Další dvě z pověstí z Bernarticka na Písecku, jak je zaznamenal a zaslal pan Martin Dohnal. Napsal: Pracuji na těch pověstech, tyto jsou mimořádně pozoruhodné, jako z jiného světa, dotknou se toho duchovního.
Na rozdíl od některých dřívějších článků s tématem Vánoc si tentokrát nebudeme lámat hlavu (ostatně - neumím si představit zlámanou hlavu; tak leda ruku či nohu v sádře, ale hlavu zlámanou a v sádře, když je skoro kulatá?...). Povíme si, co si spolu povídali o Vánocích koně. Mimochodem – Drtikol prý řekl přibližně: Dívali jste se do oka koně? A viděli jste tam sebe? Steiner považoval koně za nejvyšší zvířecí zobrazení intelektu (výrazově zjednodušuji). Po troše přemítání jsem se tomuto poznatku trochu přiblížil, ano, je to tak. Ale to si povídáme my, lidi, o koních. A co si spolu o Vánocích povídali dva koně, to vylovil z tůně času v pradávné pověsti z Bernarticka sběratel těchto pověstí, pan Martin Dohnal (jak jsem vyšpionil, že vrchním ministerským radou na MMR ČR – tedy ministerská pozice vhodně obsazená).
Ještě před tím jedna koňská epizodka z mého dětství: když mi bylo asi 3 – 5 let, vydal jsem se při prázdninovém pobytu na venkově zkoumat stáj. Postavil jsem se až úplně ke hříběti (nebo to bylo tele?, to už si nepamatuju). To ale přešláplo a přišláplo mi mou malou nohu, takže jsem se nemohl hnout. Stál jsem takto uvězněně vedle něho hodně dlouho, až po mně byla sháňka. Konečně zvíře přešláplo, já jsem vyprostil nohu a schytal mateřské výtky, co tam furt dělám a proč už nejsem u jídla.
Tedy ony pověsti:
Půlnoc o štědrém večeru.
Na štědrý večer, když se půlnoc s ránem snoubí, vypravuji sobě koně, jaké nehody jejich dům v příštím roce až do toho dne potkají.
Bdí-li čeledín do toho času a dvacátý rok ještě nepřekročil, může hovoru jejich naslouchat, jinak-li se proti bohu ještě neprohřešil.
Tak spočíval o štědrém večeru Vácha, jenž osmý již rok u Kukličků pohůnčil, v řezárně na otýpce slámy, přemýšleje v duchu o své sirobě a rozpomínaje se na ty blahé doby, dokud ho ještě dobrá matka ošetřovala.
Ponocný odtroubil dvanáctou, a sotva že poslední zvuk utichl, slyší udivený Vácha podsedního koně, jak k náručnímu mluví.
„Dnes rok", praví hnědouš ku vraníku, „nám bylo veseleji. Hospodář byl s námi ve Svatkovicích za svou milou a o masopustě sme ho vezli na odatve."
„Máš pravdu," jme se na to mluvit vraník. „Kdo by si to byl tehda pomyslil, že ho povezeme letos na věčné odpočinutí!“
„Škoda je ho. Byl k nám vždy tak hodný a nikdy nám neublížil."
„Však mu to bůh odmění," doložil vraník. „Od neděle za týden se bude radovat v nebi mezi vyvolenými.“
„A já nevím," zavzdych si hnědouš, „zdali ho dlouho přečkám. Neb se náramně upotím, a nechají-li mne dlouho u hřbitova státi, nastydnu a zcepením.“
„Já tu sice ještě zůstanu," doložil vranik, „ale bylo by mi lépe, kdyby mne stejný osud s tebou potkal; neb mne koupi žid, a tomu budu muset při hladu hadry do Prahy vozit.“…
Pohůnek, strachy celý upocen, ani nedýchal, a když ráno vstal, ani nevěděl, zdali to byla skutečnost, nebo se mu to pouze zdálo. Když ale v určitý čas hospodář zemřel, viděl, že skutečně slyšel koně o tom mluvit. A jak hnědouš se obával, nechali ho upěněného stát, a on zcepeněl. I vraník se dostal židovi do rukou a vozil mu hadry do Prahy, až, jsa jen kost a kůže, jednou na cestě zdechnul.
IV.
Avšak nejenom koně, ale i oheň mluví tu noc na štědrý večer. Tak mi vyprávěla stará babička Bartůňkovic, jak slyšela její prababička, která tehdá u Komárků sloužila, o půl noci oheň mluvit.
Když ponocný dvanáctou odtroubil, vypravovala mi stará Bartůňková: přilítne do kuchyně, kde právě její prababička v polosnu ležela, malé světýlko a počne k jejímu úžasu mluvit:
„Jak se ti daří, starý kamaráde? Jak vidím, hovíš si pohodlně a kdybych tě já nebyl navštívil, snad bys byl ke mně dokonce ani nepřišel?“
„Nemám příčiny," odtušila na ohništi vyšlehlá jiskra, „si stěžovat. Má hospodyně mne stále ošetřuje a nejde ani jedné noci spat, aby mne dříve buďto vodou neslila aneb aspoň popelem nepřikryla, vždy mne ale poznamená svatým křížem. A tak se mi dnes ani k tobě na návštěvu nechtělo.“
„Jak jinak je to se mnou," stýskal si host. „Mne si hospodyně celý čas ani nevšimne. Ba, již to ani déle vydržeti nemohu. A jak se strhne v příštím roce vítr, zapálím.“
„Toho nedělej, brachu! Pomysli, že bys tím učinil i mou hospodyni nešťastnou, a ta by k tomu přišla zcela nevinně, neb je tak hodná a pobožná." „Nemohu ti pomoci, ona mne celý rok ani nepokřižovala," zpěčoval se oheň sousedkyň.
„Když tedy není již jinak a myslíš, že by bylo všecko shovívaní již marné, tedy vypukni, až povane vítr do polí, a má hospodyně tím zkázy neutrpí.“
Tu zmizelo světýlko a nedlouho na to vyhořel Vachutův statek; poněvadž ale vítr do polí vál, nelehlo žádné jiné stavení popelem.
2024 ©