Cesta ke Kristu nevede pouhým mystickým ponořením do sebe, ale tam, kde niternost vystupuje sama ze sebe k druhému člověku.

Dr. Zdeněk Váňa  

/na konci bližší pojednání o autorovi, jakož i zmínka o F. Drtikolovi a R. Steinerovi/

Zracionalizovaná a zmaterializovaná theologie je pro křesťanství mnohem větším nebezpečím než materialismus přírodních věd.
 
Následkem toho ztratila tato exoterní forma křesťanství skutečné duchovní poznání a ustrnula v tradovaných dogmatických představách o duchovním světě. Namísto skutečného náboženského života se stala měřítkem religiozity víra v obsah dogmat, které jsou jakousi mumifikací staré duchovnosti. Církev nevzala přitom v úvahu, že lidský duch se vyvíjí a že se proto také musejí přirozeně vyvíjet i náboženské představy. Ke vzniku materialismu přispěla církev také tím, že prohlásila zjevení za uzavřené, že je institucionalizovala a reklamovala pro sebe. Názory o duši a duchu učinila svým monopolem a vědeckému poznání vyhradila jen smyslový svět. Věda tím byla doslova vehnána do jednostranně materialistických kolejí.
 
Pouhá religiozita bez vědeckého poznání duchovního světa je však něčím v podstatě luciferským. Takováto nábožnost má pak silně egoistický charakter. Rudolf Steiner: “Představte si, jak chápou náboženství lidé, kteří neusilují o duchovní poznání. Z egoismu se chtějí stát blaženými, z egoismu chtějí vést posmrtný život, jak si ho vykreslují! Z egoismu chtějí být vtěleni na Zemi jen jednou! V jednostranném náboženství je egoismus vyhnán na ostří: egoismus duše, ne pouze těla.“

V náboženství má žít celý člověk, hlavně svým cítěním a vůlí. Představ a vědění je třeba k podpoře a prohloubení citu a k posílení vůle. Vyjádřeno opět slovy Rudolfa Steinera: „Náboženstvím se člověk cítí pozvednut jako celek k věčnému prazákladu světa, nikoli však pouze myšlenkově, ani jen citově v umění, nýbrž tak, že se tomuto božskému duchovnu odevzdají myšlenky, city a nejvnitřnější impuls vůle.“

Duchovní věda odhaluje, jak tento duševní postoj působí zpětně na vědomí člověka: člověk se cítí být duchovním vesmírem nesen. Ve hmotném světě s jeho pomíjivostí je jeho vědomí sebe sama neustále ohrožováno. Smrt ukazuje, že je není možné udržet. Je-li však svět prožíván v duchu jako jednota, proudí k lidskému já věčná, podepírající síla, kterou přijímá v úctě a zbožnosti jako milost, jako věčný život.

Steiner říká. „Náboženství je pravdivé, ale pro mnoho lidí již skončila doba, v níž bylo možné chápání pouhou vírou. A počet těchto lidí v bude v nejbližší budoucnosti netušenou rychlostí stoupat. To vědí ti, kdož opravdu znají vývojové zákony lidstva. Nebude-li moudrost, na níž jsou založeny náboženské představy, zvěstována veřejnosti formou dokonalého myšlení, pak se musí brzy prosadit naprostá pochybnost a nevíra v neviditelný svět. A doba, v níž by k tomu došlo, by přes všechnu hmotnou kulturu byla dobou horší než všechno barbarství...“

V době, kdy začal vliv chrámových kultur slábnout a upadat, bylo nutné, aby z duchovního světa samého sestoupila božská bytost a zjevila se v historické pozemské osobnosti; na místo víry ve zvěstování zasvěcenců nastoupila víra ve vtěleného Boha. Se zjevením Kristovým vstupuje do pozemského dění zdroj vší duchovnosti, z níž čerpali staří zasvěcenci a náboženští zakladatelé, kteří této duchovnosti vtiskovali vždy určité dobové, kmenové či rasové zabarvení.

Cesta ke Kristu nevede tedy pouhým mystickým ponořením do sebe, ale tam, kde niternost vystupuje sama ze sebe k druhému člověku.

V události na Golgotě je proto obsaženo mnohem více než ve všech diferencovaných náboženstvích a konfesích. V ní nalezl celý náboženský vývoj svůj střed a bod obratu.

Náboženství, založené ve starém smyslu pouze na víře, se bude stále více ztrácet. Avšak křesťanství, jako živé působení Kristovo, bude stále více přerůstat pouhou náboženskou podobu a bude se projevovat v umělecké tvorbě, ve vědě a v lidském soužití. Podle slov Rudolfa Steinera: „Nebude tu již žádné náboženství, které staví na pouhé víře. Ale křesťanství zůstane. Neboť křesťanství bylo sice ve svých počátcích náboženstvím, ale křesťanství je něčím větším než všechna náboženství. "

Křesťanství bude proto vyrůstat a uvolňovat se z pouhých náboženských pout a stávat se něčím obsáhlejším, co působí ve vědě, v umění i v sociálním životě. Až se vědecká pracovna, laboratoř, umělecká dílna promění v oltář, až bude všechna práce prožívána jako kult a svátost a člověk bude znovu prožívat v druhých lidech bohy, pak úloha náboženství v jeho dnešní formě skončí, neboť jeho poslání bude naplněno.

Zároveň však poukazuje na to, že všechny staré náboženské představy (a nikoli tedy pouze starozákonní) směřovaly svým způsobem k příchodu Kristově a vyúsťují nakonec v křesťanství.

Již v prvních letech svého působení poukazoval Rudolf Steiner na to, jak materialismus, ovládající dnešní myšlení, vnikl nejprve do náboženského života a odtud teprve do přírodní vědy. Současný materialismus nemá svůj vlastní původ v přírodních vědách, ale v theologii minulých století. Nejprve byla vykládána materialisticky Bible, např. stvoření světa, proměna chleba a vína nebo představa, že celá věčnost člověka je závislá na jediném pozemském životě, a pak teprve i příroda byla chápána hmotně. Zracionalizovaná a zmaterializovaná theologie je pro křesťanství mnohem větším nebezpečím než materialismus přírodních věd.

Následkem toho ztratila tato exoterní forma křesťanství skutečné duchovní poznání a ustrnula v tradovaných dogmatických představách o duchovním světě. Namísto skutečného náboženského života se stala měřítkem religiozity víra v obsah dogmat, které jsou jakousi mumifikací staré duchovnosti. Církev nevzala přitom v úvahu, že lidský duch se vyvíjí a že se proto také musejí přirozeně vyvíjet i náboženské představy. Ke vzniku materialismu přispěla církev také tím, že prohlásila zjevení za uzavřené, že je institucionalizovala a reklamovala pro sebe. Názory o duši a duchu učinila svým monopolem a vědeckému poznání vyhradila jen smyslový svět. Věda tím byla doslova vehnána do jednostranně materialistických kolejí.

Pouhá religiozita bez vědeckého poznání duchovního světa je však něčím v podstatě luciferským. Takováto nábožnost má pak silně egoistický charakter. Rudolf Steiner: “Představte si, jak chápou náboženství lidé, kteří neusilují o duchovní poznání. Z egoismu se chtějí stát blaženými, z egoismu chtějí vést posmrtný život, jak si ho vykreslují! Z egoismu chtějí být vtěleni na Zemi jen jednou! V jednostranném náboženství je egoismus vyhnán na ostří: egoismus duše, ne pouze těla.“

Pravé křesťanství je třeba odlišovat od jeho vnějších forem, ustrnulých ve svých historických podobách. Je něčím, co se musí dále vyvíjet a co je v tomto vývoji vlastně teprve na počátku. Jednotlivé církve jsou pouze mílovými kameny na této cestě a jejich úloha jednou skončí. Člověk nesmí být nucen k uznání duchovních skutečností dogmaty určité instituce, ale sám dospět v myšlenkové svobodě k pravdám křesťanství.

 Steiner: “Všechna svobodná religiozita, jež se bude v lidstvu vyvíjet, bude spočívat v tom, že v každém člověku – nikoli pouze v teorii, ale v bezprostřední životní praxi – bude uznáván obraz božství. Pak už nebude existovat žádný náboženský nátlak a nebude již vůbec potřebný, neboť pak bude setkání každého člověka s každým člověkem již samo sebou náboženským aktem, svátostí, a nikdo nebude potřebovat na fyzické rovině nějakou zvláštní církev, nějaké vnější zařízení, aby udržovalo náboženský život. Církev, pokud chápe správně sama sebe, se bude pouze snažit učinit se na fyzické rovině zbytečnou tím, že celý život se stane výrazem nadsmyslové skutečnosti. „

PhDr. Zdeněk Váňa, CSc. byl archeolog, badatel v české resp. slovanské historii včetně mytologie (významná byla mj. jeho bádání o Budči v době Přemyslově) a v tomto oboru byly jeho knihy překládány do řady jazyků a využívány na univerzitách. K úsvitu našich dějin se dobíral nejen s velikou erudicí, ale i se zaujetím a láskou, která mu otevírala mnohá dávná tajemství.

Byl  jedním z mála našich tvůrčích anthroposofů, počátkem devadesátých let byl předsedou Anthroposofické společnosti České a Slovenské republiky až do svého odchodu v roce 1994. Řada jeho anthroposofických přednášek vyšla v AS v sešitovím vydání. Počátkem 90. let poskytl mnohým inspiraci resp. potvrzení snahy o aplikaci duchovní vědy do různých oblastí života současného člověka - při vší úctě ke tvůrci anthroposofie. (Malá epizodka, vyprávěná mi Milanem Friedlem: Když volal panu Váňovi s nějakým dotazem, zvedla telefon paní Mildeová, která se o pana Váňu na sklonku jeho života starala, a řekla přibližně: Pan Váňa právě umírá, ale počkejte, třeba nám to ještě řekne. Odběhla a za chvilku přišla s odpovědí.) - Teprve od pana Váni jsem se dozvěděl, že Steinerovu  známou fotografii v dřevěném rámu pořídil ve svém ateliéru František Drtikol. Od Drtikolovy žákyně a později i osobní pečovatelky Aničky Soukupové  (chodil jsem po své dvacítce k této stařičké buddhistce každé úterý meditovat) jsem se dozvěděl, že mezi oběma muži panovala vzájemná úcta a občasné kontakty.

Její důvěřivosti a ke konci i zhoršené paměti využil - podle informace z druhé ruky - jakýsi německý sběratel Drtikola, který si od ní na sklonku jejího života odvážel bezpočet Drtikolových fotografií i negativů a mnoho dalších cenností. Možná i tu následující:

Krom bačkor po Drtikolovi, které jsem u ní vesele a s pietou nosil a které tehdy měly pro mne skoro posvátný význam, vlastnila i něco nekonečně cennějšího: měla po Drtikolovi i sešítek-sbírku Rudolfem Steinerem ručně psaných veršů či průpovědí, kterou mu věnoval, ale netušila jakou to má hodnotu a ač mi ji opakovaně slíbila darovat, někam ji beznadějně založila. Škoda pro lidstvo.