Bohu. Tedy přemýšlel, přemýšlel - a co pro lidi vymyslel? Vánoční nákupní horečku. A má je.
Hlouběji, ba k podstatě těchto tajemství se dostaneme následujícím zalistováním zejména v odkazu Rudolfa Steinera či v podání z něho vycházejících. Zjistíme tam i konkrétně, jak hluboce, krásně ba spásně se každého z nás toto období může dotýkat. Pochopíme, že toužíme-li nalézt svou vánoční hvězdu v nitru i v duchovním světě, musíme se k tomu příslušnou snahou uzpůsobit, nejlépe už od přelomu listopadu a prosince.
Tedy - co můžeme sledovat my, většinou obyčejní, jako podstatu tohoto období, která se nás přímo dotýká?
Aniž bychom si to uvědomovali, pomáhají nám během roku v našich nitrech vlivy duchovních bytostí. Při Adventu však jedna hierarchie po druhé od člověka odstupují. Mají na nás tyto pomocné vlivy nejmenší působnost. Světová moudrost odstoupila, hluboké vrstvy našich bytostí nejsou napájeny vyššími silami. Jsme osamoceni, tedy i více vydáni napospas neviditelným temným bytostem. Proto bychom si měli vydobývat moudrost a harmonii zvýšenou vlastní touhou, vlastními silami. Člověk se má sám nést svým duchovním Já.
Konkrétněji: V prvním adventním týdnu slábne vliv hierarchie archeů. Měli bychom se pozvednout ze své vlastní síly spravedlnosti ke všeobecným lidským zájmům.
V druhém týdnu se nám vzdalují, až do určitého stupně, archandělé - duchové národa. Měli bychom nacházet blízkost národního ducha a jeho lásku ke svěřenému národu samostatněji, z plné niterné svobody.
Třetí týden slábne vliv našeho osobního vůdčího anděla. Znamená to, že vztah myšlení, cítění a vůle vůči našemu okolí má vycházet z vlastní vědomé práce na sobě, nikoli být bezděčně neseni osudovými silami.
Ve čtvrtém týdnu můžeme pozorovat, jak je naše běžné já slabé, matné, chabé, potácí se nejistě, někdy nezvládá nálady k depresím. I proto bývá krátce před Vánocemi tolik sebevražd. V čase tohoto vlivu bychom proto měli tím více stupňovat touhu po obnově, po zrození se – nalezení se v novém, vyšším Já. To vše je potřebné, abychom těsně před svatou nocí prošli správně zkouškou největší samoty.
Při Adventu proto procházíme - či můžeme procházet - procesem sebepoznání, očistou od temných sil až k jádru sebe obnovených, k pravému Já. Clony k Dítěti v kolébce, tedy k vyššímu Já, ke Kristu v našich nitrech, musíme sami odstraňovat jen vlastní snahou. Žádná vyšší bytost nám v tom nyní nepomáhá. Naše duše může touto dobou prožívat i stupeň největší opuštěnosti. To ale současně znamená i dobu největší niterné svobody. Vůdcem člověku musí být jen vlastní láska a moudrost, vnitřní světlo, které může osvětlovat cestu temnotou zimní noci k narození duchovního Slunce v nitru i v zemské auře. Toto období je proto zkušebním kamenem osobního duchovního vývoje, je odpovědným převzetím vývoje do vlastních rukou.
Tato osamocenost, ba i dychtivost po útěše duchovního paprsku, je předpokladem narození Ježíše v našem nitru o Vánocích. Můžeme to pociťovat různě, zprvu i zcela nenápadně. Lépe než si něco násilně představovat, je ztišeně a trpělivě vyčkávat.
.oOo.
Můžeme být ještě konkrétnější a občas, právě během Adventu třeba i denně, nahlédnut do následujícího výkladu duchovní vědy: K týdnům Adventu lze meditačně přiřadit niterné inspirace, které lze vystihnout čtyřmi základními Platónskými ctnostmi. Týkají se skrytě, anebo i vědoměji každého z nás:
V 1. adventním týdnu
– spravedlnost, docílená cestou pokory. Duše si klade otázku: Nezasahuji svými činy příliš násilně do svého okolí, až v přílišné snaze uplatňovat svoji osobnost? Odpověď nalézá v náladě pokory, ve vědomí, že je třeba se stále učit skromnému vžívání se do duchovní podstaty světa, jejímž článkem je i naše duše. Jen tak se můžeme vyrovnávat se světem a žít s ním v míru. V tomto týdnu se tedy kontroluje zejména jednání.
Ve 2. adventním týdnu
– rovnováha, uměřenost. Jde nyní o to, aby se člověk v pokorném odevzdání ztišil ve svém nitru natolik, aby mohl slyšet šepot světového Slova. To v celém kosmu neustále zní, obnovuje, vykupuje, tvoří. Člověka neustále vybízí, aby všechno, co koná, naplňoval duchovním světlem, to je aby jednal cestou oběti své nižší přirozenosti, svého sobeckého já. Dominovat by měla kontrola cítění.
Ve 3. adventním týdnu
- odvaha. Vydat se statečně na moře života, přijímat svůj úděl v každé situaci vděčně a odvážně. Duše má vůli k oběti a k dosažení své niternosti. Ví, že do světa hmoty nebyla seslána, aby se v něm slepě hmotařsky ztrácela, ani aby z něho povýšeně unikala a odvracela se od něho, ale aby ho posvěcovala a produchovňovala, zkvalitňovala. K tomu je nutné připojit kontrolu myšlení.
4. týden Adventu
– moudrost. Takto připravena sebepoznáním a v pochopení oběti jako nejvyššího morálního činu může duše dospět ve 4. týdnu, v půlnoční hodině roku ke svému cíli. Zbavena všech iluzí a sebeklamů, může cítit, jak se odhalují poslední clony, které ji dělí od duchovního Dítěte, kterým je vyšší Já. To se rodí v jejím klínu, v jasu očištěného srdce. Tajemství zrození, které se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je znamením věčné obnovy. V něm si duše uvědomuje, že stále znovu a znovu sestupuje do jesliček, do jeskyně těla, aby jeho těsný prostor prozářila vesmírnými dálavami, aby v něm přemohla temnoty světa a prohřála mrazivý dotyk mrtvé hmoty a egoismu hřejivým dechem lásky. Při pohledu na dítě, zrozené v jeskyni, si duše jasně uvědomuje, že pozemské tělo, do něhož sestupuje, je velikým darem. Je tělem naděje, v němž se shromažďují paprsky nebeských sil, aby z něho vyzařovaly do dálav světů, je božským základem, v němž se spojují výšiny s hlubinami.
.oOo.
A vyjdeme-li z nitra navenek? Třeba do předvánočních ulic? Co visí či je nalepeno všude cingrlátek, zvonečků, stylizovaných sněhových vloček a podobných komerčních cetek. Projíždím-li od konce listopadu vyzdobenými ulicemi, jímá mne až podezření, zda někteří referenti a funkcionáři obecních úřadů či majitelé elektrickými světýlky obehnaných vil nemají pořád v krvi nebo nedědí ony bombastické výzdoby k různým komunistickým sabatům a nepokračují-li setrvačně v této praxi, pouze k jiným příležitostem. Nenechme se zhloupnout kýčovitými vločkami a zvonečky na lampách, komerční horečkou či internetovými hesly, že "Vánoce jsou v plném proudu". Nejsou. Vánoce nejsou Štědrý den, ten je jen vigilií. Trvají 12 dní, začínají 25. prosince a končí 6. ledna, svátkem Epifanií (Tří králů). Děje se ale něco jiného, též významného. Ten skutečný blažený "plný proud" lze zachytit jen v nitru: Čas od svátku archanděla Michaela koncem září až k Vánocům vede duši k obratu k sobě samé. Je to cesta do vlastního nitra - proces sebepoznávání, postupného pronikání do vlastních hlubin. Zároveň je dobou posvěcování a očisty od temných sil, která vyúsťuje k jádru sebe samého, ke svému vyššímu Já. Venku ubývá světla až k zimnímu slunovratu, v nitru je proces opačný: světlo se s postupujícím podzimem šíří prostorami duše až k zahoření vyššího Já, které se zrodí v nejtemnějších nocích roku.
Čtyři týdny obřadů, modliteb, zpěvu a rozjímání, tedy Advent, sloužily po staletí křesťanům k tomuto účelu. To se však v nové době zmechanizovalo, zahrimanizovalo. Co o tom víme, my dnešní? Nemáme-li trpělivost nebo čas na podrobnější studium, pak alespoň zkratkovitě:
V pradávných mystériích se člověk spojoval s duchovním světem dvojím způsobem:
Severní proud, jehož reprezentantem je staroperská kultura s náboženstvím Zarathustrovým, se zaměřoval na poznání světa a přírody, na poznání duchovních sil, působících ve vesmíru. Byla to cesta moudrosti, cesta hlavy, zvaná též cestou králů.
Jižní proud, jehož představitelem byla indická duchovnost, zejména ve své buddhistické náplni, usiloval o vnitřní poznání lidské duše a o působení Ducha v ní. Byla to cesta lásky, cesta srdce, zvaná cestou pastýřů.
V době po Kristu se cesta moudrosti a cesta lásky zrcadlí a spojují ve vánočním zrození, jak je líčí Matoušovo a Lukášovo evangelium. Od této doby by hlava a srdce neměly už putovat odděleně. Lidská duše má usilovat o poznání, o moudrost, ne však samoúčelně pro ni samu, ale pro to, aby ji zvnitřnila ve svém srdci a z něho dávala světu. A zvláště dvanáct svatých nocí je dobou, v níž každý člověk, který ji vědomě prožívá, může v sobě spojovat moudrost s láskou.
V poselství křesťanských, tedy Kristem naplněných Vánoc, se obě tyto základní síly světa spojují. Když duše vědomě prožívá toto spojení, pak pro ni není vánoční hvězda jen vnějším znamením, ale hvězdou, která září v jejím srdci. K tomu slouží a vyúsťují čtyři týdny Adventu.
Co je tedy podstatou Adventu? Jakým kosmickým vanutím se můžeme nechat prostoupit?
Je to i každoroční zkrácené opakování velkého historického stupně vývoje lidstva – světového Adventu. Jím se lidstvo připravovalo v předkřesťanských dobách na příchod Mesiáše, nejen ústy proroků, ale především v mystériích. Každý ze starých stupňů zasvěcení – dávná Indie (Védy, Upanišády, Bhagavad Gíta, Buddha), následně perské učení Zarathustrovo o slunečním Bohu Ahura Mazdovi, duchovní kultura starých Egypťanů a Chaldejců…, – vnesl do lidského poznání nový stupeň. Tyto tři dávné způsoby zasvěcení měly postupně připravit člověka, toužícího po povznesení, ke zrození jeho čistého Já, které je symbolizováno i usnadněno zrozením božího dítěte – Ježíše v jesličkách, tedy i v nitru člověka. Tím Advent ve čtvrtém týdnu vrcholí - tak jako staré kultury vyvrcholily ve zrození Krista v kultuře čtvrté, řecko-románské.
Čtyři týdny Adventu zároveň esentivně opakují čtyři kosmické dny, tedy inkarnace Země. Jen pro připomenutí – stvoření probíhá v tzv. kosmických dnech, které jsou střídány kosmickou nocí, pralayou, kdy vše, celý kosmos, zaniká a stahuje se do tzv. kauzálních esencí, tedy „semínek“. Jako vyroste strom ze semínka, i zde z nich pak vše počne znovu při dalším stvoření kosmu, ale vždy na vyšším stupni. V prvním kosmickém dni vznikla nerostná hmota, ve druhém byla oživena éterickou substancí, ve třetím byla přidána astralita (cítění). Toto je podstata tří lidských těl: fyzického, éterického (oživujícího, pránického), a astrálního (pociťujícího). Substanci každého z nich jsme si přinesli z oněch minulých tří kosmických dnů. Čisté Já má člověk vypěstovat na dnešní Zemi, která je čtvrtým kosmickým dnem, přičemž pravzorem, podstatou vyššího Já je Kristus. Tím se člověk stává plně člověkem.
Čtvrtý týden Adventu tedy symbolizuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus jako dárce ryzího, zářícího vyššího Já. Proto se Ježíš i historicky rodí koncem 4. týdne Adventu. Tím je Advent završen, korunován. Každý týden nese charakteristiku a náplň příslušného kosmického dne. Jesličky jsou symbolem lidského nitra. Podobně jako následné Vánoce, jsou to týdny, kdy se každoročně obnovuje v zemské auře vanutí těchto sil.
.oOo.
2024 ©