Jaké svátky si NITERNĚ uděláme, takové budeme mít. - Tak jako člověk vdechuje a vydechuje, je to i se Zemí. Ta v zimě vdechla celou svou duchovnost do sebe. S příchodem jara ji vydechuje do výšin. V dobách, kdy ještě existoval instinktivní jasnovid, lidé chápali, že pro děje vánočních slavností je nejpřiměřenější zimní slunovrat. Je to doba, kdy je Země nejduchovnější, protože vstřebala a uchovává veškerou duchovnost v sobě, nevyzařuje ji do prostoru. Valí se kosmem, uzavřena sama do sebe. Umí proto skrývat i vánoční tajemství. Sestoupivší Spasitel se mohl spojit se Zemí jen tehdy, když nesla ve svém lůně celou svou duchovnost. Sice již nedisponujeme instinktivním jasnozřením, ale i tak jasně vycítíme, že Vykupitel by se sotva mohl zrodit v létě. I z tohoto pocitu můžeme vycházet při snaze o pochopení spojitosti narození Ježíše a zimy.
Tam, kde bývá, spíš býval, zemský povrch pokrytý v zimě sněhem, tam pod ním v klidu přebývají elementární-živlové bytosti. Toto tiché spočinutí v zemském lůně každoročně potřebují. Archanděl Gabriel, vládce zimy, je přikrývá bezpečím sněhové běli. S příchodem jara se jejich spřízněnost ze Zemí změní. Postupně se začínají vztahovat ke kosmickému okolí. Zimní spřízněnost těchto bytostí se Zemí se vytrácí. Je nahrazována úsilím těchto bytostí o vzestup do prostoru. Jaro spočívá v tom, že bytost duše Země ve stupňující se oddanosti vesmíru nechává vyproudit své elementární bytosti vzduchem ven, vzhůru. To je onen rozpuk přírody. Po zimní duchovní oddělenosti potřebují tyto bytosti obnovit obrodným vlivem dalších planet. Jarní Archanděl Rafael je k tomu vybízí.
Niterná náplň Vánoc je tedy spjata s niternými skutečnostmi na Zemi, se zimní temnotou, se spánkem Země. Velikonoce jsou naproti tomu vsazeny do období, daného vnějšími - kosmickými poměry. Při nich může člověk číst písmo hvězd, má v něm ožít pocit, že patří nejen Zemi, ale celému kosmu, a že může o vzkříšení procitnout jakožto vesmírná duše. Proto jsou tyto svátky umístěny do času, kdy vše pozemsky duchovní, odpočinuto a posíleno zimním spánkem, směřuje vzhůru k nebesům. Proto je pro velikonoční slavnost rozhodná první neděle po jarním úplňku. Od počátků křesťanství proto určovala nebeská tělesa dobu, kdy má člověk slavit velikonoční svátek. Sám při něm vycítil, jak se Země otevírá kosmu. Pociťoval, že není pouhou pozemskou bytostí, protože se ve velikonočních mysteriích může otevřít dálkám kosmu.
Vnímal to i v čase janských slavností v době plného léta. Vybízel ho k tomu i velící pohled archanděla Uriela. Při přechodu od jara k létu ztrácí nitro Země svoji duchovnost. Elementární bytosti živlů spějí od Země do výšin a dostávají se do vlivů kosmického, planetárního světa. To kdysi vedlo k hlubokému kultickému ději kolem svátku svatého Jana. Když si od slavení tohoto svátku, tak jako od Vánoc, odmyslíme zpovrchnělé lidové zvyky, zůstane to podstatné pro tuto dobu. Zasvěcenci, nahlížející do původního významu těchto mysterií věděli, že to, co v zimě museli hledat v průhledné Zemi, když hleděli pod sněhovou vrstvu do zemského nitra, mohou v janské době nalézat duchovním pohledem vzhůru. I elementární bytosti, které jsou v zimě k zatušení či zavnímání pod zemským povrchem, jsou v létě určovány planetami a poskytují, jak popisují zasvěcenci, planetární zážitky. Jsou v oblačných výšinách, oddány dálkám vesmíru. Stačí třeba, když si porovnáme "chování" a vzhled aktivních mraků letních, plných elementárního dění, a jejich ztišení, protáhlost, opuštěnost na podzim a v zimě.
Je v možnostech každého člověka se nalaďovat postupně na tyto děje. Takovéto nalaďování se však děje jinak, než jak je člověk navyklý v materiální úrovni svého života. Tak jako s ním souvisí dech nebo krevní oběh v jeho vlastním těle, týká se ho i dění v zemských procesech, do kterých je od věků vsazen. Jestliže s touto skutečností duševně splyne a pochopí, že i on je její součástí, pak na změny ročních dob nebude reagovat jenom tím, že nakoupí tu pomlázku, tu vánoční dárky, griluje se na pláži či lyžuje, nebo že vymění kola u auta a svou obuv. Postupně se naučí vyciťovat život v neviditelné přírodě tak, jako pociťuje projevy živé, oduševnělé bytosti. Citové vnímání lze takto přivést tak daleko, že k duši bude promlouvat běh roku podobně, jako když pozorujeme, prožíváme a sdílíme stavy duše svého partnera či přítele. Hřejivý tep oduševnělé bytosti pak člověk nalezne nejen v mezilidských vztazích, ale na vyšší, nekonfliktní úrovni i v běhu roku. Odtud může být posilován i pro každodenní starosti a vztahy. Jeho duše bude každoročně procházet stejným vývojem, vždy však s obohacením o další niterné zkušenosti. Pokud se člověk důkladně věnuje některé oblasti, jako je například tato, pak některé prožitky se nejprve nepozorovaně usazují do duše, aniž by si to uvědomovala. Vystoupí teprve po nějaké době. Tak může člověk pozorovat svou duši, procházející vývojem, a naslouchat, co mu říká rok jakožto velká živá bytost s mohutnou duší. Pak shledá, že se učí zařazovat sám sebe do celého oduševnělého kosmu. Tyto niterné poznatky přicházejí zejména na podzim a v zimě.
Prožitky ročního dění a i přírody nelze v mysli konzervovat, ale jen znovu a znovu prožívat, vždy jako poprvé. Věnujeme-li se vyciťování vánočního dění, jarního pučení a rašení, jarního výstupu zemské duše na povrch Země, který takto sama sebou oživuje, pak v nás duchovní prožívání promlouvá více a hlouběji než nostalgická vágní vánoční poetika, ožárovkovaná náměstí, ulice, výlohy, okna ba i celé domy, více než běžná pocitová zjihlost nad drahými dárky pod stromečkem nebo pýcha nad nimi, hlouběji než televizní pohádky (jistě, některé jsou hezké) či zazpívání dudlajdá. Jaké změny může duše zažít věnováním se tomuto prožívání? Ponoření se do prožitku zimy, do ustání přírodních aktivit, ji lépe připraví i k prožití mohutných a zároveň intimních souvislostí jarního dění. Na přelomu roku se duše zastaví, urovná si obsahy nitra, zhodnotí je, poděkuje Bohu za vše dobré i zdánlivě „zlé“, co člověka potkalo… Na jaře pak - a použijme příkladu květiny - neříká pouze, že květina klíčí, květina roste, ale s oddaností k přírodě cítí: Moje já klíčí v rostlině, moje já kvete v květině. Pak se jen nekochá krásou hory, ale zahaluje ji s láskou do svého já, ať už zimně zasněženou nebo jarně rašící. Pohled jde opačným směrem, než požitkářské kochání se, které vstřebává vnější krásy pro sebe. Tvůrčí pohled naopak radostně oplodňuje to, na co je upřen. Vyjít a vzejít z nitra k přírodě znamená umět se očisťovat se sněhem, rodit své Já s vánočním Dítkem, klíčit s rostlinou, kvést s ní, zrát s ní. Vyvíjet duchovnost, to znamená jak soustředěné meditační zahloubání, tak chápající rozhlédnutí po přírodním a lidském okolí. Neznamená to vcházet do přírody s encyklopedickým vzděláním, soutěžit v pojmenovávání květin nebo počtu ušlých kilometrů či co nejexotičtější dovolené co nejdál od domova. Vyvíjet duchovnost v ročním koloběhu znamená učit se následovat ducha v jeho tkaní, vznikání a tvorbě. Ten, kdo při zimním ztišení přírody ztiší i své nitro až ke kolébce s každoročně znovuzrozeným Já, kdo při jemném jarním vyciťování přírody klíčí, kvete s květem, je připraven vycítit a snést mohutnost letních kosmických záchvěvů a myšlenek v oddání se vesmíru, a tedy i niternou tvorbu. Pak je i obyčejná světluška v keři, vrátivší se jiřičky či rorýsi nebo čáp přeletivší nad hlavou něčím jako tajuplným zjevením kosmu.
Když se člověk naučil cítit s velikonoční přírodou, rozvíjet se s poupětem, pučet s novým listem, vnimat letní tvorbu, je uschopněn i k prožívání fáze opačné. Ve světovém zorném poli nyní pociťuje podzimní a zimní odumírání přírody. Neměl by na sklonku roku propadat melancholii, ale naopak brát toto spoluprožívání jako podnět postavit proti tomuto umírání ve svém nitru vlastní tvořivé síly své bytosti. Příroda hasne, jas nitra ožívá. Pak v člověku vzklíčí něco duchovně-duševního, vlastní čisté sebe-vědomí jako tvora Božího. I v naší nynější covidové izolaci může být člověk sám po tomto prožitku vnějšího přírodního umírání buditelem vlastního vánočně obrozeného duchovního sebevědomí v radosti, plnosti a kvalitě.
Společně s prožitkem umírání přírody musí procitnout vlastní životní síla. Když bere příroda své elementární bytosti do svého lůna, musí se vnitřní lidská síla stát probuzeným sebevědomím (samozřejmě nikoli v nyní rozšířeném egoistickém pojetí). Každoročně by měl v člověku vítězit na podzim archanděl Michael nad drakem našeho egoismu a pyšného rozumářství, pak i snáze vítězí síla, zažehující pravé, silné duchovní sebe-vědomí. Pak lze snáze obsáhnout víc z mohutných sil kosmických myšlenek. Koncem září a v říjnu vzchází člověku vstříc síla, uschopňující ho, aby z hrobu odumírající přírody vycítil vítězící odvahu moudrosti. Michaelova moudrost je jednající, nikoli abstraktní či teoreticky plytká. I proto má Michael meč odvážného rozeznávání pravdy a lži, časného a věčného, spásného a zbytečného, tvořivého a bořivého. Právě on dodával sílu Janě z Arku i Janu Husovi. Pak snáze přijmeme i očistnou moc zimního archanděla Gabriela.
Podle Hanse Christiana Andersena - Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání. Niterné sledování, vědomé bezprostřední soužití s kosmickým bytím v koloběhu roku přináší ještě další předpoklad do budoucnosti. Je to příprava, aby se lidé blížili k prahu duchovního světa či jej posléze překračovali ne jako jednotliví duchovní žáci, ale jako společenství. K tomu vede jak prožívání ročních období, tak svátků, které s nimi souvisí. Časem se může vytvořit společenství, které se harmonizuje a naplňuje kosmicko-duchovními silami a které je s to čerpat svou sílu bezprostředně z kosmu a tím otevřít pro tento proces bránu na Zemi. Je to nazýváno obráceným kultem: Nesestupují tu andělé dolů k lidem, nýbrž lidé vystupují vzhůru k říším andělů. Přijmou od nich pak impulsy stále více potřebné pro důstojné bytí člověka jako tvora Božího a zároveň pro vykoupení rodné planety. Vědomé souznění s ročním koloběhem, kde je každá roční doba řízena svým archandělem, pak vytvoří svobodné společenství různých individualit, prožívajících však tytéž kosmicko-zemské skutečnosti. Toto společenství vybuduje bránu, skrze kterou budou připlývat do zemského života obrodné a žehnající síly kosmu. Již dnes můžeme vědět, že za pomoci andělů prožívají tutéž náplň svátků i ostatní lidé podobného zaměření. Vyplyne nám přirozená potřeba neprožívat tyto posvátné obsahy pouze pro sebe, ale včleňovat do proudu kosmického dění spolu s námi i ostatní lidstvo. Tím již dnes můžeme každý na své mikrokosmické úrovni spoluvytvářet brány do dění kosmu - či zároveň brány pro působení kosmu na pozemské lidstvo.
(Částečně s využitím knihy KF Putování mystickým rokem.)
Sol de stella Slunce vycházející z hvězdy
Sol occasum nesciens Slunce nikdy nezapadající
Stella semper rutilans Hvězda stále zářící
Semper clara Stále jasná
Sicut sidus radium Jako z hvězdy vyšlehl paprsek
Profert Virgo filium Tak z Panny vyšel syn
Pari forma; Stejným způsobem;
Neque sidus radio Ani hvězda paprskem
Neque mater filio Ani Panna synem
Fit corrupta Nebyly porušeny
2024 ©