VELIKONOCE - JEJICH SYMBOLIKA A MYSTERIA

Velikonoce - jejich symbolika a mysteria

Staří Slované měli z celého roku v největší oblibě a niterném propracování právě svátky jarní. Starým jasnovidem ještě nahlíželi do přírodně kosmických dějů a jejich souvislostí s člověkem.  Z toho pak povstávala i vnější symbolika svátků.

 Podívejme se na ni hlouběji, snad dojdeme i k blízkosti kořenů nejen svátků, ale i nás samých.

          V mysteriu svátků nového života vnímali strom věčného života, který vyvěrá z universálního bytí jako ze sebe se obnovující a věčně se omlazující síla nesmrtelné přírody. Z toho odvodili patrně nošení "líta" i stavění májů. Staří slovanští zasvěcenci a zřeci jistě znali vnitřní sílu serafínského domu Berana, který otevírá jaro života. Představuje jiskru, která se stává zárodkem ohně. Proč právě Berana? Vždyť v Beranu "sídlí" Serafíni, nejvyšší z devíti hierarchií, která má nejblíže Bohu, ba dá se říci, že hledí na jeho "Tvář". Cítili,  jak se zjara zrozuje Matka-Země jakožto nová Panna, Vesna, zasnubující se božskému vládci, Slunci. Ve staroslovanském kultu bohyně Vesny, který zobrazoval také starý kult Venušin, se oslavoval svátek lásky navrátivšího se božského milence, Slunce, které bylo přes zimu od Země odkloněno. Ta proto zestárla a z bohyně mládí, Vesny, se stala stařenou, Moranou. Věřilo se, že panny jakožto bytosti dosud nesestoupivší do marsické vášnivé astrality, jsou dosud více chráněny před vším zlem a mají neporušené vnímání čistých přírodních sil. Proto čistily na jaře vesnice od smrti a vnášely do nich nový život.  Proto dívky strojily Smrtku-Moranu, kterou pak celá ves vynášela. Cestou do ní měly být předány a upoutány elementární útvary všeho zla, nemocí a smrti ducha, duše i těla, ba všechny mentální zlé útvary obyvatel vesnice. Pak byla Smrtka s co nejplnějším vědomím odmítnutí všeho zla utopena, zahrabána, spálena a podobně.

          Z neposkvrněných hlubin země, z čistých pramenů a studánek hned nato povstávala dcera Morany - Majdalénka, Mája, svěží a krásná, symbolizující duši, očistěnou v hlubinách. Po zničení Morany  dívky kráčely s Májou vstříc vesničanům, vítajícím tuto očistu. Byla zpodobněna ve figurce na vrcholku opentlené jedličky. To se nazývalo lítem. Proto byl kult Morany ve staroslovanských rituálech obrazem překonaných mysterií smrti a evokací přírodních duchů sluneční lásky, aby odnesli smrt a probouzeli s přírodou i lidská nitra. Zlikvidovaná smrt Morana, královna zimy v negativním aspektu, se v jejich prožitcích chvěje a umírá pod pohledem Beránkovým. Ten přináší vzkříšení veškerému pozemskému životu a vrací mu nesmrtelnost, čili věčný máj - říši duchovního blaha, lásky, krásy, dobra a pravdy. Jak krásné jistě bylo prožívat tajemnou náplň toho, co dnes povrchně nazýváme "lidovými zvyky a obyčeji".

          Mystický rok, začínající ve slovanských bájích usmrcením všeho starého, čím člověk prošel a jehož moudrost vstřebal, znamená znovuzrození člověka z věčných božských sil Slunce. Vesna se zasnubovala Slunci jakožto mystická bytost Matky-Země ve svátcích jara. Při nich si lidé slibovali žít novým světlem radostného života v paprscích sluneční lásky. Lidská duše se proto připodobňovala lítu. Poté, co prožila velikonoční mysteria vzkříšení, byla ozdobena stuhami radosti a světlých ctností - proto máj byl ověnčen stuhami a květy. Tak vypadaly původní májky, nesené v radosti z posvátných hájů kněžek poté, co byla utopena Morana, symbol zledovatělého egoismu, shozeného z duše, probuzené a vzkříšené v Bohu. Vše to byly vlastně meditační symboly.

          Každý z nás máme tzv. Velkého strážce prahu, tj. Anděla, jenž nás vede, nabádá, utěšuje atd. (byť jeho jemný hlas většinou přehlušujeme), a tzv. Malého strážce prahu. I s ním se na určitém stupni vývoje setkáme - je vlastně složen z imaginací našich nectností. Je to bytost hrozivá a ošklivá, pokud nežijeme dobře (setkání s ním je výstižně popsáno např. v knize Milarepa od Ed.Tomáše). V červánku Květné neděle převádí Velký strážce prahu, neosobní vládce duchovní lásky, kterého každý máme, probouzející se duši  přes práh do nadsmyslového světa svobody a pravdy, aby pohlédla na věčný máj nebeského života, na království boží lásky, aby pochopila, že toto království musí uskutečnit v sobě a ze sebe, a pak je rozsévat do niter ostatních lidí. Ti první, kdo rozpoznávali smysl a účel dnů, které nazýváme svátky, byli vysocí zasvěcenci, kteří tento smysl pak odívali do viditelné symboliky.

          Stínová říše Malého strážce prahu - bytosti zobrazující naši karmu, démonické postavy se všemi hrůzami a neřestmi našeho nitra, mizí po těchto velikonočních mysteriích v záři vzcházející Květné neděle. V ní měl zasvěcený podat svěží ratolest jako symbol lásky tomu, koho miluje a s nímž se touží niterně sjednotit a stvořit s ním jediný strom věčného života, jehož krásným symbolem byla májka. Lidé se tak učili evokovat sílu nebeského máje - stromu života lásky.

          Proto později stavívali slovanští chlapci máj před okna svých vyvolených z touhy po sjednocení v životě lásky. Později se z tohoto hlubokého mystického symbolu stal lidový zvyk, jehož tradicí bylo zjevné vyznání lásky a prosba o její opětování. Nebylo to krásné? Jistě krásnější než dnešní stavění májek jeřábem a následné pokusy o její krádež sousední vsi, nesváry a bitky o ni. Ve zbytcích těchto zvyků děláme něco, ale nevíme co. Někdy je to až do opačného pólu profanace a materialismu svržený "lidový obyčej".

          Májka, oholený strom se zelení nahoře a pentlemi vlajícími do prostoru, se podobá i jiným esoterním symbolům z rostlinné říše, holím s rozkvetlým horním koncem (poukaz na to najdeme i ve Wagnerově opeře Tannhäuser).  Tyto hole symbolizovaly v orientální i křesťanské mystice páteř se sušumnou - průduchem pro Hadí sílu. Ta, když byla vyzvednuta duchovním zkvalitňováním nad hlavu, přinášela jeden z hlavních cílů mystického vývoje, vrcholný stav zvaný mystická svatba. Hadí síla, svinutá u nevyvinutého běžného člověka v prvním lotosu, je ženský tvořivý princip v makrokosmu i mikrokosmu, životní proud universální tvořivé boží síly. Mystickým či duchovním vývojem ji lze z její latentní polohy vybudit a vyvést sušumnou uvnitř páteře v jemnohmotném těle do nejvyššího lotosu sahasrary, kde se spojí se základním mužským principem, s Absolutnem, s Prazákladem. U běžných lidí se tato vitální energie projevuje pouze v souvislosti s plodivou silou, nutnou k udržení rodu. Její vyzvdižení do nejvyššího lotosu v horní části hlavy a těsně nad ní, přináší transcendentální zkušenost - splynutí s nejvyšší Skutečností, s Absolutnem, které se pozná jako náš Prazáklad (samozřejmě že samoúčelné pokusy bez poctivého a trvalého morálního zkvalitňování nejen že nevedou k tomuto cíli, ale naopak v člověku předčasně vybuzují dosud spící negace, které pak nejsou zvládnuty, což je cesta spíše zpět než vzhůru).

          V křesťanské mystice je Hadí síla individuální božskou Matkou čili posvátnou Pannou moudrosti, jež se u mystika zasnubuje, vyvedena nad hlavu, s Ježíšem Kristem. A jak to souvisí se svátky? Tak jako Matka-Země se na jaře vzdává Slunci a touží, aby ji prosvětlilo a pozvedlo k sobě, byla vybrána pro symbolické vyzvednutí duchovní energie ženské povahy v člověku a její přivedení nahoru ke slunečnímu ženichovi právě tato jarní doba. Zemským obrazem této mystické svatby mohla být i svatba zemská, i proto snad stavěli chlapci máj své vyvolené.

          A pomlázka? Sloužila podobné symbolice. Je to několik spletených větviček, ve kterých proudí ještě živá míza, nahoře ověnčených radostnými barevnými stužkami. I to byla varianta podob symbolu hole s rozkvetlým horním koncem. Panenská tvůrčí síla Země se na jaře probouzí a stoupá vzhůru, vytahována ženichem - Sluncem. Tedy i spící tvůrčí síla v člověku měla projít páteří - prutem a nahoře vytrysknout do spojení s Kristem, s Absolutnem, jako radostné třásně pomlázky. Čistá tvůrčí síla v člověku, ještě spící, latentní, byla symbolizována panenskostí dívek, a proto byla pobízena na jaře k probuzení - k duchovnímu životu. To byl prvotní záměr této symboliky. Dříve dole stočený (v první čakře) "hádek" Hadí síly se napřimuje a připomíná hůl.  Síla posléze tryskající nad hlavu z tisíciplátkového sedmého lotosu je znázorňována třásněmi apod. Protože šlo o čistou sílu ženského principu, byly šlehány panny - dívky. A byly šlehány přes zadeček, protože v této úrovni je oblast první čakry, kde je Hadí síla latentně skryta. Šlehy se měla probouzet k novému životu. Jako se probouzela pod dotekem Slunce panenská síla Země k rozpuku a rození, i duchovní síla lidských panen - panenských lidských duší - se měla probudit k životu lásky, krásy a květů. Někdy se pomlázky (měly duši po-mlazovat) splétaly jen se tří prutů - jednoho silnějšího, opleteného dvěma slabšími. To patrně vycházelo z jasnozřivého poznání tří základních průduchů jemnohmotného těla: sušumy jako nejsilnější, kterou Hadí síla proudí ve středu, a postranních - idy a pingaly, které se kolem ní pnou po stranách páteře. Jak vidíme, měly tyto zvyky hluboce symbolický, mystický a obrodný význam, který se později setřel a zbyla jen vnější slupka, neznámo od čeho.  Částečné promeditování alespoň něčeho z této esoterie našich předků nás může obohatit i prohloubit.