Čisté svědomí - osobní i to národní, umožňuje přehlednost, vzájemnou důvěru, nezávislé soudnictví a tisk, solidárnost, toleranci, svobodu volby víry, volné dýchání = demokracii… Nakolik je osobní svědomí zakaleno, natolik se kalí úměrně tomu i tyto a další veřejné oblasti. Ke zlu je snadné sáhnout, k dobru je třeba větší námahy. Národ, zasažený na skoro století ateismem, v lepším případě zpolitizovaným pravoslavím v podobě modlářství, lid mlčících při vědomí rizika, že každý čtvrtý byl či je donašečem tajné policie, národ opilý vodkou, pýchou, fízlováním a agresí má takto opilou až zatuhlou i národní duši. Vzhlíží snáze ke škodění, ponižování, mučení, zlomyslnostem, než ke vcítění a pomoci – i sami mezi sebou. Pak se řada běžných věcí dosahuje jen kolosální korupcí a úplatkářstvím. Chudí a zkrácení ve svých právech, pokud je vůbec znají, si nemají kam stěžovat. Civilizovaná hodnotová škála je v této zemi dezolátní. O životě a poměrech ve vyspělých západních zemích nic nevědí, asi by je ani nechápali. K duchu národa, jeho čistému pravzoru, dosahují jen nemnozí probuzení jedinci a bývají pak pronásledováni.
Trvale a bezskrupulózně převažující agrese a zloba (i členové ruských rodin jsou jí zaplaveni mezi sebou), nepoznavší nic jiného, se sápe i po okolních národech. Potřebují i v nich dusit to, co jim samotným chybí, je to pro ně cizí, provokující prvek. Jak řekl již Esop ve svých bajkách – Pes s uťatým ocasem tvrdí, že ocas hyzdí. Civilizované a humánní hodnoty nebudu Rusové ještě dlouhé věky schopni integrovat do svých životů osobních ani veřejných. Je-li Rusko nazváno vyvrhelem lidstva, pak to není nadávka, ale objektivní konstatování - samo se jím dobrovolně stalo a nadále stává.
Je i příznačná „drobnost“, že ruské domácnosti jsou trvale zavšivené a zablešené. Nějak to souvisí s jejich trvalou špinavou povahou. Že mají nemocnice a porodnice bez teplé vody a sterilizace, většinu škol se zapáchající záchodovou budkou na dvoře, že mají ve městech společné kuchyňky i nádobí až pro deset rodin, že neumějí používat WC a pokud, tak mají v panelácích společná WC i pro deset lidí, vykonávajících své potřeby na míse vedle sebe, a že mnozí neznají mýdlo ba ani toaletní papír… by byla další kapitola. Těch pár technických vymožeností, okopírovaných ze Západu (mobily, mixéry, reprodukční techniku, léky, laserová show, ukradené značky aut apod.) to nezachrání. Není to Potěmkinova vesnice, ale Potěmkinova zem. "Já drugoj takoj strany něznaju, gdě tak volno dyšet čelavěk:" - opět přesný opak.
Pomáhat vysíláním modlitby je možné jen tam, kde začalo sebepoznání a pokání. Potřebují ji ti nemnozí, kteří jsou za své hodnoty věšeni, mučeni, vězněni, šikanováni. A samozřejmě ti sousedé, zejména Ukrajinci, ale nejen ti, ale i další, kteří byli či snad ještě budou ruským gigantickým zlem napadeni. Bůh je ochraňuj. Bojují svůj svatý boj, strádají, hladoví, ztrácejí domovy a umírají i za nás.
LHOSTEJNOST A SLEPOTA INTELIGENCE, I TÉ ZÁPADNÍ
RUSOVÉ - MISTŘI OPAKU; VYPRÁVĚNÍ BOHUŽEL OPĚT AKTUÁLNÍ - Široká strana maja .. a Gulagy – 7. 10. 2020
Renata Pospiechová: Našla jsem nedávno svůj sešit z doby dávno minulé - a v něm texty písní, které jsme zpívali v pěveckém sboru na základní škole. Je to více než čtyřicet let.
Střídají se tam písně budovatelské převážně s písněmi sovětskými. V naprosté menšině jsou české a moravské lidové.
Mezi těmi sovětskými se nachází i má - tehdy - oblíbená. Ráda jsem ji zpívala, byla taková táhlá, pěkně u ní zněl dvojhlas. Zpívali jsme rusky, samozřejmě: Široká strana maja rodnaja, mnogo v něj lěsov... a pak "Já drugoj takoj strany něznaju, gdě tak volno dyšet čelavěk:"
A večer jsem se dívala na druhý díl dokumentu Gulag, sovětská historie. A bylo mi až fyzicky špatně.
Já drugoj takoj strany něznaju, gdě tak volno dyšet čelavěk.
Taková nebetyčná lež.
Tolik zmařených životů, osudů. Nelidskost v tom nejhlubším slova smyslu. Pamětníci vyprávějí - vesměs děti zatčených rodičů, děti, kterým odvlekli mámu a tátu - a oni je už nikdy neviděli. Vyprávějí také ti, kdo přežili. Vyčerpávající dřina, zima, zvěrstva, mučení, beznaděj, nespravedlnost volající do nebes. A na druhé straně báťuška Stalin a zfanatizovaný dav, ale bohužel i lhostejnost nebo slepota inteligence, i té západní, stupidní oslavy režimu, který ničil, bořil, týral.
Zatímco o zrůdnosti koncentráčních táborů zřizovaných nacisty se mluví a píše a filmuje, totéž v sovětském Rusku je často přehlíženo. Zatímco být nacistou je nemyslitelné, komunisté sedí v parlamentu, v zastupitelstvech, ba dokonce i v Bruselu se nám vyskytují.
Škoda, že neexistuje povinnost podívat se - ihned bych soudruhy v čele s europoslankyní Konečnou vehnala do sálu a promítla tento dokument, příp. i další podobné.
I když - ti současní komunisté budou jistě tvrdit, že oni přece nemají s minulými omyly, jak to často nazývají, nic společného. Nebo že vše probíhalo podle tehdejšího práva. Nebo že když se kácí les, létají třísky. A pohled upřímných očí - oni přece chtějí pro lidi to nejlepší, pracují pro blaho pracujících a štěstí všech.
Ještě že nedávné krajské a senátní volby poskytly jiskřičku naděje - že snad soudruzi fakt vymírají, strana tedy logicky skomírá - a nezachrání ji ani pobláznění mladí hlupáci nebo vypočítaví politici bez skrupulí, ohledů i svědomí.
Já drugoj takoj strany něznaju - zpívali jsme a žili v době do očí bijících lží.
Bohu díky, že přes všechno, co se nám dnes nelíbí, čelavěk přece jen dýšet volno.
Přeneseno:
Zdroj: https://renatapospiechova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758578
Zdroj: https://renatapospiechova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758578
Autor: Renata Pospiechová | středa 7.10.2020
2024 ©