Úvahy vánoční
1.
Boží dítko se o Vánocích má zrodit i v našem nitru. Ztišíme-li se trpělivě, pak nejprve jen lehce zavnímáme, později se přiblížíme a nakonec, snad po řadě pokusů a nezdarů alespoň trošičku splyneme s tímto Dítkem, které je jakoby na dně naší pomyslné škvírky do nitra. Můžeme tomu ale pomáhat i něčím jiným. Jezulátko se narodilo v čistém chlévě. I my se můžeme v našich niterných jesličkách snažit vyčistit chlév našeho nitra. Pozvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, postoje, plány, záliby… Přijměme se i s tímto sebepoznáním, jací jsme, ale vylaďujme se pozvolna na slunečnější a vzdušnější obsahy svých duší. Osvícena posvátným Nicnechtěním, jeví se nám mnohá naše „želízka v ohni“ jako zbytečnosti, marnivosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů.
Ono novorozeně v jesličkách našeho nitra nám pomáhá náš chlév čistit, když se k němu tiše přimkneme. Tiše a bez spěchu. Rozpoznáváme pak vše odpadkové, co je nutné odklidit, aby se naše nitro znovu nadechlo svěžího čistého vzduchu. Třeba se to nepodaří ihned a plně. Ale vždyť tento náš pravý Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše – my se musíme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme bezohledným uchopováním. Může zázračně působit jen v tichu niterných jesliček, ze kterých se je nesmíme pokoušet vyndavat a smýkat jím jen pro sobeckou potěchu. Jinak se rozplyne jako balónek z duhy, kterého se dotkly drsné ruce. Ale i to se stává. Jinak to asi nejde. Je pak třeba znovu a znovu potichoučku, bez spěchu si vyvolávat naladění niterných jesliček a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, Světlem Jezulátka samého.
Osvobodivá říše svobody, čistoty a bezpečí se nám nabízí kdykoliv k nakročení nebo proniknutí. Je v hlubinách jeskyňky našeho niterného Betléma. Pak mizí a padá i naše rafinované sebeobhajování toho, co bychom měli odložit. Od těchto zimních zkušeností pak vede již přímá linie kosmických nálad k niternému prožití velikonoční očisty, naděje a obnovy a od Velikonoc pokračuje třeba až k Letnicím s jejich prozářením Duchem svatým. Zachytíme-li totiž alespoň trošičku poselství jednoho posvátného období, máme větší naději i na hlubší prožití svátků následujících, protože posloupnost ročních svátků je hluboce provázána. Nechtějme však jen lovit zážitky – pak to pravé přehlížíme. Podnikejme bez chtění a netrpělivosti.
2.
Aktivity uplynulého roku se dochvěly a my můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu a hodnotu našeho jednání, hlásí se i potřeba nového bilancování skutečných kvalit. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní opravdový smysl předsevzetí. Vánoce a počátek roku byl k tomu nejpříhodnější. Nebýval tak hlučný a bujaře upovídaný, ale tím opravdovější. Předsevzetí vyvstávala z těchto zimních sněhově bílých nálad jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy.
V tichu svaté noci se rodí boží Dítě – zárodek klidu a lásky ve vnímavém nitru. Občas ho v sobě můžeme lehoulince zavnímat. Potřebuje k vývoji čisté a harmonické prostředí. Pohybujme se od doby vánoční kolem tohoto novorozeněte s laskavou pozorností a něhou, abychom je nepotřísnili svou chtivostí, neodradili spěchem, zlobou či ukřivděností, nepopálili závistí a žárlivostí, neohlušili křikem své bujarosti či myšlenkové neurvalosti, nepřehltili samolibostí a bezohlednou sebeláskou, neoslepili bengály bezuzdných zábav a rozkoší, neochromili nezájmem a lhostejností, nepřehlušili pýchou…
Pak nás toto křehké Dítě jako andělský posel, prostoupený božím gravitačním polem, povede tiše a jemně k citům, myšlenkám a činům, které nezanechávají negativních stop. Vždyť ono Děťátko není ničím jiným než Kristovým JÁ JSEM, oním diamantem, který Ježíš Kristus vzářil do aury Země a tedy i do našich niter již před dvěma tisíciletími. Zatím jsme si toho většinou moc nevšímali. Začneme? Zdá se, že je na čase. Nejen my, ale celá Země to potřebuje. Kristova aura, sjednocená tehdy s nejvyšší božskou Láskou, se rozzářila tak mocně a soucituplně, že se protiskla do aury všeho lidstva jako latentní stopa, možnost, nabídka. A protože láska neumírá, ale jako jediná síla v celém stvoření obnovuje trvale sama sebe i vše, kam je vydána, je tato síla trvale i v našem prazákladu. Čeká neslyšně a nevtíravě, až ji začneme hledat, vnímat a používat. Chce to jen vytrvalou snahu s ní počítat a řídit se jí, ba vidět tento základ i v hloubi druhých lidí, včetně takzvaných nepřátel. Budeme-li k nim přistupovat jako ke Kristu, podivíme se výsledku.
3.
Zimní slunovrat byl považován za posvátný odedávna. Slunce, kterého je na obloze poskrovnu, prožehuje Zemi jakoby odspodu, od protinožců. Propaluje ji svou tichou ale mocnou láskou. To souvisí s mysteriem takzvaného Půlnočního Slunce, které má o Vánocích největší sílu. I duchovní vlivy můžeme proto zachycovat při modlitbě či meditaci ne shora, „z nebes“, ale jaksi odspodu, z tichosti nitra. Ono Kristovo Slunce k nám září jako novorozeně pod srdcem matky, „zdola“. Proto se jeho světlo rodí v jeskyňce našich niter. Načasování narození božího Dítka – Ježíše jistě nespadá náhodou do této slunovratové doby, kdy se i Slunce znovu rodí od svého minima jako novorozeně.
Po aktivitě většiny roku přináší vánoční čas zastavení, spočinutí v sobě. Pravda, nemluvíme nyní o onom soudobém vánočním třeštění kvůli jakési obsahově vyprázdněné sklerotické idylce, skládající se z tupě přejímaných zvyků a obyčejů. Země kdysi dostala největší dar – Ježíše Krista. Tak jako utrmácený, mrazem vyčerpaný, či atrakcemi kolem cesty uondaný poutník spočine s úlevou v teplé místnosti, přehlíží v klidu události posledního úseku cesty a pak se v rozjímání rozhoduje, kam a jak dál, i naše nitro se v této době stává opět čistým listem papíru. I z původních vánočních zdrojů se nám dostává inspirace k duchovní obnově, ke zčistění, k pohledu na sebe z prostorů věčnosti, k odložení zbytečného niterného harampádí, které se od minulé zimy nastřádalo a tísní nás zašlou nečistotou a ostrými hranami. I sníh venku tiše a laskavě zaobluje ostrosti tvarů, zakulacuje hrany. Pravá duchovnost se blíží dokonalému tvaru koule, to věděli i zednáři. Při vývoji je žádoucí zakulacení. Totéž můžeme v této době činit i my se svými ostny.
Podobně jako příroda, i duše ukládá plody své duchovní práce do země tím, že vše, co prožila a vytvořila, obětavě pokládá na oltář lidstva. Nežije jen vlastní osobní přítomnosti, ale myslí na budoucnost země a pomoc lidstvu.
Duch Vánoc snad tiše a něhyplně patří, tak jako měsíc v úplňku, do komůrek našich niter, když se kolem nás ubírá svou zimní poutí.
4.
Zkusme třeba tuto malou představu - meditaci. Zvířata u světců často symbolizovala mnohé nectnosti, jeskyně s Jezulátkem může značit naše nitro. Proto přišla k Ježíškovi mnohá zvířata a neútočila, že jeho zcela čistá duše byla v míru se vším tvorstvem. I my můžeme touto dobou usilovat o rozpouštění všeho osobnostního chtění, požadavků, vzteků atd., o nabytí pokory před boží vůlí. Toto rozpoznání, přijetí a následné odpařování všech překážejících substancí navozuje neosobní život a ten zháší tíhu údělu.
Nechme se prostoupit vonícím dechem vánočních lilií vnitřní nevinnosti a prostoty, které nám svou magickou silou pomohou přelamovat a rozmělňovat naše ztuhlé povahové substance přes kolo osvobození. V člověku, který je již prostoupen mariánsko-gabrielskou čistotou, lehkostí a nevinností, nebude již nic, co by kladlo odpor při lámání na kole osudu. Pravá nevinnost jednou natolik zvláční a zéterizuje naše bytosti, že v nich již nebude nic, co by se dalo zlomit. Procházejme si touto dobou naše vnitřní obsahy, co vše tomu ještě brání a jsme-li ochotni to na sobě změnit. Jistě, nic nelze naráz, ale nezapomínejme na boží pomoc. K tomuto rozvolňování a k této ohebnosti vůči nárazům je zároveň zapotřebí nezlomné vůle a pevné duchovní páteře.
Z neviditelného světa jsou nám nabízeny jak síly hojivé, osvobodivé a spásné, tak i síly znečisťující a zotročující. Závisí na našem rozhodování v každodenních maličkostech i na nasměrování celkového životního úsilí, kterým mocnostem ponecháme možnost a právo našich vůdčích sil. I procesy, které se odehrávají v přírodě, se mohou stát procesy naší vnitřní, téměř alchymické proměny. Podle toho, z čeho se skládá a čím je prostoupeno naše myšlení, cítění a jednání a jak vědomý je v nejrůznějších situacích náš vztah k Bohu a bližnímu, směřujeme buď ke kvalitnímu životu, prosvětlujícímu svět jako zápalná louč, nebo k životu, který tyto louče nezapaluje nebo dokonce sfoukává.
5.
Zkusme to o některé silvestrovské noci, třeba té příští, „pěkně rozsvítit“. Co? Inu – své nitro. V opilecké vřavě z ulice a v létání barevných světýlek si zkusme udělejme užitečný a originální „trucpodnik“. Kam až dokážeme jít opačným směrem? Směrem do ticha, kdy v pokleku duše můžeme projít celý uplynulý rok, tak jako někteří z nás procházejí každý večer uplynulý den, a zhodnotit, co jsme udělali dobrého zejména pro okolí, co jsme propásli a zkazili. Zkusme pak v duchu odprosit ty, kterým jsme ublížili, a odpustit těm, o kterých se snad domníváme, že ublížili nám. Poděkujme Pánu za vše dobré a krásné, i za to, co nám připravil snad těžkého ale nutného pro naše probuzení a polepšení. Poděkujme zvířatům za jejich oběť pro nás. Poděkujme za všechnu péči, ochranu či vedení všem andělským kůrům od Andělů, kteří stojí nejblíže nad člověkem, Archandělů a Knížat přes Ctnosti, Mocnosti a Panstva až po Trůny, Cherubíny a Serafíny, kteří stojí nejvýše a patří na Tvář boží. Všechny tyto hierarchie tvoří dohromady Tělo boží, každá z nich má i svůj důležitý, ba životní význam pro člověka, i když ten o tom většinou neví. Žijeme však jen trvalou obětí vyšších světů.
Pak můžeme všechny tyto duchovní bytosti poprosit o požehnání, posvěcení, pomoc a posilu do dalšího roku, o sílu ke správnému rozpoznání a prokonání všech zkoušek, o to, abychom se stali lepšími lidmi pro svět. Vysílejme světlo oddanosti do vyšší vůle pro všechny dny budoucího roku. Zatímco ostatní pijí a jásají a nevědí proč, nám poskočí srdce lehkostí. Je bude ráno bolet hlava i ztěžklá duše, naší duši se od tlaku uleví. Tak jako malá voňavá fialka zkrášlí třeba celé smetiště, nebo tak jako hrstka disidentů, stojících kdysi na zdánlivě ztracené pozici, cosi tehdy správně pojmenovala, vyslovila i učinila za miliony dalších a tím vyčistila vzduch k jejich volnějšímu nadechnutí, i my si můžeme třeba právě o Silvestru obnovit svoji identitu. Můžeme tím neviditelně nastavovat hráz tomu, co se této noci po zeměkouli děje. I kdybychom v této době, vymknuté z kloubů, svojí tichou prací mentálně rozpustili jen miliontinu běsnící zemské aury, vykonáme dost. Se vším dobrým museli začínat „donkichoti“. Stačí, když máme opravdovou touhu po čistotě, a nebude nám líto, že nejsme jako oni.
6.
Nelíbí se nám tuhé mrazy? Nebo při nich toužíme jen sportovat, a když nemůžeme, tak se nudíme? I za vlády nejtužších mrazů si ale můžeme prohřívat nitra třeba takovýmito úvahami. Zatímco v předkřesťanských kulturách a zasvěceních dominovalo úsilí o rozpuštění, vymazání duše a svět byl považován za nepodstatnou máju, iluzi, vyvíjí se dnešní duchovně usilující člověk právě silami své duše. Ponechává si je, ale produchovňuje je. Či lépe – zkvalitňuje je. Dnešní duše se musí učit správně jednat a zhodnocovat se dalšími a dalšími kvalitami. Od dob Krista je naše duše mateřským lůnem, z něhož se zrodí uvědomění duchovního Já, jehož mocí přerůstá duchovní člověk své mateřské lůno. Archanděl Gabriel jako pomocník lidstva u nás stojí v těžkých chvílích bojů s nižším lidstvím. Jako neslyšný Rádce a Utěšitel nám v klidu po dochvění ročních aktivit ukazuje cestu k čistotě. Činí to tak prostě a samozřejmě, jako by byl zapřažen do lehounkých stříbrných sáněk, kterými by nás neslyšně vezl po tvrdém jiskřícím sněhu hvězdnatou nocí k jeskyňce s kolébkou spícího jezulátka, které jsme měli o Vánocích v tichém pokleku přitisknout na své duchovní srdce. Zbyde nám ještě do ledna tento pocit? Na naší pečlivé sebekontrole záleží, jak se bude toto Děťátko božské lásky v nás vyvíjet. Někdy nám vyklouzne nepozorovaně z peřinky naším nešetrným smýkáním a my si snad ještě nějaký čas namlouváme, že je s námi vše v pořádku. Ale i to se stává. Záleží pak jen na naší bdělosti a upřímnosti, jak brzy si to přiznáme a co s tím uděláme. Žádná škoda však není věčná, vánoční požehnání je nám vždy nabízeno a můžeme si počkat s nadějí na příští zimu.
Někteří světci tvrdili, že naše duše se má postupně stávat Marií, která zrodí své sluneční dítě. To nechť v nás probudí k vědomí naše slunce, naše božské Já jako Kristovu páteř celé osobnosti. Ta nás bude ochraňovat jako nejmocnější prostředek nejvyššího bezpečí a osvobození.
Postavme si před duši třeba tuto podobnost. Jako v přírodě odhání trvale udržovaný oheň všechny šelmy, i nehezké části našich duší, naše nectnosti se dají vypudit z našich niter. Nejprve jsou vymístěny jen trošičku, nejistě. Často ještě dlouhou dobu čekají na ochabnutí naší pozornosti a bdělosti, na vhodnou situaci nebo prostředí, které v nás opět vzbudí pokušení či negaci, aby se tím silněji vrátily. Vytrváme-li však s boží milostí a neobnovujeme-li vyloučené nectnosti, zlozvyky či vady, rozprchnou se tyto povahové šelmy jako draví vlci či lstivé lišky do temna noci, kde bez obnovy potravy zhynou, a my si pak vědomí našeho zběleného lidství rozestřeme po sněhových pláních, tiše a bděle přijímajících a odrážejících svit Luny a šepot hvězd.
7.
V hlubině mateřského těla dozrával plod – nový, čistý život, takový, který byl původně u Boha a který může člověka obrodit. Ten je o Vánocích vydán světu. Archanděl Gabriel přináší člověku zvěst, že z hlubiny jeho duše se musí zrodit Fénix lásky a vytvořit duchovní Slunce, které bude rozdáno ve prospěch světa jako „sluneční boží Dítě“. Tento Fénix lásky je pravým Já člověka, které nabízí prozářit a oživit nitro člověka. Jako zářivý démant vrhá všechny barvy spektra do našeho nitra, dokážeme-li se ztišit a milovat. V tiché hlubině vánoční noci může nastat spojení měsíčního ženství, to je naší duše, s božstvím Slunce, s Jezulátkem. To se i v nás může zrodit o Vánocích, kdy Zemí prožehuje od protinožců Půlnoční Slunce a září až do hlubin našeho nitra. Ono Půlnoční Slunce může i naši skrytou lásku kdesi v hlubinách jakoby „vystřelit“ či „nadzvednout“ do našeho vědomí. Čím více v sobě obnovíme panenství duše, tím budeme vůči těmto vlivům vnímavější.
Odmyslíme-li si nynější vánoční třeštění a jejich zvnějšnění do jakési sklerotické idylky, můžeme nalézat cosi božsky intimnějšího. Sluneční Dítě Kristova ducha, které v nejhlubší noci přinesla neskonale laskavá a čistá božská kosmická Matka ve svém zemském reprezentantu – Marii, je nám každoročně vkládáno do jesliček nitra. Je to pravzor lidství, který nám – když se k němu oddaně vtišíme – dává i možnost porovnání našich životních aktivit a obsahů s pravzorem čistého lidství. Předkové věřili, že toto naše niterné Jezulátko může sílit tak, jako nové slunce, obnovené po zimním slunovratu. I ono nabývá na světle a teple. Sami si pak můžeme zkoušet rozeznávat to, co snese a neporuší jeho bytí od toho, co nám ho naopak zastře. Při poctivé snaze o probělení se k zimním mysteriím, stejnoměrně klidné jako padání sněhových vloček, se nechme přihýčkávat k našemu niternému Jezulátku, které k nám vztahuje svou náruč. Nechme se prodchnout jeho posvátnou obrozující silou nesmrtelnosti a mládí, nezranitelnosti a bezpečí. Nechme se prostoupit vědomím, že i my jsme dětmi nebeského Otce, Stvořitele všech bytostí. Máme proto božský původ a božské předurčení. Čistota a milost božího Dítka nás může vést přes smrt a zmar hříchu. Povede nás tiše a jemně k citům, myšlenkám i činům, které nebolí ale hojí, neboří ale tvoří. Proto začíná mystický vývoj v době Vánoc. Poklekněme v nitru před křehkostí tohoto Dítka a pochopíme jeho pevnost a všemohoucnost.
8.
Ke snaze o přibližování se vnímání zimních přírodních mysterií si můžeme sami hledat dostupné pomůcky, zprvu i ve světě fantazie. Jaké? Třeba představovaný nebo i skutečný pobyt v tichu zasněžené zimní noci, kdy na nás luna upírá svůj mlčenlivý pohled světla, odraženého ze Slunce. Můžeme se vciťovat třeba do Beethovenovy sonáty Měsíčního svitu, zejména do její volné věty.
Tajemství prostoupení se čistými silami živoucího Měsíce obsahuje vánoční zrození lásky, která je slunečním Dítětem Matky Marie. Láska je rozdána světu, aby přiváděla lidstvo k poznání nebeského Otce, z něhož bylo sluneční Dítě silou Slova-Loga počato.
Toto sluneční Dítě reprezentuje souhrn duchovních sil, které od Otce přijímá lidská duše, jejímž nejčistším pravzorem byla zemská Marie. Měsíc je velkým reflektorem vlivů Slunce i hvězd. Ve vzduchu stále proudí tvůrčí kosmické síly, přinášené k Zemi. Příští rok ho opět prověří.
Nebo zkusme jinou meditaci. Zvířata symbolizují mnohé nectnosti, jeskyně s Jezulátkem může značit naše nitro. Proto přišla k Ježíškovi mnohá zvířata a neútočila, že jeho zcela čistá duše byla v míru se vším tvorstvem. I my můžeme touto dobou usilovat o rozpouštění všeho osobnostního chtění, požadavků, vzteků atd., o nabytí pokory před boží vůlí. Toto rozpoznání, přijetí a následné odpařování všech překážejících substancí navozuje neosobní život a ten zháší tíhu údělu.
Nechme se prostoupit vonícím dechem vánočních lilií vnitřní nevinnosti a prostoty, které nám svou magickou silou pomohou přelamovat a rozmělňovat naše ztuhlé povahové substance přes kolo osvobození. V člověku, který je již prostoupen mariánsko-gabrielskou čistotou, lehkostí a nevinností, nebude již nic, co by kladlo odpor při lámání na kole osudu. Pravá nevinnost jednou natolik zvláční naše bytosti, že v nich již nebude nic, co by se dalo zlomit. Procházejme si touto dobou naše vnitřní obsahy, co vše tomu ještě brání a jsme-li ochotni to na sobě změnit. Jistě, nic nelze naráz, ale nezapomínejme na boží pomoc. K tomuto rozvolňování a k této ohebnosti vůči nárazům je zároveň zapotřebí nezlomné vůle a pevné duchovní páteře.
9.
Síly v přírodě, vydechnuté zjara ze Země, v létě oplodňují a tvoří plody. Na podzim pohasíná přírodní vědomí ke spánku, duše Země se ukládá do hlubin. V zimě jakoby Země zadržela dech - ustává přírodní vědomí. Nad sněhem i pod povrchem země je hluboké rozsáhlé ticho. Parný dech léta se změnil v popel a prach odumřelých rostlin. Je čas, kdy si člověk může navodit náladu poutníka, který v létě vzepjal svou duši i tělo k výstupu na vysoké hory a nyní sestoupil do klidné domovské nížiny a zpětně přezírá prožitky svého vzepětí k výšinám. Naše nitro nám na podzim může připadat jako vytopená útulná chýše, ve které jsme s úlevou spočinuli a kde si nyní niterný obsah klidně utřiďujeme, zhodnocujeme, nalézáme nově. Skládáme výsledky své roční aktivity do svého nitra pro budoucnost, tak jako poslední zemské plody vytvářejí svá semena nebo jako se úroda ukládá pro další období. Vše je nyní zklidněno pod bělostným příkrovem. Země nám v době zimního slunovratu dává nejvíce pocítit svou vlastní sílu.
Mystika ročních dějů se promítá do našeho naladění. Protože zemská duše byla v létě rozprostřena do kosmu, byl člověk též méně schopen duchovního myšlení a cítění. Byl víc roztěkaný, toužil do přírody, do dálek. Jako by chtěl neuměle následovat zemskou duši. Podvědomě totiž tento výsun vycítil a tato touha se v něm modifikovala podle jeho založení. U mnohých se v létě více drala k projevu pudová oblast, touha po sportu, lenošení, ukájení libostí a uhýbání od odpovědnosti. V horkém létě jsme snáze měli i „horkou hlavu“. Čisté inspirace jara byly přehlušeny, jako když ryzí ideál mládí mizí pod hmotařskými zisky a cíli dospělosti.
A teď? Tak jako duše Země, jsme i my v zimě více soustředěni do sebe – každý podle svého: buď do mrazu egoismu nebo do ztišení veškeré chtivosti a blížení se svému pravému Já. Mráz venku zamezuje přílišnému rozpínání psychiky, příroda nás nerozptyluje, sníh zaoblil všechny hrany venku i v naší duši, vůle je koncentrovanější a pevnější. Duše Země jako by byla nyní nejvíce soustředěna, zpevněna. Zadržuje v sobě svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. Život přírody se schoval do latence pod povrch, vše ztichlo, cítění se zklidnilo a člověk se snáze soustředí. Není tak roztěkaný a může více nalézt sebe sama v božské síle duchovního Já, kterým přemáhá přírodní útlum.
10.
Kdysi se vědělo, že pulzace zemské bytosti během roku se dá přirovnat i k velkému dýchání. Mohutný proces zemského dýchání ale neobsahuje vzduch, nýbrž samotnou duši Země. Její dech působí i na rostlinstvo – jeho jarní aktivaci, letní růst, podzimní odumírání a zimní spánek. Koncem prosince a v lednu Země vdechla své síly, drží je v sobě. Vsákla svou duševnost plně do sebe, tak jako člověk, který vdechl. Protože má Země ve svém „vlastnictví“ všechny své síly koncentrovaně, mohl se do této doby narodit i Ježíš. Je to doba, kdy se Země valí kosmem osamoceně, neposkytuje kosmu svou duševnost. Je nejvíc sama sebou, s kosmem jaksi „nemluví“. I my můžeme pociťovat tento kosmický pocit Země, kdy i síla Kristova je od poslední prosincové dekády vroucně spojena s duševností Země v jejím nitru, v zemském tělese.
Země nyní zadržuje svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. I lidské cítění se zklidnilo a člověk se snáze koncentruje k vnitřní práci. Zima je proto i nejpříznivější dobou k realizaci osvětových a duchovních činů. I mráz venku je blahodárný. Zamezuje přílišnému psychickému rozpínání. Konsolidované síly Země pomáhají v zimě člověku snáze se koncentrovat do nitra a lépe tvořit z nitra navenek. Sněžný příkrov zakulatil vnější tvary a hrany, i lidské nitro je mírnější, méně vyhrocené k agresi. Podobně jako jiskří sněžné krystaly či dokonale vypracované útvary na zamrzlých oknech, jiskří snáze i čisté krystaly lidského ducha v podobě dokonaleji vykrystalizovaných nápadů, činů i děl. Člověk tím, že není v zimě tak roztěkaný do prostoru, může snáze nalézat sama sebe v božské síle duchovního Já. Tím přemáhá zimní mentální spánek. Toto zimní duchovní vědomí, kterým duše vítězí nad mrtvostí nižší podstaty, si můžeme přinést z vánočních mysterií, z otevření průchodu Půlnočního Slunce, které prozařuje Zemi zdola a září dál v lidském nitru i v době chladu a temna po zbytek zimy. I když už se to pozapomnělo, trvají Vánoce esoterně až do 6. ledna, do svátku Epifanií či Tří králů, kdy jsou teprve dovršeny.
S přibývajícím Sluncem pak bude i zemský dech více provlněn slunečním světlem a silou. Spolu s vydechnutím Země na jaře vyproudí i síla Kristova, který o Velikonocích vystoupí z hrobu a překoná smrt.
2024 ©