O Adventu táhne na duši - o Vánocích je prosvětlena.

Malé zkonkretizování, jak Advent působí, resp. co to pro nás znamená, řekli-li jsme v jiném článku, že od nás po dobu Adventu odstupuje pomoc hierarchických bytostí a jsme vystaveni zkoušce, jak se sami zvládáme svým Já, tedy jsme postaveni sami na sebe. Antroposofie plní svůj účel tehdy, je-li dotahována do konkrétností našich životů.

Co vše tedy pro nás toto odstoupení hierarchických bytostí může znamenat? Často se píše, že ono odstoupení hierarchií znamená hlavně niternou osamocenost, tedy zhoršenou schopnost modlitby či meditace či usebrání, "hluchotu" a "němotu"  duchovního světa, neodezvu. Ale ona je to i zhoršená schopnost sebeovládání, vcítění apod., protože i v  tom nás vyšší bytosti během roku  posilují a nám pomáhají, tedy o Adventu nepomáhají. Často jsme v této době vůči okolí bezbrannější, citlivější, nemáme takovou niternou ochranu proti krizím či konfliktům, a zároveň sami bezuzdněji či bezohledněji napadáme druhé, cítíme se snadno ukřivděnější, urážíme se, prostě povolujeme svým nectnostem, každý podle své niterné výbavy... Někdy  stačí si selhání vzápětí jasně uvědomovat, probrat si to vždycky v sobě aspoň poté, co ta situace pomine, a pak se dát do ochrany a bezpečí.

(Jako podpůrný prostředek bych viděl brát homeopatikum Aurum Metallicum. To Aurum - zlato - slunce, souvisí se srdcem, s jeho prosluněním, zklidněním. Samozřejmě že to práci na svém sebepoznání a sebeovládání nenahradí.)

Čtenářka mi k pojednání o Adventu napsala: To je přesně to:  po zkušenostech z posledních let mám před tímhle obdobím roku úctu, kdy vyciťuji vanout prostorem onu Michaelskou vážnost. Ale nejen to. I obavy. Do nitra se mi vkrádá mírně rozechvělá obava, snad i nejisté tušení, že co mě potká, nebude nic lehkého. Nechci se nořit do strachu a dopředu sýčkovat, ale je to skutečně pro mě čas, kdy mi přijde všechno těžší, často si se sebou nevím rady anebo mě dráždí či udivuje okolí, kterému nerozumím nebo na ně rovnou tvrdě narážím. Když se ohlídnu do minulých let, tak touhle dobou mi nikdy nebylo hezky, uvolněně, laskavost předchozí podzimní doby s dozvuky léta zmizela. Nic, tak jako jindy, nešlo "samo", snadno, vše muselo být tvrdě odpracováno, někdy i v pocitu bezmoci jen pokorně protrpěno. Selhávala jsem psychicky v mnohém, i jsem se cítívala oslabená zdravotně.

Ještě dnes si dovedu přiblížit ten každoroční pocit "vysvobození", kdy v minulých letech právě kolem Štědrého dnu ten tlak okolí a vlastní neschopnost odolávat mu bývala ze mě jako zázrakem vždy sejmuta. To se nechci holedbat něčím kdovíjakým, mohla jsem si to naplno prožít právě jen proto, že jsem sama nejdřív v době Adventu velmi selhávala a pak se projevila najednou Milost vánoční doby a Krista.