Troje nezávislé předvánoční koledování.

Vím o pečovatelce, která si ke svým často zachmuřeným či rozbolavělým či znuděným či po troše citu toužícím babičkám a dědečkům přisedne na postel a řekne, že jim přinesla dárek. Tím je neškolené ale čisté zazpívání - od Rozvíjej se poupátko až po koledy či Purpuru.

Nevidící dívka, dnes asi paní, mívá svoji tradici: jde si sednout na schody metra a hraje koledy kolemjdoucím na foukací harmoniku.  Najednou je v té uspěchanosti a odosobněnosti metra cosi hřejivého, sjednocujícího. Trochu ji trápí, když jí strkají peníze, pro ně to nedělá.

Drobnosti, kterými bychom se nějak mile projevili pro druhé, můžeme dělat všichni. Záleží na dobré vůli a nápaditosti. Lze je dělat, i kdybychom byli ve vězení.  Příklad? Ve vězeňské všednosti se Václav Havel zatoužil podělit o svátečnost předvánočního času. Spolu s jedním Rómem, který mu dodal odvahu, zpívali z okna věznice koledy. Netrvalo dlouho a z jednotlivých oken protější vězeňské budovy se přidal mohutný chór vězeňkyň, a tak byla najednou prožita posvátná sounáležitost, ba skoro bohoslužba. Jak vidno, lze být svobodný i ve vězení, anebo i vězněm na svobodě. I tímto drobným činem jako by Václav Havel předznamenal hlavní motiv své veřejné činnosti.  To by ale bylo rozsáhlé téma.