A ZASE JE TO JINAK. OBYČEJNĚ MÁM VE VÝHLEDU PŘIPRAVENO POŘADÍ NĚKOLIKA PŘÍSPĚVKŮ, SVÝCH I CIZÍCH. A PAK DO TOHO MIMO POŘADÍ VPADNE TEXT, KTERÝ - PODLE MÉHO - JE TEĎ PŘESNĚ TO PRAVÉ. TEĎ JE TO TENTO.
Evropa zažívá pravý opak krize identity aneb O těle, duši a duchu Evropy
Dalo by se říci, že Evropa byla poslední roky, možná i desetiletí, možná i víc, bez ducha. Pracovali jsme na ekonomii, na obchodu, na clech, na harmonizaci zákonů, byrokracie, na rušení hranic, na zlevnění roamingu a tak dále. Stručně řečeno pracovali jsme na interním managementu, na lepší organizaci sebe sama, tedy na něčem, čemu říkám duše.Na ducha jsme však zapomněli.
Desetiletí jsme se věnovali duši Evropy, tedy organizaci Evropské unie, nicméně na ducha Evropy, tedy na abstraktní vyšší smysl, poslání či poselství Evropy, jsme (možná vědomě) moc nedbali ani nemysleli. Občas něco zaznělo v politické řeči, ale jinak, mezi lidmi, to nebylo potřeba. Ani historicky to nedávalo – až donedávna – veliký smysl.
Nyní Evropa svého ducha objevuje a zažívá přesný opak krize identity. Fronta tohoto (kdysi neviditelného) duchovního boje se zhmotnila v tělesné podobě na Ukrajině. Při hlubších úvahách si rád pomáhám tím, že si rozděluji entity na tři komponenty: na tělo, tedy hmotnou část (ty části entity, které jsou tvořeny atomy), poté na duši, která je nehmotná, neviditelná, nicméně se hmotně projevuje a hmotu organizuje (samotné fyzikální či lidské zákony, organizační struktura, jízdní řád), a na poslední (volitelnou) komponentu, kterou je duch (tedy smysl, směr, poslání, vize, sny atd.).
JAK NEBÝT BLB. Aneb ekonomické evangelium ke konci prázdnin
Hovořit o nějakém duchu Evropy v hlubší historii Evropy moc nelze. Evropa válčila sama mezi sebou, (evropský) Řím proti (evropským) barbarům, evropští katolíci proti evropským protestantům, evropské národy proti evropským národům během první i druhé světové války. Poté Evropu po další generaci rozdělovala železná opona. Zkrátka o jakémsi jednotném duchu Evropy lze smysluplně hovořit až během poslední, naší generace.
Teprve nyní, ruským únorovým útokem na Ukrajinu je onen duch Evropy jasně vidět. A je také vidět, že se za něj nejen vyplatí bojovat, ale že je to nutné. Díkybohu jsme tímto testem krví my sami – ani žádná jiná z deseti zemí, které se přidaly k EU v roce 2004 – procházet nemuseli. Jen Bůh ví, jak bychom se zachovali, kdyby Putin předvedl v roce 2004 nám to, co předvedl o deset let později na Ukrajině.
Přál bych si věřit, že bychom svou svobodu též hájili se zbraní v ruce. Takovou hodnotu totiž ona svoboda ve skutečnosti má – jen jsme ji (díkybohu) nemuseli platit. Platí ji za nás dnes někdo jiný: Ukrajinci. Tak vypadá duch Evropy. A takovou má cenu.
Když jsme se v roce 2003 rozhodovali, zda vstoupíme do EU, sečetli jsme si výhody a nevýhody, srovnali všechny možné náklady a rizika proti ziskům a příležitostem z členství plynoucích a řekli jsme, tehdy silnou 77procentní většinou, tak jo, proč ne. Nemuseli jsme kvůli EU riskovat zmlácení na ulicích, vězení, nebo dokonce válku, mobilizaci či smrt.
My jsme si revoltu proti vlastním totalitním diktátorům udělali v roce 1989 – a od té doby tu rychleji, tu pomaleji kráčíme směrem k svobodnému duchu Evropy. K toleranci, k pluralitě, k demokracii, k ochraně menšin a prosazováním zájmů mírovou cestou skrze trhy a parlamentní demokracii.
Jak se věci vyvinuly dále, je všeobecně známo: putinovské Rusko se nejen rozhodlo jít opačným směrem, než šel duch Evropy, ale rozhodlo se dokonce s duchem Evropy bojovat. Nejprve na ideologické úrovni, nejen (legitimní) diskusí a argumentací, ale posléze i nezákonným vměšováním se do interních záležitostí svobodných zemí. Když verze „sovětského ruského života pod diktátem Putina“ nikoho moc neoslovila, začal Putin posléze s exportem ruského ducha totality násilím.
Můžete mít dvě země se stejnými pravidly demokracie a kapitalismu, kdy v jedné zemi budou žít zlí lidé bez kultury i bez ducha, demokracie a kapitalismu a v druhé naopak dobří, tolerantní lidé s kulturou demokracie a kapitalismu v srdcích. Tyto dvě rozdílné země tedy mohou klidně ze začátku používat stejnou „duši“, stejnou měnu, stejné zákony, stejné jízdní řády, ale jedno místo se brzy vyvine v obdobu pekla na zemi, kdežto země druhá má nakročeno k ráji.
Právě tento duch Evropy nyní vede na Ukrajině boj s brutálním duchem totality. A je to zejména náš boj. Konečně vidíme chybějícího ducha Evropy.
Psáno pro Hospodářské noviny
wiki: Tomáš Sedláček je český ekonom, filozof a vysokoškolský pedagog. V minulosti byl poradcem prezidenta Václava Havla a ministra financí
Teoretický ekonom, autor mezinárodního bestselleru Ekonomie dobra a zla (Oxford University Press, 2011). Patří mezi 100 nejvlivnějších globálních myslitelů (Top 100 Thought Leaders, GDI), v roce 2006 jej Yale Economic Review zařadil do pětice mladých perspektivních ekonomů (Young Guns: 5 Hot Minds in Economics). Ve věku 24 let se stal ekonomickým poradcem prezidenta Václava Havla, dnes je členem několika významných mezinárodních i českých organizací. např. Světového ekonomického fóra nebo programové rady nadace Forum 2000. V současné době působí jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Je vyhledávaným komentátorem a diskutérem na světových univerzitách, konferencích a v médiích.
2024 ©