"Toč se a vrč, můj kolovrátku, však jest adventu zase nakrátku a nedaleko Štědrý den!" V dalším Erbenově textu pokračovat nebudeme, je dost pochmurný. Jen jsem si na to vzpomněl, protože s mým psaním o adventu a Vánocích si taky připadám jako kolovrátek. - Zpíváme si koledu ...Nám nám narodil se. Všimněme si. Je to poukaz k uvědomění si zrození Krista pro lidstvo. Narodil se nám všem, to je ta radost. Tedy tento prožitek bychom měli radostně rozestřít na celé lidstvo. A pak si plně uvědomit - tedy i pro mne. A jednou i ve mně. - Uprostřed osobního zaujetí, co asi dostanu pod stromeček, co komu nadělím, jaký model jesliček či jaká cingrlátka na stromeček vybrat, komu nesmím zapomenout popřát „šťastný a veselý“, jestli budou Vánoce na sněhu či zas na blátě (aby nám nechyběla obvyklá dávka nespokojenosti)… se nám nějak ty skutečné Vánoce vytratily. Podstatně k tomu přispěla někdejší komunistická ateizace i dnešní blahobyt. Ono veselí ze zrození Mesiáše se ale může plnohodnotně vyvinout až z plně vážného uvědomování si hlubokých kosmických vánočních dějů.
Jsme někdy posedlí chtěním mít vše kolem sebe "pod kontrolou" a vše měnit, hlavně přírodu. Bereme do svých rukou vše, co naši předkové ponechávali v úctě přirozenému dění. Sílí paradigma zábavnosti a zážitkovosti namísto hodnotové orientace. Je dnes tendence brát vše v životě do svých rukou, zasahovat i tam, kde naši předkové ponechávali v úctě průchod přirozenému dění. Je to postoj, který nasávají děti od útlého věku. (Jeho určitou podobou, snadnou k realizaci, je i tetování.) Převažuje dnes životní paradigma zábavnosti na úkor orientovanosti a úcty k něčemu, co nás přesahuje.
Obklopují nás v době předvánoční jakožto duchovní fasádismus nejrůznější kýče andělů. Někteří, kdo v ně „věří“, je mají jako prostředky k dosažení něčeho pro sebe. Ale: Andělé nám mohou přinášet více Božích sil ne proto, abychom je měli pro sebe, ale abychom se jimi dávali Bohu, tedy vzdávali se sebe, svých přání. Nejsou tu pro ukojení naší romantické slasti, pro injektáž našeho jalového nadšení ani pro citové kulisy.
Od někoho jsem dostal vánoční úvahu a trochu jsem ji doplnil:
Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"
Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."
Liška se připojila se svou představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly."
Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"
Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit."
Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"
A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější zrození Ježíška. Copak jsi na to zapomněl?"
Vůl sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"
Ať nám v Novém roce nechybí alespoň špetka humoru:
Dva chlapi se baví o tom, co dostali k vánocům.
"Pojď k oknu... vidíš to krásný modrý BMW?“
"No, tak to je opravdu moc pěkný dárek."
"Tak přesně v takový barvě jsem dostal tepláky…"
Ale už vážně: Silám duchovního světa je třeba přinést naše kvality, jinak se nemají kam umístit. F. Rittelmeyer napsal, že ďábel si všiml, že během roku už lidi skoro dostává do svého panství, ale na Vánoce se mu vymknou posvátností tohoto svátku. Přemýšlel, přemýšlel, až jim nabídl vánoční nákupní horečku. To nám připomíná, abychom si v této době stejnoměrně vyvažovali oba základní pratypy, jak byly popsány v Bibli: Marta - pečlivá, svědomitá, praktická hospodyně, Marie - oddaná Pánu, toužící po povznesení, možná však nepraktická.
Vánoce nejsou Štědrý den. Ten je jen jejich předzvěstí, vigilií, svatvečerem. Trvají od 25. prosince do svátků Tří králů – Epifanií (Zjevení Páně). Jsou to „přebytečné“ dny roku, které zbývají mezi 12 lunacemi a trváním roku: 12 měsíčních cyklů, trvajících necelých 29,5 dne, dá celkem 353 - 354 dnů. Do 365 zbývá 12 dnů – od 25. prosince. Čas se v nich jaksi zastaví, jsou to dny a noci otevřených nebes.
Po celý rok můžeme vnímat, jak proměnlivě na nás aspekt Slunce působí během průchodu 12 oblastmi zvěrokruhu. Ten je makrokosmickým klimatem našich pozemských životů. Toto působení přinášejí Vánoce v rekapitulaci zrychleně, hlouběji, koncentrovaně. Jsou to dny a noci dvanáctera božských hierarchií, působících do hloubi našich niter. Zatímco lidé mají možnost žít obsahem jediné z těchto oblastí, pod jejímž vlivem se narodili, vstřebal do sebe Ježíš jako jediná bytost Země plně všech 12 těchto spirituálních obsahů, jeho Já je tedy produchovněné nejvyššími silami všech 12 částí zvěrokruhu. Jako jediná prožívala tato duše souhrn celého zvěrokruhu, všech jeho božích hierarchických bytostí, ve svém dvanácteronásobném Já. Každoročně po jeho zrození o svaté noci, ne již v Nazaretě, ale v duchovní sféře Země a tedy i v našem nitru, můžeme od 25. prosince spolu s ním procházet v hlubokém ztišení a úctě esencemi všech těchto oblastí. O první vánoční noci z 25. na 26. prosince se nám otevírá silotvorné středisko oblasti Ryb, druhou noc Vodnář atd. až ke Skopci z 5. na 6. ledna. Právě toto je ona monumentální inspirace pro naše meditační prožívání Vánoc. Je grandiózní a zároveň prostá. Všimněme si, jak Rafael v Sixtinské madoně pojal v malém Ježíškovi onu Ježíšovu duši. Jakoby se sem ona nebeská bytost právě lehoulince snesla. Nese v sobě božský život, stopy oněch dvanácti nebeských oblastí. K ní můžeme s nadějí vzhlížet, ztotožňovat se s ní část po části ve vědomí, že nám pomůže, dříve než nadejde konec zemského vývoje, vyvinout naše vyšší Já.
Naladění vánočního duchovního obsahu se tedy stává koncentrovaným obrazem dvanácti sil, které z makrokosmu vytvářejí průběh roku. Rudolf Steiner nazývá tyto vlivy dvanácti posvátnými, univerzálními silami vesmíru, které jsou vyjádřeny ve dvanácti znameních zvířetníku. Poté, co duše Země pobývá v letním výsunu ve světových dálavách – v náručí duchovních hierarchií, poskytuje po svém zimním sestupu do lůna zemského tělesa v průběhu dvanácti svatých nocí svými vzpomínkami možnost vyšším hierarchiím, aby byly nadsmyslně v její sféře přítomny a působily tu. V průběhu dvou týdnů po zimním slunovratu „vzpomíná“ duše Země na to, co prožila a načerpala během léta ve vesmírných výšinách. Podobně se otvírají v této době v nebi velké vesmírné brány. A když svítí duchovní Slunce v temnotě zimní noci, otvírá se člověku možnost, aby hleděl do duchovního kosmu, na světovou činnost vyšších hierarchií, vedoucích naši Zemi.
Postihneme-li tedy vánoční dobu z pohledu dýchání Země, pak od času svatojanského počíná nádech až k Vánocům, poté k létu výdech. Období vánočních nocí je ojedinělé tím, že je to čas zádrže zemského dechu, setrvání. Veškerá duchovnost se vzpíná až do výšin všech dvanácti oblastí zodiaku. Spirituální síly zvířetníku, jinak rozprostřené do dvanácti období celého roku, působí o Vánocích koncentrovaně. Tyto mohutné vlivy oplodňují naše nitra a obohacují duchovní myšlenky, které jsme přijali od sklonku léta do Vánoc. Naše vánoční Dítko, naše vyšší Já je pak může uchovávat a od Epifanií s přibývajícím sluncem je můžeme vydechovat do okolních úrovní. I ony totiž potřebují naše přispění ve své obětavé a neutuchající práci pro lidstvo. Můžeme tedy se Zemí spoluprožívat vdech od letního slunovratu po Vánoce, pak chviličku zádrže, kdy na nás každoročně působí mohutné přetvářející síly zodiaku, a od 6. ledna k letnímu slunovratu výdech těchto hodnot. Vdech zemského organismu tedy odpovídá sestupující polovině roku od vysokého léta podzimem k zimě, jeho výdech naproti tomu druhé polovině roku od zimy k létu.
Zatímco ve vrcholném létě, v době nejvyššího účinku slunečních paprsků, lze dospět k duchovním světům bdělou extází, pak o Vánocích, tedy v čase nejjemnějších slunečních paprsků a nejdelších nocí lze odhalovat duchovní světy jen v nejintimnějším duševním životě. Spojení s obsahem duchovních světů je důvěrné, tiché, intimní, mohou nám přicházet nejhlubší inspirace. Je to doba, kdy duše, omlazená nejčistšími obsahy zrodivšího se Dítka, sama se tedy nalézající v nejdětštějším, nejneposkvrněnějším stavu prožívání, není ještě ovlivněna a potřísněna pozemskými náladami.
Kristův podnět ještě není omezován pozemskými dojmy. Tato doba je proto hluboce významná jak pro přírodu, tak pro člověka samého. Je to nejpříznivější doba k pohroužení do dvanácti velkých sil vesmíru, představovaných dvanácti znameními zvířetníku, a tím do nejsvětějších tajemství světa, z něhož Kristus sestoupil na Zem. O 12 svatých nocích je dobré vstávat tak, abychom zažili svítání, sledování nálad a barev, jak se den rodí. Tím se nám otevře v duši nová kvalita. V našem srdci se má zrodit poznání, že moudrost je něčím velikým, že lidé bez moudrosti žít nemohou, že bez ní nemohou pokračovat ve svém vývoji, že se moudrost musí stát jejich svatým vlastnictvím. Nad tím je však ještě něco většího: soucítění a láska, která člověku vůbec umožňuje dospět k jeho cíli na Zemi.
Jak připomíná Jan Dostal, jsou proto Vánoce reálnou kosmickou událostí, ať o nich lidé něco vědí nebo ne. I kdyby nám to připadalo absurdně, jsou Vánoce každoročně vždy novým příchodem Krista do hlubin našeho hmotného světa. Jednou, jedinkrát v rytmu roku se na dvanáct dní otevírá brána nadsmyslové jsoucnosti a nebeské síly vtrhují mocným světelným proudem dolů do oblasti země. Spolu s nimi, jednou, jedinkrát za rok přichází Kristus až do bezprostřední blízkosti člověka. Na břehu nadsmyslna, na pomezí duševního a smyslového bytí, se zjevuje našemu duševnímu zraku, jakoby v lehké jitřní mlze. Je jitro, začátek nového dne. Právě protože přichází Kristus, mohou se rozplynout stíny noci, může nastat den našich duší. Můžeme začít psát čistý, dosud nepopsaný list života. Odtud i původ novoročních předsevzetí (ještě než byla zprofanována).
Naše duše tedy stojí tváří v tvář Zmrtvýchvstalému. To je kosmická realita Vánoc. Stačí neklást vánočnímu zážitku překážky. Zapomenout na vlastní starosti a na zevní svět, zaposlouchat se do duše a otevřít se tomu, co k ní proudí z jejího spirituálního okolí. Pak zjistíme, že nám bude, jako by k nám odevšad proudila láska. Ryzí láska! Ano, to je každoroční vánoční skutečnost, i když svět, plný hlomozu a křiku, nenaslouchající do nitra, neslyší jemný ševel lásky, doléhající k duši. Ale tento ševel je teprve začátek, první tušení. Tato láska totiž odněkud vyvěrá, má někde původ, proudí k nám z určitého zdroje. Nevyzařuje z neurčita, ale z centra, z nadsmyslově přítomné bytosti, jejíž blízkost můžeme cítit, ale o níž tušíme, že je na nekonečně vyšší úrovni než my sami. Touto bytostí, která se pojednou octla v naší blízkosti, je Kristus. Stojí před námi, zosobnění milující dobrotivosti Boží. Není člověka, který by nemohl dospět k přesvědčení, že se o Vánocích setkal se Zmrtvýchvstalým.
Doba zimního slunovratu byla posvátná odevždy. Duchovní síla Slunce, kterého je na obloze málo, prožehuje Zem odspodu, od protinožců. Propaluje ji svou tichou láskou. To je podstata mysteria Půlnočního Slunce, které má o Vánocích největší sílu. (Odtud povstal starý zvyk půlnoční mše, což církev dávno zapomněla.) I duchovní vlivy můžeme proto zachycovat v meditaci či modlitbě ne shora, z nebes, z kosmu nad námi, ale odspodu, v tichosti nitra. Ono Kristovo Slunce k nám září jako plod pod srdcem matky, „zdola“. Proto se jeho světlo rodí v jeskyňce našich niter. Ne náhodou bylo porození božího Dítka načasováno do této slunovratové doby, kdy se i Slunce znovu rodí od svého minima jako novorozeně.
Po aktivitě roku přináší vánoční čas zastavení, spočinutí v sobě. Země kdysi dostala největší dar – Spasitele. Naše dárky by měly být malým poukazem k tomu. Tak jako utrmácený či atrakcemi kolem cesty uondaný poutník spočine v zimních mrazech náhle s úlevou v teplé místnosti, přehlíží v klidu události cesty a pak se v rozjímání rozhoduje, kam dál, i naše nitro se v této době stává opět čistým listem papíru. I z mystických zdrojů se nám dostává inspirace k duševně–duchovní obnově, ke zčištění, k pohledu na sebe z prostorů věčnosti, k odložení zbytečného niterného harampádí, které se od minulé zimy nastřádalo a tísní nás zašlou nečistotou a ostrými hranami. I sníh venku tiše a laskavě zarovnává ostrosti tvarů, zakulacuje hrany. Pravá duchovnost se blíží dokonalému tvaru koule, to věděli i Zednáři. Při vývoji je žádoucí zakulacení. Totéž můžeme v této době činit i my se svými ostny. Nabízí nám to v intimitě nitra inspirující vliv duchovního vládce zimy, archanděla Gabriela s jeho sněžně liliovou bělostí a mírností. Zvěstuje zrození božího Dítka, když se o Vánocích znovu ujímá neviditelné vlády v přírodě i v lidském nitru – všimneme si toho?. Tiše a něhyplně hledí, tak jako měsíc v úplňku, do komůrek našich niter, když se kolem nás ubírá svou zimní poutí.
Aktivity uplynulého roku se dochvěly a my můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu našeho jednání. Je to potřeba duchovního bilancování. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní, čistý a opravdový smysl předsevzetí. Počátek mystického roku k tomu byl nejpříhodnější. Předsevzetí nebývala tak bujaře upovídaná, ale tím opravdovější. Vyvstávala z těchto sněhově bílých sil jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy.
V tichu svaté noci se rodí boží Dítě - zárodek klidu a lásky ve vnímavém nitru. Občas ho v sobě můžeme lehoulince zavnímat. Potřebuje k vývoji čisté a harmonické prostředí. Pohybujme se od doby vánoční kolem tohoto novorozeněte s laskavou pozorností a něhou, abychom ho nepotřísnili chtivostí, neodradili zlobou a ukřivděností, nezmrazili smutkem a sebelítostí, nepopálili závistí a žárlivostí, neohlušili křikem své bujarosti či neurvalosti myšlenek, nepřehltili samolibostí a sebeláskou, neoslepili bengály bezuzdných zábav a rozkoší, neochromili lhostejností, nezadusili pýchou… Toto křehké Dítě nás pak jako andělský posel z nekonečnosti povede tiše a jemně k myšlenkám a činům, které nezanechávají karmických stop. Vždyť ono děťátko není ničím jiným než Kristovým JÁ JSEM, oním diamantem, který vzářil do aury Země a tedy i našich niter Kristus již před dvěma tisíciletími, a každým rokem znovu. Zatím jsme si toho asi moc nevšímali. Začneme? Zdá se, že je na čase. I Matka Země to potřebuje.
Staří Indové i jiní před Kristem museli pracně vysunovat své svědomí do kosmických výšin, aby se tam dotkli zbytků sil dávného slunečního Prazákladu. K tomu sloužila mysteria a obtížné rituály pro vyvolené. Poté však slunečně jasný Bůh jakožto Kristus sestoupil až k nám na dno zemské propasti, protiskl se do zemské aury a proto stačí toto vědomí radostně přijmout, nechat se jím bděle prostoupit, říci své celoživotní a svrchované Ano. Je to rozhodnutí, ke kterému nepotřebujeme nedostižná mysteria, protože je přístupné každému, kdo má víru, naději a lásku, ale i touhu, trpělivost, odvahu. Nemusíme k tomu být adepty obtížných metafyzických nauk a metod.
Ztišíme-li se trpělivě, pak nejprve lehce zavnímáme, a později, snad po řadě pokusů a nezdarů alespoň trošičku splyneme s tímto Dítkem, které je na dně naší pomyslné škvírky do nitra. Můžeme tomu ale napomáhat i něčím jiným. Při vědomí posvátné přítomnosti děťátka v našich jesličkách se můžeme snažit vyčistit chlév našeho nitra. Pozvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, postoje, křivdy, plány, záliby. Nelze vše najednou, stačí vždy jen část. Osvícena posvátným Nicnechtěním, jeví se nám většina našich „želízek v ohni“ jako zbytečnosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů. Ono novorozeně v jeslích našeho nitra nám náš chlév pomáhá čistit, když se k němu tiše přimkneme. Bez chtění a spěchu. Třeba se to nepodaří hned a plně, ale vždyť tento náš Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše my se musíme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme bezohledným uchopováním. Může zázračně působit jen v tichu niterných jesliček, ze kterých je nesmíme vyndavat a smýkat jím profánně jen pro svou sobeckou potěchu. Pak by se rozplynulo jako balónek z duhy, kterého se dotkly chtivé a drsné ruce. Ale i to se stává. Je pak třeba znovu a znovu potichoučku, bez spěchu přicházet k niterným jesličkám a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, světlem Jezulátka samého.
Podaří-li se nám v některém roce částečně proniknout či alespoň malinko nakročit do osvobodivé říše čistoty a ticha, kde mizí navyklé pojmy dobra a zla a padá i naše nejrafinovanější sebeobhajování, pak od těchto zimních zkušeností vede již přímá linie kosmických nálad k prožití velikonoční očisty, naděje a obnovy a od Velikonoc pokračuje až k Letnicím s jejich prozářením Svatým Duchem. Zachytíme-li totiž živé poselství jednoho posvátného období, máme větší naději i na niterné prožití svátků následujících. Nechtějme však jen lovit zážitky – pak to pravé přehlížíme. Zkoušejme se jen, bez chtění, v zimě nořit do hlubin jeskyňky niterného Betléma, v létě třeba splynout, společně se zemskou Duší, vystupující do kosmu, s plamennými výhněmi Otcovy laskavé Mohutnosti a Síly.
Vánoce leží symetricky mezi čtyřmi týdny Adventu a pak následujícími čtyřmi týdny Epifanií. Ty jsou svou náplní časovým „protipólem“ k Adventu: Advent - stmívání, šeření, ztišování. Epifanie - rozbřesk, sílení Slunce, Ducha. Světlo venku i světlo Kristovo v nás sílí. S impulsem Vánoc putujeme Epifaniemi do dalšího roku zčištěni, posíleni, s novou odvahou a vírou ve vyšší pomoc, souběžně s přibývajícím svitem Slunce. A můžeme s sebou v duchu brát jak své blízké, tak ty, kteří třeba, tak jako nyní miliony Ukrajinců, nemají své domovy, teplo, jídlo, léky, hygienu, vlast…, desetitisíce Rusy unesených dětí neznámo kam, nemají ani rodiče ani domov.
A jiné vyjádření Vánoc? Jev, kdy Měsíc jako reflektor zachycuje světlo Slunce a vydává ho do zemské sféry, se v dějinách Země jednou zhmotnil. Sluneční život, který se projevuje svou Silou a Mocí jako mužský element, přechází do matky – Luny. Zde umocněný silami hvězdného života mateřského, lunárního elementu, se rozvíjí v mateřském lůně, aby vyšel jako nové tělo, které se stává nádobou pro bytost rodícího se čistého člověka. Slunce se zračilo v Marii a zrodilo pro lidstvo svého boha. Je to proces, který se duchovně obnovuje a probíhá v době nejhlubší zimy jakožto mystický podklad Vánoc. Mariino čisté přijetí zárodku Ježíšova a jeho porození bylo zákonitě vřazeno a načasováno do doby těchto kosmicko-zemských procesů.
O prvních Vánocích skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sem sestoupil jeden z bohů. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Odestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem již zaznívá. Uslyšíme ji? Zatím je většina lidstva hluchá. Kristova aura, naplněná nejvyšší boží Láskou, se rozzářila tak mocně a soucituplně, že se protiskla do aury všeho lidstva jako latentní stopa, možnost, nabídka. A protože láska neumírá, ale jako jediná síla v celém stvoření obnovuje neustále sama sebe i vše, kam je vydána, je tato síla trvale i v našem prazákladu. Čeká neslyšně a nevtíravě, až ji začneme vnímat a žít jí. Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být jeho hierarchiemi slyšeni a vyslyšeni. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat jeho paprskem a zářit světu. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet spící.
/Volně podle knihy KF Za Půlnočním Sluncem Vánoc/
2024 ©