//DALŠÍ, PODSTATNÉ POJEDNÁNÍ, JE NA TĚCHTO STRÁNKÁCH 30. 3.// -Každoročně se znova objevují v době velikonoční síly a obrazy, vystupující ze záznamů univerzální kosmické paměti, z akašické kroniky. Každoročně se o Velkonocích obnovuje a opakuje vzkříšení, zéterizování a proměna fyzického těla Ježíšova, aby všichni zralí lidé mohli z něho čerpat sílu k vlastnímu přetvoření.
Co se dělo po Ježíšově ukřižování na Velký pátek? Další, nyní už skrytý děj měl pro vývoj lidstva hluboce spásný význam, který nebyl dosud doceněn. Souvisí to z klimatem, ve kterém se uskutečňují naše životy, totiž s nebeským okolím zvěrokruhu. Všechny oblasti zodiaku mají krom božských sil a bytostí i bytosti abnormální, odbojné, opožděné ve vývoji, tedy působící zlo. Kristus o Velikonocích proniká postupně do oblastí zla všech dvanácti zodiakálních regionů, které vysílají inspirace pokušení a zla i k zemskému lidství. Odehrává se grandiózní makrokosmický děj. Vládcové těchto temných regionů padají na své tváře, zachváceni děsem a hrůzou. Nemohou pochopit, jak se stalo, že člověk Země – Ježíš, se mohl spojit s božstvím Krista, aniž spatřili tento zázrak. Nemohou pochopit, že sem mezi ně pronikl první člověk Země a má sílu, schopnou jejich vlivy přemoci a rozpustit. Nemohou pochopit, že přišli o svou moc a sílu nad lidstvem – nad těmi, kdo půjdou ve šlépějích Ježíše Krista. Nad lidmi, kteří budou klást své nohy, omyté rosou pokání, do Kristových stop, nemají vládcové zla od oné chvíle žádnou moc. Děs je zachvacuje, a rozechvěni hrůzou padají na své tváře, neboť poznávají svou bezmocnost nade všemi, kteří přijmou od Krista jeho sílu a světlo Lásky, Moudrosti a Vůle.
Na Bílou sobotu je mysterium oběti krve dokonáno. Krev Ježíše Krista se proměnila v plamen svatého Grálu a posvětila Zemi, která ji vsákla a tím se stala okultně z Marsu Merkurem. Božské síly Ohně Kristova Srdce se rozletěly v tisíce jisker žáru lásky, jímž bylo latentně oplodněno každé duchovní Já v hodině Kristova vzkříšení, když vystupoval znovu na nebesa. Nyní vstupuje Ježíš Kristus do všech dvanácti oblastí zodiaku. Jeho atmanské tělo září oslnivým leskem mystické emanace, která se projevuje nekonečným Světlem splynutí s Bohem. Záře jeho duchovního těla proniká celým zodiakem.
Jinak řečeno: Ze zodiaku je „napájena“ naše sluneční soustava a tedy se z nekonečných možností kombinací těchto zdrojů skládá vše, co prožíváme jako lidé na Zemi. Každá božská duchovní hierarchie má i svůj negativní protipól. Mezi tím se, aniž to víme, pohybují naše životy na Zemi. Obojí tedy působí na lidstvo. I odbojné, abnormální bytosti mají povolenu činnost. Přemoci je může jen lidstvo, naplněné božími silami. Je to jedno z možných vyjádření, jeden z úhlů pohledu na úkol člověka na Zemi, na jeho vývojové určení.
Když po svém ukřižování vystoupil Ježíš Kristus na nebesa, proniká postupně do nižších oblastí zla všech dvanácti zodiakálních regionů, které vysílají inspirace pokušení a zla k zemskému lidství. Mezi démony zavládlo zděšení a ochromení když zpozorují, že je na Zemi někdo, kdo dosáhne až k nim a vítězí nad nimi. Ježíš Kristus v nekonečně zářícím těle vzkříšení vstupuje postupně do všech dvanácti oblastí a přemáhá všechny bytosti zla. Dal k tomu jako první člověk Země možnost všem, kteří půjdou touto Cestou.
Nikdo to dosud nedokázal, démoni se domnívali mít svou trvalou moc nad lidstvem a stupňovat ji až k jeho plnému ovládnutí. Jsou ohroženi přímo v podstatě své činnosti tím, že člověk země, Ježíš, měl tu božskou sílu zvítězit nad nimi a připravit je o možnost (naději) plné nadvlády nad lidmi. K tomu neměl dosud žádný z lidí sílu, nemaje božství Kristovo, sílu Logu, schopnou přemoci veškeré zlo. Nikdo před ním na zodiak nevystoupil svým plným Já a nedošlo tedy ani jednou k přemožení negativních sil (démonů, abnormálních bytostí) v jejich zdroji, v jejich vlastní podstatě. Kristus rozrazil království temnot.
Světové pořádky byly nyní změněny, nebesa byla člověku zpřístupněna i takto. I k tomu se sluneční Bůh – Kristus, zrodil jednou v zemské evoluci jako člověk z masa a kostí a prošel lidskou smrtí, aby mohl za lidstvo a z lidské úrovně vykonat tento čin. Všichni odbojní, pokušitelští zlí duchové od oné doby vědí: pokoušení nebude úspěšné, vzpomene-li si člověk Země na to, že Kristus je s ním. Před Světlem Krista prchají: „čert se bojí kříže“.
V očích Ježíše Krista hoří věčný plamen života a tvůrčí Moc a Síla Boha Otce. Jeho tvůrčí pohled proniká kosmos a z jeho srdce vycházejí hvězdné plameny nekonečné Všelásky, která prostupuje všechny kosmické prostory a naplňuje je tvůrčím Ohněm nesmrtelnosti.
I k těmto mysteriím a dějům se můžeme, byť jen zvolna a po částečkách, s nadějí, úctou, pokorou a touhou v srdci přibližovat.
Nebylo a nemělo to být totální trvalé přemožení zla jednou provždy, ale první a plné, které je od té doby možné opakovat každému člověku, který půjde s Kristem. Kristus v něm bude žít stále silněji („Nežiju již já, ale Kristus ve mně“) a člověk tak bude moci klást své nohy do šlépějí, které zde byly před dvěma tisíciletími Kristem zanechány. Kristus tak vede člověka sám ve svých stopách až k přemožení veškerého zla, temnoty, nevědomosti. (Řečeno moderně – byl vykonán průlom, precedens.) Tak se o jedněch Velikonocích před dvěma tisíciletími otevřely cesty vykoupení lidstva. Nebude to již návrat k prvotním nevinným rájům z dob dětství lidstva, ale postup v terénu zemského života. Každý poctivě se vyvíjející člověk, jdoucí vědomě za Kristem, má od oné doby reálnou možnost přemoci veškeré oblasti zla, které v něm pocházejí (ač to neví a nemusí vědět) ze zodiaku, a obrátit je do služeb dobra. Není proto už cílem rozpouštění se do Nirvány a výstup z koloběhu životů, ale trvalá spolupráce na vykoupení svém i lidském.
Přemožení samozřejmě nemělo být definitivní, tedy ne plné zničení jejich činnosti, protože by to byl zásah do svobodného vývoje lidstva, bylo by toho dosaženo nezaslouženě, bez vytvoření a použití potřebných protilátek, sil. Ale bylo to jednou vykonáno, aby to mohlo být následováno těmi, kteří touží a činí. Lze to vykonat od oné doby kýmkoliv, kdo následuje Krista ve svém životě, tedy i v podmínkách, kde žijeme a jak můžeme.
Tím byla dána možnost lidem budoucnosti (tedy od prvních Velikonoc) zpracovávat v sobě s Kristovou pomocí to odbojné, zpět táhnoucí, abnormální, nízké, lenivé, netečné, co v nás působí a co má prvotní zdroj v zodiaku. Nemusíme vědět, že přemáháme abnormální bytosti zodiaku, nebo dokonce ze které ze dvanácti oblastí, ale práce na sobě má už sama o sobě tuto podstatu. Od Krista máme sílu a naději, že to lze, ač postupně. Jen On může rozplamenit naši vůli. Začít lze už teď, odpoutáme-li se od ošidného stanoviska, že až někdy, nebo že to pro nás není, že nejsme vyspělí, že to je jen pro někoho atd. To vše jsou jen vlivy, pramenící od oněch bytostí, od kterých se máme odpoutat, tedy je přemoci. Začít můžeme beze spěchu, nedočkavosti, překotnosti, ale tím soustavněji, odvážněji a nadějněji. Vězme, že dostaneme-li se svou poctivou snahou do vědomí Kristovy ochrany a milosti, začne účinněji působit. Je nabízena trvale a je jen na nás, nakolik se jí otevíráme. Nejsou v tom žádná kouzla a metafyzika, začít můžeme každý na svém stupni, jak umíme, ale studium duchovních pravd nám k tomu otevře další a další konkrétní oblasti a inspirace. Dětská dychtivost ve stylu svaté Terezičky nebo jiných svatých je dnes jen předpoklad, poté je užitečné seznamování se s dalšími mysteriemi Kristova působení v lidstvu. Snad nám tyto kapitoly osvětlí i to, jak zavádějící je odklon od duchovního nazírání křesťanství, který spočívá ve zredukovaném, zmaterializovaném, téměř smyslném hroužení se pouze do ztýraného muže, dokonávajícího na kříži.
OBRAZ GRÁLU NA OBLOZE - VELIKONOČNÍ NEBESKÁ MYSTIKA
Osvětleme si astronomicko-mystickou podstatu Velikonoc. Na obloze vidíme zlatavý srpek Luny, a její zbývající tmavou část. Srpek vzniká tím, že na Měsíc dopadají fyzické sluneční paprsky. Protože Slunce svítí odsud, osvěcuje Měsíc na této straně, a osvícenou část vidíme jako zlatě skvoucí misku. Na ní spočívá tmavá hostie: fyzicky neosvícená část, která zůstává tmavá, protože tam nepronikají sluneční paprsky.
Takto to vidíme fyzickýma očima. Duchovně je tu však ještě něco jiného. I když sluneční paprsky, které dopadají na část Měsíce, jsou ve zlatém lesku odráženy, něco fyzickou hmotou přesto prochází.
Duchovní síla Slunce není na rozdíl od jeho fyzické síly odrážena nazpět. Prochází hmotou Měsíce. V tom temném zbytku Luny, co zde spočívá ve zlaté misce, vidíme ve skutečnosti duchovní sílu Slunce. Můžeme tedy říci, že v temné části Měsíce, kterou vidíme, můžeme zřít duchovní sílu Slunce.
Podíváme-li se tedy na Měsíc, vidíme ve zlatě skvoucí části, v části představující misku, fyzickou sílu Slunce. Na oné sluneční misce spočívá sluneční duch.
Když vezmeme v úvahu souvztažnost slunečního ducha a Krista a to, jak se nám nyní Měsíc jeví, nalezneme zde důležitý symbol. Měsíc odráží sluneční paprsky a vytváří tak zlatě skvoucí misku, a v ní je uložen sluneční duch. Tento duch je uvnitř v podobě kotouče s charakterem hostie, proto je nyní Měsíc nositelem slunečního ducha. Připomeňme si, že stanovení Velikonoc se děje podle dávné tradice, jedné z tradicí, jež patří k trvajícímu působení Kristova impulsu v hlubinách duše. Na jaký den se stanovují Velikonoce? Když jarní Slunce, tedy Slunce přibývající na síle – náš symbol Krista – má po jarním úplňku svůj den, svou první neděli (neděle je v různých řečech zvána slunečním dnem - Sunday apod.). A jaký je na obloze jarní úplněk o Velikonocích? Jaký musí na obloze být o Velikonocích? Jakmile nastane úplněk, Měsíc se musí začít, alespoň trochu, stávat srpkem. Musí se stát viditelným něco z té temné části. Musí zde být něco ze slunečního ducha, který dostal svou jarní sílu. To znamená, že podle oné dávné tradice se o Velikonocích musí na obloze objevit tento obraz svatého Grálu. Tak to musí být. O Velikonocích tedy může každý spatřit obraz svatého Grálu. Za tím účelem jsou Velikonoce náležitě stanovovány podle dávné tradice.
V ZAHRADĚ GETSEMANSKÉ
Kristus prosí apoštoly nikoli o pomoc či dokonce zbavení svého utrpení, ale říká - modlete se a bděte. Potřebuje posilu pro dokonání svého úkolu, je na pokraji agónie. Zároveň touží, aby éterická síla apoštolů (tedy nikoliv běžný osobní magnetismus) byla k použití dále - nemocným apod. Jeho fyzické tělo jako dosud žádné fyzické tělo je natolik prozářeno mohutnými dvanácti silami makrokosmu, že hrozí jeho rozpad. Kristus umdlévá, je blízko fyzické smrti. Hmota těla je vystavena náporu duchovních sil, jako dosud žádné tělo v lidské historii. Prosí Boha Otce o odejmutí tohoto kalichu, ale přesto - nechť se děje Vůle Otcova. Hovoří k nebesům - Otče nemohu, ale musím vykonat tento čin. Pak ještě celou noc a celý den na kříži, s bičováním, trním korunováním, opakované přecházení ke Kaifášovi, Pilátovi... V zahradě Getsemanské už je v agónii, říká Otci, že je konec, vychází krev a pot.
Přichází však vyšší zásah. Makrokosmická éterická síla, která byla pro lidstvo zachráněna Adamem - nathanskou duší - Ježíšem Nazaretským, zůstává nahoře v nebesích ve sluneční sféře, udržovaná archanděly. Archandělé nyní přinášejí Ježíšovi ze sluneční Mateřské lóže světa, kde je toto éterické tělo uchováváno, nové éterické síly, síly života. Agónie odchází, Kristus se zcela vzchopí, aby mohl vykonat, co je dále předurčeno.
Rudolf Steiner v Pátém evangeliu osvětluje, jak obtížné bylo sestupování mohutné makrokosmické bytosti Kristovy do lidského těla, tak nepatrného. Bylo to bolavé slisovávání, stlačování, stále větší podrobování se mikrokosmu lidského těla, mizení božské moci. Z Boha se tak stával člověk, poprvé v dějinách Bohů i lidí. Zemské bytí Kristovo tedy vyrostlo z nejhlubšího utrpení, z utrpení, které přesahuje naši představovací schopnost. Pro lepší pochopení si představme děj, že by Slunce se vší svou kosmickou silou, která drží pohromadě celou planetární soustavu, se muselo vtěsnat do rozměrů lidského těla - křehkého, citlivého, nepatrného. I toto tělo jako by se pod makrokosmickou bytostí Kristovou v posledních třech letech postupně rozpadávalo, až k hranici rozpadnutí dospělo při události na Golgotě.
Pak vidíme, že největší utrpení Krista nebylo na jeho pašijové cestě a ukřižování. Bylo již dříve spojeno s „obydlováním“ lidského mikrokosmického organismu. V Getsemanské zahradě tedy Kristus nezápasil s úzkostí před fyzicky bolavým osudem, který na sebe přijal, nezápasil s pudově sebezáchovným strachem ze smrti, ale se smrtí samou – tedy s hrozbou, že fyzické tělo vypoví službu dřív, než dokončí svůj mohutný vykupitelský úkol pro lidstvo. I odpůrčí ahrimanské mocnosti chtěly zamezit dokonání vykupitelského činu a strhnout Ho co nejrychleji ze zemského jeviště na druhý břeh bytí. Co musel nést a dokončit, bylo pro síly tělesné schrány tak náročné, že hrozila předčasná smrt. Největší mise v dějinách lidstva musela však být dokonána. K lidskému utrpení, na které je vnějším náboženstvím tato událost až naturalisticky redukována, přibylo mnohonásobně větší nadlidské utrpení, aby se zdařilo obnovení a vyslání Jeho síly pro veškeré lidstvo. Právě tímto utrpením, zakončeným slovy „Dokonáno jest“, mohlo dojít i ke Zmrtvýchvstání. Jedině touto bolestí se pak mohla zrodit nejen lidská, ale i kosmická vševládnoucí láska – tento Kristův impuls pro všechny budoucí časy. Oheň této lásky pak v den seslání Ducha svatého oplodnil apoštoly, takže v hloubi bytostí věděli, že smrt Ježíše Nazaretského na pahorku Golgoty byla zrozením kosmické všelásky v zemské úrovni.
Rosenkruciáni popisují, jak v momentě, kdy krev začala vytékat z ran Ježíše Krista, jeho sluneční duch vystoupil z hmotného těla a rozestřel se po zeměkouli se všemi svými kvalitami a silami. V jediném okamžiku rozprostřel nad celou planetou své vlastní boholidské hvězdné tělo. To mu umožnilo něco dosud nebývalého: pracovat na Zemi i na celém lidstvu zevnitř. V tu chvíli zaplavila Zemi mohutná vlna duchovního slunečního světla. Roztrhla oponu, která dosud halila a střežila nejvyšší chrámová tajemství jen pro vyvolené, a uvolnila tak cestu k zasvěcení pro každého zájemce. Pokud se týká spirituálních světů, tato vlna změnila podmínky na Zemi jako blesk z čistého nebe. Do hutné, těžkopádné hmoty však proniká tento vliv, přirozeně, mnohem pomaleji.
Tak jako všechny rychlé a intenzivní světelné vibrace, i tato mohutná vlna oslnila lid svým oslepujícím jasem, a proto se traduje, že nastalo "zatmění slunce". Ve skutečnosti se odehrál pravý opak. Slunce se nezatmělo, nýbrž zazářilo v oslnivé nádheře. Právě přemíra světla lidi oslnila (zatmělo se před očima) a teprve potom, co Země stačila absorbovat hvězdné tělo jasného slunečního ducha, vrátily se vibrace k normálu.
Termín "očištěná krev Ježíše Krista" znamená, že když na Golgotě proudila Ježíšova krev, nesla s sebou i velkého slunečního ducha Kristova, jenž tím získal přístup k samotné Zemi a stal se tak jejím vůdčím duchem. Rozptýlil své vlastní hvězdné tělo po celé planetě. Dosavadní viny lidstva narostly děsivou měrou, ohrožující lidskou evoluci. Bylo nutné, aby se dostavila vhodná pomoc. Proto Kristus přišel "vyhledat a spasit to, co se ztratilo". Odebral objektivní (nikoliv individuální) karmu svou očistnou krví, jež mu poskytla přístup do zeměkoule a jejího obyvatelstva. Jsme mu zavázáni za to, že i nyní můžeme sbírat pro svá astrální těla ryzejší látky než před tím. Jeho pomoc nijak neochabuje, trvale prozařuje zemskou auru.
Tím, že krev je naším nositelem jáství (znečistěného nebo očištěného) - tedy naše očista očisťuje duchovně i naši krev. Očištěná krev je symbolizována vínem jakožto ušlechtilým nápojem, který prošel kvašením - zušlechťujícím procesem. Proto Kristus "určil" lidem přijímat Jeho zušlechtěnou krev, která se vývojem proměnila ve víno: znamená to, že Jeho jáství, Jeho impuls Lásky, Milosti, Vůle, Moudrosti..., máme přijímat, vstřebávat do sebe (esoterních významů je zde několik, toto je jen jeden z nich). To znamenalo symbolické podávání vína, ovšem nemyslel tím, že se to musí činit fyzicky. Máme tomu porozumět a žít tím (snažit se o to, mít to jako cíl).
S. Prokofjev poukazuje na zajímavé skutečnosti, související s meditativní průpovědí R. Steinera, kterou upozornil na následujících pět sil.
„Zjevuje se světová duše
na kříži světového těla.
Žije, záříc v pěti paprscích,
moudrostí, láskou, silou vůle,
smyslem pro veškerenství a smyslem pro Já
a nachází tak
Ducha světa v sobě.“
Tato slova se vztahují nejprve na obraz, který zprostředkoval Plato z dávného mysterijního vědění v Tímaiovi.V tom je prorockým způsobem obsaženo to, co se mělo mysteriem Golgoty stát mystickou skutečností světových dějin. Rudolf Steiner o tom píše: „Plato vypráví přece to, co je makrokosmické: Bůh rozepjal světovou duši na světové tělo ve tvaru kříže. Tato světová duše je Logos. Má-li se Logos stát tělem, musí opakovat v tělesném bytí kosmický světový proces. Musí být přibit na kříž a vstát z mrtvých“.
Za pomoci této průpovědi si můžeme představit vyzařování morálních sil z Kristova Já pěti branami Těla Zmrtvýchvstání takto: Láska září branou srdce; oběma horními branami září síla vůle a moudrost; a oběma dolními září síly, které současně uchopují a pronikají podstatu Já a světa.
Abychom lépe porozuměli podstatě tohoto zachránění, musíme mít ještě na zřeteli toto: Jako se stává nadsmyslová forma fyzického těla vnímatelnou pro smysly jen tím, že je vyplněna materií, tak vstupuje do zevního projevu také éterické tělo člověka tekutinami lidského těla. To je doloženo především tou skutečností, že jsou všechny tekutiny v člověku ve stálém pohybu. A rytmický pohyb je nejdůležitějším atributem éterického těla. Z toho vyplývá, že se toto tělo manifestuje především krví, protože krev podléhá ze všech tekutin v lidském organismu nejvíce rytmickému elementu. Bez síly éterického těla, které umožňuje nepřetržitý oběh krve, by náš život okamžitě zhasl.
Po ujasnění tohoto vztahu můžeme chápat tajemství událostí Velkého pátku následovně. Tehdy přijal ne pouze člověk, nýbrž celá Země jako živoucí bytost kosmické svátostné přijímání, a to v doslovném smyslu. Nejprve vstřebala do sebe Země sama krev Ukřižovaného a tím také síly Jeho éterického těla. Pokud krev tekla z ran, to značí zůstala až do konce v pohybu, bylo s ní spojeno éterické tělo. Poté přijala Země také tělo Ukřižovaného. Jak sděluje Rudolf Steiner v Pátém evangeliu, bylo tělo po smrti Krista sňato z kříže a položeno do hrobu. Následkem zemětřesení vznikla pak v zemi štěrbina, do níž bylo tělo přijato. Tím byla materie Ježíšova těla spojena se Zemí.
Volně podle knihy KF - Putování mystickým rokem aneb Skrytá řeč svátků. Čerpáno z přednášek Rudolfa Steinera a Zdeňka Váni.
2024 ©