Měli jsme domluvené mé další povídání v Plané nad Lužnicí, tentokrát o Adventu a Vánocích. Mělo to být točeno pro FB, ale z návštěvy sešlo (mou vinou). Časem zařadíme v Plané jiné téma. I tak – s Petrem Tomaidesem bychom rádi točili několikero povídání na téma Mariánství. A s Jiřím Waldem jsme se domluvili, že udělám nějaké podcasty, zejména pro seniory, aby se nebáli a nepropadali panice, a další o našich národních hodnotách, počínaje Komenským. K Adventu a Vánocím jsem nyní doplnil starší článek a připojil informaci o našem skladateli Oskaru Nedbalovi.
Z kruhů institucionálního náboženství i sdělovacích prostředků slýcháme o účelu Adventu pouhá dvě otřepaná a vágní slova: očekávání, příprava. Ale co je skutečnou náplní tohoto období, proč trvá právě čtyři týdny, to se nedozvídáme. Hlouběji, ba k podstatě těchto tajemství se dostaneme následujícím zalistováním v odkazu Rudolfa Steinera, místy jen jeho volným shrnutím. Zjistíme tam i konkrétně, jak hluboce a krásně se každého z nás toto období může dotýkat. Pochopíme, že toužíme-li nalézt svou vánoční hvězdu ve svém nitru i v duchovním světě, musíme se k tomu příslušnou snahou uzpůsobit už od přelomu listopadu a prosince. Po staletí sloužil křesťanům k tomuto účelu právě Advent - čtyři týdny obřadů, modliteb, zpěvu a rozjímání. To se však v nové době zmechanizovalo. Navykli jsme si na heslovitá sdělení, hlavně moc nepřemýšlet.
V pradávných mystériích se člověk spojoval s duchovním světem dvojím způsobem: v severním proudu, jehož reprezentantem je staroperská kultura s náboženstvím Zarathustrovým, se zaměřoval na poznání světa a přírody, na poznání duchovních sil působících ve vesmíru. Byla to cesta moudrosti, cesta hlavy, zvaná též cestou králů. Jižní proud, jehož představitelem je indická duchovnost, zejména ve své buddhistické podobě, usiloval o vnitřní poznání lidské duše a o působení Ducha v ní. Byla to cesta srdce, zvaná cestou pastýřů.
Cesta moudrosti a cesta lásky se zrcadlí a spojují ve vánočním zrození, jak je líčí Matoušovo a Lukášovo evangelium. Od této doby by hlava a srdce neměly už putovat odděleně. Lidská duše má usilovat o poznání, o moudrost, ne však samoúčelně pro ni samu, ale proto, aby ji zvnitřnila ve svém srdci. A zvláště dvanáct svatých nocí je dobou, v níž každý člověk, který ji vědomě prožívá, může v sobě spojovat v moudrost s láskou. V poselství křesťanských, tedy Kristem naplněných Vánoc se obě tyto základní síly světa spojují. Pokud duše v sobě vědomě prožívá toto spojení, pak pro ni není vánoční hvězda jen vnějším znamením, ale hvězdou, která září v jejím srdci. K tomu slouží a vyúsťují čtyři týdny Adventu. Ten začíná první nedělí mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Letos, tedy 2023, začal 3. prosince.
V čem Advent spočívá? Je to jakési každoroční zkrácené opakování velkého historického stupně vývoje lidstva – světového Adventu. Jím se lidstvo připravovalo v předkřesťanských dobách na příchod Mesiáše, nejen ústy proroků, ale především v mystériích. Každý ze starých stupňů zasvěcení – dávná Indie (Védy, Upanišády, Bhagavad Gíta, Buddha), pak perské učení Zarathustrovo a duchovní kultura starých Egypťanů a Chaldejců – vnesl do lidského poznání nový stupeň. Tyto tři dávné způsoby zasvěcení měly postupně připravit člověka, toužícího po povznesení, ke zrození jeho čistého Já, které je symbolizováno i usnadněno zrozením božího dítěte – Ježíše v jesličkách, tedy i v nitru člověka. Tím Advent ve čtvrtém týdnu vrcholí.
A co můžeme sledovat my jako podstatu tohoto období, která se nás přímo dotýká? V Adventu mají duchovní hierarchie, které nám po dobu celého roku pomáhají (aniž bychom si to museli uvědomovat), nejmenší působnost na člověka. Světová moudrost odstoupila, hluboké vrstvy našich bytostí nejsou napájeny vyššími silami, jsme osamoceni, tedy i více vydáni napospas neviditelným temným bytostem. Proto bychom si měli vydobývat moudrost zvýšenou vlastní touhou a vlastními silami. Člověk se má sám nést svým duchovním Já, a to ve všech oblastech: ve vztahu k sobě, k našemu okolí, k veřejným problémům a událostem, k osudu národů a světa...
Advent je procesem sebepoznání, očisty od temných sil až k jádru sebe obnoveného, k pravému Já. Clony k Dítěti, k vyššímu Já, musíme sami odstraňovat jen vlastní snahou. Žádná vyšší bytost nám v tom nyní nepomáhá. Duše může touto dobou též prožívat periodu největší opuštěnosti. To ale současně znamená i dobu největší svobody. Vůdcem člověku musí být jen vlastní moudrost, vnitřní světlo, které může osvětlovat cestu temnotou zimní noci k narození duchovního Slunce v nitru i v zemské auře. Toto období je proto zkušebním kamenem duchovního vývoje, převzetím vývoje do svých vlastních rukou. Tato osamocenost, ba i dychtivost po útěše duchovního paprsku, je předpokladem narození Ježíše v našem nitru o Vánocích. Můžeme to pociťovat různě, zprvu i zcela nenápadně. Lépe než si něco násilně představovat, je ztišeně a trpělivě vyčkávat.
A jinak vyjádřený obsah Adventu: Jeho čtyři týdny esentivně opakují čtyři kosmické dny, tedy inkarnace Země. Jen pro připomenutí – stvoření probíhá v tzv. kosmických dnech, manvantarách, které jsou střídány kosmickou nocí, pralayou, kdy vše, celý kosmos, zaniká a stahuje se do tzv. kauzálních esencí, tedy „semínek“. Jako vyroste strom ze semínka, i zde z nich pak vše počne znovu při dalším stvoření kosmu, ale vždy na vyšším stupni. V prvním kosmickém dni vznikla nerostná hmota, ve druhém byla oživena éterickou substancí, ve třetím byla přidána astralita (cítění). Toto je podstata tří lidských těl: fyzického, éterického (oživujícího, pránického), a astrálního (pociťujícího). Substanci každého z nich jsme si přinesli z oněch minulých tří kosmických dnů. Čisté Já má člověk vypěstovat na dnešní Zemi, která je čtvrtým kosmickým dnem, přičemž pravzorem, podstatou vyššího Já je Kristus. Tím se člověk stává plně člověkem.
Čtvrtý týden Adventu tedy symbolizuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus jako dárce ryzího, zářícího vyššího Já. Proto se Ježíš i hmotně, historicky, rodí koncem 4. týdne Adventu. Tím je Advent završen, korunován. Každý týden nese charakteristiku a náplň příslušného kosmického dne. Jesličky jsou symbolem lidského nitra. Podobně jako následné dny Vánoc, i v týdnech Adventu se každoročně obnovuje v zemské auře vanutí vzácných sil.
Je to období zvláště vhodné pro pravé sebepoznání. Čím je to dáno? Tak jako duše Matky Země se po letním výsunu do kosmu navrátila v zimě do svého zemského tělesa, ponořila se do něho a splynula s ním, tedy je uvnitř něho a naprosto odděleně od veškerého kosmu žije svůj vlastní v sobě uzavřený život, má tomu být i s nitrem člověka. Má v této době rozpoznat nejlepší možnost nořit se do sebe, cvičit sebepoznání, poznávat i působnost negativních, odpůrčích bytostí ve svém myšlení, cítění, jednání, ve svém já.
A pro naše niterné prožívání buďme ještě konkrétnější. K týdnům Adventu lze meditačně přiřadit čtyři základní Platónské ctnosti:
V 1. adventním týdnu – spravedlnost, docílená cestou pokory. Duše si klade otázku: Nezasahuji svými činy příliš násilně do svého okolí, až v přílišné snaze uplatňovat svoji osobnost? Odpověď nalézá v náladě pokory, ve vědomí, že je třeba se stále učit skromnému vžívání se do duchovní podstaty světa, jejímž článkem je i lidská duše. Jen tak se můžeme vyrovnávat se světem a žít s ním v míru. V tomto týdnu se tedy kontroluje zejména jednání.
Ve 2. adventním týdnu – rovnováha, uměřenost. Jde nyní o to, aby se člověk v pokorném odevzdání ztišil ve svém nitru natolik, aby mohl slyšet šepot světového Slova, které ho neustále vybízí, aby všechno co koná, naplňoval duchovním světlem, to je aby jednal cestou oběti své nižší přirozenosti, svého sobeckého já. Dominovat by měla kontrola cítění.
Ve 3. adventním týdnu - odvaha. Vydat se statečně na moře života, přijímat svůj úděl vděčně a odvážně. Duše má vůli k oběti a k dosažení své niternosti. Ví, že do světa hmoty nebyla seslána, aby se v něm slepě hmotařsky ztrácela, ani aby z něho unikala a odvracela se od něho, ale aby ho posvěcovala a produchovňovala, zkvalitňovala. K tomu je nutné připojit kontrolu myšlení.
4. týden – moudrost. Takto připravena sebepoznáním a v pochopení oběti jako nejvyššího morálního činu může duše dospět ve 4. týdnu, v půlnoční hodině roku ke svému cíli. Zbavena všech iluzí a sebeklamů, může cítit, jak se odhalují poslední clony, které ji dělí od duchovního Dítěte, kterým je vyšší Já. To se rodí v jejím klínu, v jasu očištěného srdce. Tajemství zrození, které se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je znamením věčné obnovy. V něm si duše uvědomuje, že stále znovu a znovu sestupuje do jesliček, do jeskyně těla, aby jeho těsný prostor prozářila vesmírnými dálavami, aby v něm přemohla temnoty světa a prohřála mrazivý dotyk mrtvé hmoty hřejivým dechem lásky. Při pohledu na dítě, zrozené v jeskyni, si duše jasně uvědomuje, že pozemské tělo, do něhož sestupuje, je velikým darem. Je tělem naděje, v němž se shromažďují paprsky nebeských sil, aby z něho vyzařovaly do dálav světů, je božským základem, v němž se spojují výšiny s hlubinami.
Postupně od nás odstupují do pozadí tyto následující hierarchie: v prvním adventním týdnu slábne vliv archeů. Měli bychom se pozvednout ze své vlastní síly spravedlnosti k všeobecným lidským zájmům. V druhém týdnu se nám vzdaluje, až do určitého stupně, archandělé - duchové národa. Měli bychom nacházet blízkost národního ducha z plné niterné svobody. Třetí týden slábne vliv našeho vůdčího anděla. Znamená to, že vztah myšlení, cítění a vůle vůči našemu okolí má vycházet z vlastní vědomé práce na sobě, nikoli být bezděčně nesen neznámými osudovými silami. Ve 4. týdnu můžeme pozorovat, jak je naše běžné já slabé, matné, chabé, potácí se nejistě, nezvládá nálady k depresím. V tomto stavu bychom měli tím více stupňovat touhu po obnově, po zrození se v novém, vyšším Já. To vše je potřebné, abychom těsně před svatou nocí prošli správně zkouškou největší samoty.
Dosavadní niterná pozorování svědčí o tom, že čtyři adventní týdny jsou zvláště vhodné pro pravé sebepoznání. Čím je to dáno? Tak jako Země prodělává v této době v makrokosmu periodu nejsilnějšího vdechnutí – naprosto odděleně od veškerého kosmu žije svůj vlastní v sobě uzavřený život – tak má také člověk v této roční době sklon nořit se do sebe, cvičit sebepoznání, poznávat působnost odpůrčích bytostí ve čtyřech článcích vlastní bytosti. Jednotlivý člověk prožívá také v této době společně se Zemí epochu největší opuštěnosti. To ale pro něho současně znamená epochu největší svobody.
Proto je tato zkouška samoty pro duchovního žáka nejhlubším a nejtěžším zážitkem. Tento kosmický pocit samoty líčí Rudolf Steiner v jedné ze svých přednášek takto: “Na jedné straně se prožívá velkolepost světa idejí, která se rozprostírá na celý vesmír, na druhé straně se prožívá s nejhlubší hořkostí, že se musíme odloučit od prostoru a času, chceme-li být se svými pojmy a idejemi pohromadě. Samota! Prožívá se mrazivý chlad. A dále se žáku odhaluje, že svět idejí se nyní stáhl do jednoho bodu, jakoby do jednoho bodu této samoty. Žák prožívá: Nyní jsi s ní samoten. – Musí se to umět prožít."
Doba působení archanděla Michaela od podzimu k Vánocům vede duši k obratu k sobě samé. Tato cesta do vlastního nitra je procesem sebepoznávání, postupného pronikání do vlastních hlubin. Zároveň je dobou posvěcování a očisty od temných sil, která vyúsťuje k jádru sebe samého, ke svému vyššímu Já.
VELKÁ KOSMICKÁ IMAGINACE
Týdny před Vánocemi jsou vhodné ke cvičení nesobeckosti našeho astrálního (cítivého, pociťujícího) těla. Náplň tohoto těla se skládá z myšlení, cítění a jednání. Podaří-li se během tří týdnů určitý pokrok v dosažení nesobeckosti těchto tří elementů, je to příprava, aby člověk mohl ve čtvrtém týdnu postoupit do světa objektivní imaginace. Je to svět, z něhož sestupuje lidská duše před zrozením na Zem a odkud také sestoupila duše Ježíšova. Podle S. Prokofjeva může tento vstup do imaginativního světa nastat v ročním koloběhu nejlépe ve vánoční době. Navíc se to uskuteční zvlášť harmonickým způsobem, když tím prvním, co člověk prožívá v imaginativním světě, je imaginace vánoční: panenská bytost ženy s dítětem na klíně. Její obličej se může v imaginaci prožít tak, že se v něm zrcadlí celý hvězdný kosmos, který tvoří velký chrám světa. A dítě, které nese na svém klíně, je zjevením éterických sil Slunce, sil původního éterického těla lidstva, které je popsáno v bibli jako strom života. Dále směrem dolů v bohatých záhybech jejího roucha máme podivuhodné a zčištěné měsíční síly, síly lidského astrálního těla, které prodělalo plnou katarzi, tedy nadosobní nesobeckost cítění.
Tuto imaginaci, vánoční obraz Madony, známe z mnoha klasických zpracování různých dob a stylů, zejména z doby renezance. Můžeme nalézt spojitost se zrozením vánočního Dítěte - vyššího Já a tímto obrazem Madony s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy, slunečním dítětem na srdci a s Měsícem pod nohama. Ten znamená přemožení pudového cítění, které pochází z minulé inkarnace Země zvané starý Měsíc a které si lidstvo přineslo do dnešního bytí v hlubinách podvědomí - toto je onen dědičný hřích - aby je zpracovalo, přepracovalo a tím se postavilo nad ně. Proto má bytost Marie Měsíc pod sebou, tedy zpracovaný.
Je to spolu s Jezulátkem a se symboly dvanácti znamení zvěrokruhu imaginace, se kterou můžeme ve ztišení a nejvyšší úctě meditativně putovat po dvanácti stupních vědomí dvanácti svatými nocemi a prožívat závany duchovního vesmíru ve své duši. Jdeme tak tou nejposvátnější a nejmohutnější cestou, kterou božská bytost Kristova sestupovala velkou kosmickou obětí dvanácti oblastmi zvěrokruhu, všemi jeho hierarchiemi, až dolů k pozemskému lidstvu.
Člověk tak může putovat ze svého mikrokosmu k makrokosmu a vnímat síly dvanácti světů, se kterými souvisí. Je to dvanáct obrazů dvanácti znamení zvířetníku, našeho nebeského okolí i naší duchovně-duševní kolébky, obsahujících a zjevujících vyšší Já. S nimi se člověk může spojit v zážitku vyšší jednoty, kdy pozná Kristovo dvanácteronásobné Já jakožto Já vesmíru, jehož je naše já paprskem.
Tato imaginace může reálně vystoupit v lidské duši kolem vánoční doby, pokud bylo v adventní době astrální tělo dostatečně zčištěno. Její zjevení se může označit ve smyslu starých mysterií jako osvícení. Tato imaginace je zjevením zčištěného astrálního těla, které je připraveno přijmout do sebe něco vyššího a poskytnout mu mateřskou půdu. Z tohoto důvodu bylo již od počátku v kruzích esoterického křesťanství označováno plně zčištěné astrální tělo jako Panna Sofia. Zrcadlení duchovních imaginací v pozemskosti je umění malířské, a toto umění dosahuje vrcholu, je-li s to zobrazovat duchovní procesy ve zčištěném astrálním těle. Touto cestou vznikla například Raffaelova Sixtinská madona.
.oOo.
Z wikipedie o nešťastném konci Oskara Nedbala (známe například jeho baletní pantomimu Z pohádky do pohádky, aj.):
Tragický konec
V půli prosince 1930 odjel do chorvatského Záhřebu k vystoupení s tamní filharmonií a k vedení premiéry své Pohádky o Honzovi v Chorvatském národním divadle. Cestou se mu zdravotně přitížilo, jak z dlouhé atmosféry pomluv, zášti a intrik, tak z čerstvě obdržené zprávy o zamítnutí jeho žádosti o finanční pomoc na úhrady dluhů. Byl na konci všech fyzických a psychických sil a myslel jen na své jméno a čest. Den po veřejném koncertním vystoupení – na Štědrý den roku 1930 v 11 hodin dopoledne Oskar Nedbal spáchal sebevraždu skokem z okna zkušebny v budově divadla.
Oskar Nedbal byl pohřben na záhřebském hřbitově Mirogoj.
Návrat ostatků do ČR
Myšlenka na převezení skladatelových ostatků zpět se zrodila v hlavě houslového virtuosa Josefa Suka, s jehož dědečkem Oskar Nedbal hrával v Českém kvartetu. Za pomoci ministerstva zahraničních věcí byly jeho ostatky převezeny a Oskar Nedbal byl 12. května 2006 pohřben na pražském Slavíně.
2024 ©