DVĚ OBYČEJNÉ VÁNOČNÍ REMINISCENCE - Vánoční Ryba a ryba
Diakonické středisko Blanka na nábřeží, Vánoce. Slovo Diakonie pochází z řečtiny a znamená sloužit, starat se o druhého. Většina klientů střediska zde na Vánoce zůstává. Ještě před deseti lety si většinu z nich odvážely na svátky rodiny domů. Dnes je to spíš vzácností. Není čas? Nebo zájem? Nebo by to bylo na úkor pohodlí? Služby na středisku jsou o svátcích v oslabeném, víkendovém režimu. Přesto jsou klienti - zájemci včas dopraveni na program do jídelny, které říkám při volných setkáváních raději obývák. Zní to domáčtěji, že? Sešli jsme se tu dnes, krátce před Štědrým dnem, jen tak, na kus řeči. Je pátek, uživatelé jsou touto dobou zvyklí na „kulatý stůl s ředitelem“ nebo podobný program. Nemám tentokrát nic připraveno, nic nebylo ani předem ohlášeno. Známe to mnozí, nečekané programy bývají někdy ty nejhezčí, když se spontánně improvizuje. Improvizace spočívala tentokrát v nápadu sociální pracovnice přinést z domova cédéčko s Rybovou Českou mší vánoční. Otřepaný vánoční program? Jak kdy, jak kde, jak pro koho. Před hudbou ještě přečte část půvabného textu mše, která je spíše sérií pastorálních scén, já říkám něco o autorovi. Pak se zhasíná, zůstávají jen svíčky. Legrační: maně pořád odsedávám od vánočního stromečku, aby mi nechytil rukáv, i když jsou svíčičky elektrické. Ty na stolech jsou ale z pravého vosku. Většina klientů hůř slyší, máme důvod si hudbu pustit „na plné pecky“. Vyhovuje mi to, jsem tak zvyklý už od svého big-beatového mládí. I Rybově dvě staletí staré hudbě to svědčí, má švih, šťávu, rytmus i melodii na výsostně kultivované úrovni. Vím, že klasická hudba se u našich seniorů nesetkává zrovna s velkým zájmem. Přesto cítím v obýváku pohodu. Sedám na gauč, pečovatelky přisedají, ale musí mít oči všude – někdo si rozlije čaj, jinému spadne hůl, třetí se zakucká. A Ryba duní, jiskří, zpívá, hladí, snad ani sám Mozart by to nesložil lépe. Srovnání se mi ale vnucuje stále přesvědčivěji. Ryba byl ovšem „jen“ Čech, navíc chudý venkovský kantor bez možnosti cestování či mecenášů. Je tedy jen náš. Vlastně je to příjemné vědomí. Aspoň něco národního autentického nám zbylo. Jsem si nejistý, zda nálada vánoční pohody, kterou v obýváku tuším, není jen můj subjektivní pocit. Do tváří v přítmí nevidím.
Po doznění je chvilku ticho, pak ti, co mohou, tleskají, i ti ostatní se usmívají a sdělují, jak se krásně cítili. Ryba vyhrál. Vyhrálo i obyčejné rodinné společenství, kde si lze jen tak přisednout na kanape a se zavřenýma očima sdílet krásu. Pro seniory většinou mezi osmdesátkou a stovkou je to vzácné.
Zjišťuji, že proti profesnímu vyhoření nám pomáhají i uživatelé, pokud jim můžeme přispět k tomu, aby byli v pohodě. Tahle jejich pomoc je větší, než jsem si kdy myslel.
Večer téhož dne: sestřičky a pečovatelky mi říkají o paní z nedalekého bydliště, která byla vrácena z nemocnice. Potřebuje nutně péči. Její syn, známý alkoholík, ale odmítá dát klíče zaměstnankyním, které tu o paní pečovaly už dříve. Hrozí jim fyzickým napadením. Víme, že i před pobytem v nemocnici mívala paní často hlad, někdy se nemohla zvednout na nohy. Syn bývá doma jen na přespání a vystřízlivění, ráno zas odchází. Duševní stav paní jí neumožňuje situaci samostatně vyhodnotit a přivolat si pomoc. Co s tím? I osmdesátiletá nemohoucí paní má právo na důstojný život. Nedaleko v naší Diakonii mají její vrstevníci Rybu i rybu, ona jen opilého syna a snad i hlad. Ani dcera nepomůže. Není sice naší profesní povinností se v takovýchto případech starat, ale lidskou a občanskou ano. Ekonomka Majka obtelefonovává několikery instituce a úřady. Marně. Chápou problém, ale nejsou kompetentní. Linka pro seniory je prý jen pro ty, kteří sami zavolají. Mají pravdu. Ale tato paní si sama nezavolá. Sociální odbor Městského úřadu se zajímá, rád by pomohl, ale mohou pomoci jen těm, kteří o to požádají, nemohou své služby vnucovat. Ano, je to tak. Mají pravdu. Všichni mají pravdu. Ani já, kdybych byl na vedoucí pozici těchto úřadů a institucí, bych asi nejednal jinak. Co s tím? Žije paní ještě? Večer se vždy díváme alespoň do oken zvenčí, zda se uvnitř svítí. Ano, zdá se, že jde i televize. Zkoušíme už pokolikáté s jednou ze sestřiček zvonit. Konečně. Slyšíme šourání. Paní tedy žije. Dokonce nám otvírá, nic prý nepotřebuje. Je to tak opravdu? Nebo to říká v zastrašení, protože je kdesi v bytě její syn, trýznitel? Měla tato paní Vánoce? Jaké asi? A věděla vůbec, že jsou? Asi nezbyde než podat oznámení na policii k přešetření a sledování.
Je to námět i pro nás, kteří z iniciativy Městského úřadu pracujeme na komunitním plánování sociálních služeb, abychom se pokusili cosi smysluplného a funkčního navrhnout.
2024 ©