V dávných časech, kdy jsem psal kritiky a recenze v oblasti big-beatu a popu, byli mými úžasnými vzory Jiří Černý a Jaromír Tůma (jak krásné, že jsem je kdysi mohl osobně poznat). Poté k nim přibyli Jan Rejžek, Vojtěch Lindaur a zejména Michal Horáček. Při jeho někdejším psaní o hudbě vystihoval věci přesně tak, jak jsem cítil, a činí to i teď v jiných, důležitějších oblastech. Zejména v té nynější vřavě zpupné nespokojenosti. Je to určitá protiváha proti poznatku jisté Angličanky, že Češi jsou v Evropě nejnespokojenější národ se svým životem. Vzpomínám na jistého tzv. etikoterapeuta s rudým myšlením, který si stěžoval, že za svou knihu by za komunistů dostal větší honorář (připomněl jsem mu, že by se mu "honorář" měřil počty let ve vězení), a že mu nynější stát nepomáhá s jeho semináři (odpověděl jsem podobně).
ČTVRT STOLETÍ SVOBODY: Všechno, na čem mi záleželo, se naplnilo, chválí textař Horáček
Při příležitosti 25. výročí událostí 17. listopadu oslovily Novinky.cz přímé aktéry tehdejšího dění, aby okomentovali tehdejší dění i osobní očekávání, která změnu režimu provázela. Textař a producent Michal Horáček, někdejší zakladatel občanské iniciativy MOST, říká, že se v uplynulém čtvrt století naplnilo vše, na čem mu záleželo.
Jak a s jakým očekáváním jste v roce 1989 vnímal listopadové události?
Vnímal jsem je především jako jejich aktivní účastník; jeden ze zakladatelů Občanského fóra a iniciativy MOST, která zprostředkovala jednání nezávislých iniciativ s předsedou federální vlády.
Očekávání se měnila s tím, jak se situace vyvíjela: sny jednoho dne se stávaly realitou hned nazítří. Nejdůležitější byla z mého pohledu skutečnost, že 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění tu část Ústavy, která zakládala "vedoucí úlohu KSČ".
Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?
Ano. Dokonce víc než to. Všechno, na čem mi záleželo, se naplnilo: konec vlády jedné strany, možnost smysluplně studovat, číst dosud nedostupné knihy, cestovat, podnikat, sdružovat se a hlavně říkat a psát pouze to, co jsem měl a mám opravdu na srdci.
Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo?
Zklamal mě nespočet věcí: od mizerně provedené privatizace po nehoráznou Klausovu amnestii, bezpečná "šedá zóna" pro ty, kteří se neřídili ani zákony ani etikou, stejně jako příliš mnoho malověrnosti a nevíry v to, že vlastní schopnosti lze přes všechny překážky nakonec uplatnit.
Těšilo mě a těší, že moje vlast postoupila za to čtvrtstoletí o velký kus směrem ke standardní parlamentní demokracii, tržní ekonomice a k mnoha různým svobodám.
Co byste České republice popřál do příštích 25 let?
Aby v ní žili lidé, kteří nikdy nepřestanou věřit, že při vynaložení úsilí mohou vlastními silami zlepšit své osudy.
Jak jste si v roce 1989 představoval svou vlastní budoucnost a jak hodnotíte svých posledních 25 let?
Představoval jsem si, že když padne opresivní režim a já budu moci vzít svůj život plně do svých rukou, neztratím se. Ptáte-li se na mých vlastních posledních 25 let, tak významné pro mě bylo, že i v pokročilém věku jsem mohl získat univerzitní vzdělání a napsat mnoho písní a knih. Kdyby nic jiného, tak už skutečnost, že jsem je mohl nejen napsat, ale i vydat znamená, že tu dobu mám za překrásnou.
2024 ©