Putování za hvězdou betlémskou - Nové poznatky - Co se událo na nebi a na Zemi před dvěma tisíciletími? - Významné duchovní změny po dvou tisíciletích - Vychýlení těžiště sluneční soustavy
Někdejší sestup Krista na zemskou scénu je centrální událostí vývoje lidstva. Předpovídali ji proroci a jasnovidci různých národů a nyní může sloužit všemu dalšímu lidstvu k plnění jeho úkolu v plánu Prozřetelnosti. Seznámíme se nyní s tím, co se tehdy událo na nebi a na Zemi, ba jak se spojilo nebe se Zemí. Může to být pro leckoho krůčkem k hlubšímu osobnímu prožitku Vánoc.
Dozvíme se nanejvýše zajímavé a významné astronomicko-astrologicko-mystické souvislosti o této události, nahlédneme-li v následujících řádcích do pojednání badatele dr. Oldřicha Janečka O hvězdě betlémské a knihy Walthera Bühlera Hvězda mudrců, o kterou se Janeček opíral.
Cosi o budoucím příchodu Lásky napověděl již Buddha, téměř v téže době, tj. v 6. stol. př. Kr. i Zarathustra, jinak též Zoroaster či Zaradošt. O tomto učiteli mysterijní školy se v Babyloně a na Středním východě tradovalo, že zvěstoval příchod Mesiáše, ale i vlastní budoucí vtělení. Toto vyprávění bylo dodatečně, ve 13. století, zaznamenáno písemně v mysterijní knize "Včely". Ta poukazuje na tajemství a vnitřní souvislost individuality Zarathustrovy a Ježíšovy. Zarathustra se měl příště inkarnovat do člověka Ježíše, který se jako první člověk Země stal nositelem Božství Kristova. Tři zasvěcenci (králové) z Východu, kteří toto tajemství znali, přišli tedy do Betléma pozdravit a uvítat svého znovu se narodivšího Mistra - Zarathustru. Co to provázelo?
Velká trojnásobná konjunkce Jupitera a Saturna se odehrála v době proměny věků - v 7. roce před Kristem v souhvězdí Ryb. (Pozn.: Tento astronomický a astrologický poznatek ovlivnil patrně i to, že pozdější astrologové až dodnes, kteří už nedokáží poznávat svým nadsmyslovým vnímáním, ve kterém znamení se promítá jarní bod Slunce do zvěrokruhu, považovali souhvězdí a znamení Ryb za ono znamení, v němž tehdy stálo Slunce. Avšak do znamení Ryb přešlo Slunce teprve v r. 1413 po Kr. Tento časový astrologický posun vede pak i některé dnešní astrology k přesvědčení, že přechod Slunce do Vodnáře připadl už do konce 20. století, zatímco se tento přesun uskuteční až kolem poloviny 4. tisíciletí.)
Z hlediska astrologického bylo důležité brát v úvahu, ve kterém souhvězdí konjunkce právě probíhala. Podle babylonských názorů bylo souhvězdí Ryb současně znamením "Amuru", tj. Západu. Co se tedy odehrálo v Rybách, muselo se současně odrazit v dění na Západě. Proto když zasvěcenci (mudrci, mágové, králové) z Východu objevili Jupitera se Saturnem v blízké konjunkci za ranního východu v souhvězdí Ryb, ihned věděli, že se děje něco velikého v zemi Amuru - na Západě. Tehdy se písmo hvězd četlo hlouběji a přirozeněji, než dnes.
Jupiter platil za představitele moudrosti a pořádajících sil vládců, králů, zasvěcenců. Jeho setkání se Saturnem, nota bene trojnásobné v jediném roce, bylo nepřehlédnutelnou událostí. Předcházející taková konjunkce proběhla v r. 146 př. Kr. Ztrojení velké konjunkce tedy zjevně ukazovalo nejen na zrození někoho "Velikého", ale bylo vztahováno k narození dlouho očekávaného "krále všech králů", samotného Mesiáše, jehož příchod očekávali na Západě. Avšak Amuru, západní země, byly rozsáhlé. Podle tradice byla Palestina přiřazována mocnému, pomalému Saturnu. Tři mudrci tedy museli jít do židovské země, do Jeruzaléma, aby zvěděli něco bližšího o místě narození přicházejícího Mistra a Mesiáše, aby mu mohli přinést dary.
Souvislosti horoskopu při úmrtí a novém zrození znala stará iniciační věda a potvrzuje je i anthroposofické duchovědné bádání, založené na rozvinutém nadsmyslovém vnímání. Říkají, že když člověk umírá, odchází jeho duše a jeho Já směrem ke Slunci. Kdyby se v době úmrtí zaznamenal horoskop úmrtí, pak by rozhodujícím bodem, kudy do kosmu odchází duše, bylo místo, kde v tu dobu stojí Slunce. A když se duše za několik set let opět vtěluje, existuje přesná zákonitost: tam, kde při úmrtí stálo na obloze Slunce, přesně v témže souhvězdí a v témže bodě stojí nyní Luna. Duše se vrací dolů na Zemi přes sféru Měsíce, přes Měsíc.
Čteme-li v Matoušově evangeliu, že se mudrci od Východu ptali: "Kde je ten právě narozený král Židů?" - vyčetli tito zasvěcenci okamžik narození z postavení Měsíce v určitém souhvězdí. Když se o vánoční půlnoci Ježíš narodil, byl srpek Měsíce v souhvězdí Panny. Zde je významná souvislost. V záznamu o Zarathustrově proroctví, zapsaném Bar Hebreem ve 13. století čteme: "Říká se, že Zaradošt byl žákem proroka Eliáše. Ten poučil Peršany o příchodu Kristově a zvěstoval jim: Na konci časů porodí Panna syna, a až se narodí, objeví se hvězda, která svítí ve dne a v jejím středu bude panna. Vy, mé děti, zpozorujete její příchod. Až tedy uvidíte onu hvězdu, vydejte se na cestu, kam vás povede a přineste dítěti své dary a pokloňte se mu. Dítě je Slovo, které je základem nebe."
Samozřejmě že ani nejlepším současným dalekohledem by nemohl nikdo spatřit pannu v nějaké hvězdě. Astrologicky tedy poselství asi znělo, že Spasitel se narodí, až bude Měsíc v souhvězdí Panny. Proto se lze ptát, máme-li v "betlémské hvězdě" vůbec co činit s vnějšně pozorovatelnou hvězdou nebo viditelnou událostí? Mágové měli přece, jako zasvěcenci mysterií, ještě schopnost jasnozření.
Na tuto otázku odpověděl ve své přednášce o "hvězdě mudrců" dr. R. Steiner takto: "Čím byli tedy svatí tři králové vedeni a kam přišli? Byli vedeni hvězdou a přivedeni do Betléma do jeskyně. Tomu může opravdu rozumět jen ten, kdo je obeznámen s tzv. nižším nebo astrálním mysteriem. Být veden hvězdou neznamená nic jiného, než vidět samu duši jako hvězdu. Kdy však vidíme duši jako hvězdu? Když ji můžeme vnímat jako zářící auru. Pak se objevuje duše jako hvězda. Co mágům svítilo, nebylo nic jiného než duše Krista samého. Nad jeskyní v Betlémě jim zářil sám druhý Logos.
Z esoterického nazírání není jeskyně nic jiného než to, v čem duše bydlí: tělo. Astrální pozorovatel vidí tělo zevnitř. Takže vidíme tělo jako jeskyni, jako skrýši, útulek, a tak zářila v těle Ježíšově hvězda Kristova, duše Kristova." Vidíme, že hledání "hvězdy betlémské" nás vede ke dvěma úkazům. 1. ke skutečnému jevu na nebi - královské konjunkci, k níž došlo 7 let před narozením Ježíšovým. 2. k astrálnímu vidění duše Krista, sestupující přes měsíční sféru do lidské tělesné schránky. Zůstaňme zatím u prvého úkazu. Z tohoto hlediska je "okno do nebe", které se nám otevírá konjunkcemi Jupitera a Saturna, stále pozoruhodnější.
Objevy české astronomky Ivany Charvátové z 80. let 20. století jsou zde důležité. Jde o výzkum působení Slunce na Zemi, na život na Zemi i na člověka a dějiny. Pozornost se dosud zaměřovala na druhy záření a sluneční erupce, spjaté s výskytem slunečních skvrn a s jedenácti- a dvaadvacetiletým slunečním cyklem, i s cykly delšími - 180 a 2200 let. Cykly byly sledovány zejména pomocí tzv. čísel slunečních skvrn. Těmi je však sledován jen povrch Slunce. Skvrny ale projevují cosi z hlubin Slunce.
Počínaje zjištěním, že průměrná délka slunečního cyklu je 11,2 let, což je hodnota blízká oběžné době největší planety - Jupitera (11,86 let) - obrátilo se úsilí o nalezení zdroje sluneční proměnlivosti k planetám. Již Newton upozornil, že vlivem měnícího se postavení planet vůči Slunci se musí posunovat i centrum těžiště sluneční soustavy. Takový pohyb Slunce zůstal nepovšimnut, protože jej nelze pozorovat. Ale s příchodem počítačů bylo možné tento posun vypočítat. Ukázalo se, že tato výchylka Slunce není zanedbatelná. Činí až 2,2 slunečního poloměru od těžiště sluneční soustavy. Paní Charvátová propočítala od r. 1100 př. Kr. do 2200 po Kr. křivky slunečních cyklů se zřetelem ke konjunkcím Jupitera a Saturna. Ukázaly se dvě skutečnosti. První je ta, že při těchto konjunkcích se skutečně střed sluneční soustavy vysunuje mimo Slunce, a to až do vzdálenosti 2,2 slunečního poloměru. I. Charvátová napsala: "Země patří mezi drobné vnitřní planety, ležící mezi centrální hvězdou Slunce a obřími planetami vnějšími (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun), jež tvoří podstatu planetární soustavy. Dvě největší hmoty soustavy, Jupiter a Saturn (93 % hmoty celé soustavy) tvoří jakési vyladěné "srdce soustavy". Scházejí se v zákrytu od Slunce vždy přibližně po 120 stupních a 20 letech. Tyto dvě planety udávají jakousi delší "časomíru", udávají i základní, harmonicky vyladěný řád v pohybu Slunce, jenž je čas od času narušován planetami Uran, Neptun a Pluto. Z přírodního řádu obřích planet a jeho vazeb se Sluncem vyplývají dlouhodobé proměny všech pozemských dějů, proměny v rozmezí deseti až tisíců let."
Astronomie potvrdila astrologii. Představme si tedy konjunkci Jupitera se Saturnem. Nebo tuto konjunkci dokonce trojnásobnou. Těžiště sluneční soustavy je vysunuto o dva sluneční poloměry směrem k nám, k Zemi. Na opačné straně Země jsou dvě obří planety. Ze Slunce proudí v té době k těžišti soustavy a k naší Zemi nejen zvýšený tok elementárních částic, magnetických polí a záření, nýbrž ještě něco, o čem přírodní vědy nevědí, ale co znali Chaldejci, Egypťané a jiné staré kultury, když říkali: v té době se rodí velcí duchovní lidé.
Výdech Slunce směrem k Zemi tušil i Kepler: "Pravděpodobně šíří se ze Slunce nejen světlo a teplo, nýbrž Slunce je také středem a sídlem čistého rozumu a zdrojem harmonie celého vesmíru." Není tedy toto dílčí astronomické poznání z 20. století, že se v dobách velké konjunkce nitro Slunce jakoby otevírá a vydechuje směrem k Zemi také duchovní síly v nebývalém množství - vlastně nepřímým potvrzováním staré astrologie? Zajisté, pro astronoma to není "vědecké". Ale proč si osobuje právo kategoricky rozhodovat o tom, co je ověřené a co ne, pro oblasti duchovního bádání, pro něž nikdy neměl vypracovanou žádnou exaktní metodu? Jinak řečeno: pro astrologa je každá planeta, i Slunce, skutečnou duchovní bytostí a vzájemné rytmy planet dílem vyšší duchovní harmonie. Geometrické obrazce a vypočítatelné pohyby hvězd jsou pak okny, jimiž se lze dívat do světové i pozemské harmonie, jež panuje mezi nebem a Zemí.
Každé kosmické těleso má povahu podle bytostí, které ho obývají. Slunce jako odvěký dárce života, světla a energie se trvale obětuje celému kosmickému "okolí". Proto na něm musel sídlit odvěků i vládce téže povahy, charakterizované nejvyšší centrální láskou a obětí. Nebyl jím nikdo jiný než Kristus. Jedinkrát v historii zasáhli bohové viditelně do dějů lidí, aby je uchránili od nevratného pádu. Kristus sestoupil pro osud lidstva na Zemi a "obydlel" individualitu Ježíšovu, která k tomuto úkolu byla připravována už od atlantských dob Adamových. Jeví se pak samozřejmé, že k tomu byly využity i vhodné vnější kosmické poměry, které napomohla svým výzkumem objasnit i česká astronomka.
Ze studia I. Charvátové však vyplývá ještě druhá skutečnost: zaznamenané astronomické změny s příchodem Mesiáše. Křivka 180-letého slunečního cyklu, určovaná rytmem setkávání Jupitera se Saturnem a zkoumaná od r. 1200 př. Kr. do 2200 po Kristu má jinou formu před příchodem Krista a jinou po tomto datu. Sinusoida sluneční aktivity před Kristem pozvolna stoupá od minima k maximu sluneční činnosti, a od maxima prudce spadá k minimu. V době po Kristu je tomu obráceně: sinusoida stoupá příkře od minima sluneční činnosti k maximu, ale z maxima k minimu klesá pozvolněji. Je tu tedy poprvé v historii přírodovědecky zjištěna "směna věků", o níž proroci a učedníci Kristovi hovořili v souvislosti s příchodem Mesiáše, ale jejíž astronomické zdůvodnění zatím nemáme. (Určité stopy vysvětlení nalezneme v díle R. Steinera, ale to přesahuje rámec tohoto pojednání.)
Je tu ještě další významná astrologická skutečnost: Za 40 let po trojnásobné konjunkci Saturnu a Jupitera v roce 7 před Kristem přichází v roce 35 po Kr., tj. dva roky po ukřižování Ježíše Krista, další trojnásobná konjunkce obou planet. Základy křesťanství s ústřední postavou Ježíše Krista jsou tedy zarámovány mezi dvě trojnásobné královské konjunkce Jupitera se Saturnem. Čtyřicetileté rozmezí takovéto královské konjunkce je jednak časově nejbližší z možných, jednak velice výjimečné v astronomických a astrologických rytmech, vezmeme-li v úvahu, že průměrný časový interval takovéto konjunkce je téměř půldruhého století a např. v 18. a 19. století žádná taková konjunkce nenastala. I astronomům by to mohlo cosi napovědět, jako napovědělo I. Charvátové. Jsou však slepí, i když svými dalekohledy vidí fyzicky nejdál ze všech lidí. Astronom, který přestává být slepý, se stává i astrologem. I ten však může být naprostý materialista, usiluje-li jen zvědavě vylamovat z kosmu resp. počítače vysoká tajemství a nemá-li v sobě pokoru, lásku a devoci k vesmírnému Řádu a jeho Tvůrci. Ty jedině pak vedou k prvním prvkům skutečného nadsmyslového poznávání při práci s astrologií.
Pokročme však ještě k dalšímu mysteriu, dokonce téměř současnému. Ve 20. století proběhly opět dvě takové trojnásobné konjunkce a opět v krátkém rozmezí čtyřiceti let: v letech 1940-41 a v roce 1981. Zdá se tedy, jako by "betlémská hvězda" zazářila i ve 20. století. Bylo i nyní něco "zarámováno" těmito dvěma královskými konjunkcemi? Jistý esoterní pramen uvádí do nových možností vědomého styku člověka s vysokými sférami makrokosmu - otevření nových cest esoterního chápání Kristova impulsu i v zodiaku, pojatého právě počínaje 20. stoletím obnoveným impulsem mariánským pro blízkou i dálnou budoucnost lidstva.
Ale ještě něco významného se postupně rozšířilo během 20. století. R. Steiner počátkem 20. let popsal, že 20. století je mj. časem sestupu Krista do éterné (nadsmyslové) úrovně Země, tedy ještě víc lidstvu "nadosah". To Steiner označuje za onen předpovězený druhý příchod Kristův - po 2 tisících let. Nenastal však již tělesně (nebylo třeba), ale nadsmyslově. V budoucnu se o tom bude přesvědčovat stále více duší. Tento druhý příchod Kristův však má obrovský význam doslova pro každého z nás. Jaký? Počínaje 20. stoletím vzal na sebe Kristus i úlohu tzv. Pána karmy. On sám nyní očekává každého z nás po smrti. Při přechodu na druhý břeh bytí se setkáváme tváří v tvář přímo s Kristem. Pro lidstvo, sestupující stále hlouběji do hmoty, bylo nutné učinit další akt boží Milosti. Kristus sám je onou bezmezně láskyplnou světelnou bytostí s otevřenou náručí, kterou popisuje od 20. století stále více lidí, kteří se z prahu smrti vrátili zpět. Je to mimořádná změna v dějích božího působení do lidstva. Na našem břehu bytí je pochopitelně zatím téměř nepovšimnuta. Na druhém břehu lidské existence je však tím nejvýznamnějším předělem. Písmo hvězd tedy opět promluvilo a jsou i dnes lidé, kteří je dokáží číst.
2024 ©