Z nástěnky jedné waldorfské školy.
Blahoslavení
To prý se jednou ptal vnuk svého prapraotce, tedy praděda, jak se u nás říká: „Dědo, co to znamená být blahoslavený?“
„To bývali kdysi svatí …“ zněla odpověď.
„Aha, tak to dneska už není nic,“ řekl spěšně vnuk a rozběhl se pryč.
„Ne, počkej, počkej,“ zavolal na něj stařec. „Pojď zpátky, povím ti, kdo je blahoslavený, ať to zní třeba staromódně:
Blahoslavení jste, kteří máte pochopení pro mou pomalu chůzi a roztřesené ruce a nesykáte netrpělivě, když belhám přes křižovatku a neumím už hezky jíst.
Blahoslavení jste, kteří chápete, že mé ucho se musí namáhat, abych rozuměl, a mluvíte se mnou pomalu a zřetelně.
Blahoslavení jste, kteří vidíte, že mé oči jsou zkaleny, mé myšlenky jsou smutné a taktně mi pomůžete, v čem právě potřebuji pomoci.
Blahoslavení jste, kteří se u mě zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas trochu si se mnou popovídat. A neděláte to se shovívavou ironií.
Blahoslavení jste, kteří neříkáte, že jsem starý popleta, protože pořád něco zapomínám a ztrácím.
Blahoslavení jste, kteří umíte ve mně vzbudit krásné vzpomínky na zašlé časy a trpělivě vyslechnete, když si zavzpomínám na to, jak jsem byl mlád.
Blahoslavení jste, kteří mi dáváte najevo, že ještě nejsem odepsán a nejsem tak docela sám.
Blahoslavení jste vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny stáří, které mi ještě zbývají ujít po cestě do věčného domova. Až tam dojdu, budu o vás vyprávět.“
2024 ©