Dva rozmazlení bráškové, kteří mají všechno, jsou nespokojenější a snáze se perou, než dva chudí bráškové, kteří si často pomáhají.
Když mám tendenci vzdychat, že bych chtěl to či ono, vzpomenu si na epizodku ze života malého Franze Schuberta: on i jeho bratr studovali, přičemž bratr si shodou příznivých okolností žil docela blahobytně. Četl jsem dopis malého Franze bratrovi. Bylo tam mj. přibližně: Hleď, co kdybys mi občas poslal pár drobných? Tolik, abych měl každý den na housku. Ty to ani nepocítíš a já bych si tak polepšil, že bych nemusel mít hlad. Co Ti to udělá?
Naše otázka dnešní doby: Housku? A co k tomu? A další: Housku s máslem? A co k tomu? - To byla jen malá úvaha, inspirovaná moudrým nadpisem Martina Fendrycha - Neumíme unést štěstí. - A že nás čekají maléry v důsledky nevděčnosti a spirály chtivosti, je nasnadě, stačí jen trocha logiky, nemusíme ani operovat karmou.
Británie odchází. EU si sama amputovala nohu. Moskva uspěla. Neumíme unést štěstí
Zřejmě bude muset přijít ještě větší malér než Brexit, aby se Evropa probrala z pohodlnosti a neschopnosti. Klidné doby skončily.
Demokracie umožňuje i sebevražedné tendence. Občané Velké Británie si ve čtvrtečním referendu dobrovolně zvolili odchod z Evropské unie (EU). Většina tamních obyvatel se domnívá, že to jejich zemi prospěje. Ale člověk nemusí být zrovna Sibyla, aby viděl, jak zhoubný, rozkladný, katastrofální dopad to bude mít na Unii.
Typický jev: před Brexitem se nejvíc, nejmasivněji mávalo ekonomickými argumenty. Jak to bude pro Británii nevýhodné, jak to poškodí evropský obchod. Jenomže lidem v Evropské unii se žije velmi dobře. Srovnejme si život zde třeba s podmínkami v Sýrii nebo Iráku. Na Ukrajině.
Málo se mluvilo o podstatě EU, o jejím původním smyslu, o společném prostoru, který je hrází proti nepokojům a válkám, proti národní nenávisti. Který hledá to společné a odstraňuje to rozdělující. Tohle se v evropském relativním klídku takřka vytratilo. Přestali jsme si vážit mírového komfortu, který žijeme, stal se nudnou samozřejmostí, na kterou kašleme.
Všecko dobré se nám snadno stává samozřejmostí. Nejde jen o Británii. Podívejme se na nás. Kolik místních občanů nadává na Brusel. Nikdy se nám nedařilo tak dobře jako dnes. Nikdy jsme neměli takovou životní jistotu, ochranu. Ale my nadáváme, jsme naštvaní, rozezlení. V Británii to je podobné. Jako bychom neuměli unést štěstí.
Odchod Británie je pro Unii těžká rána. Tvrdá lekce, která při velké dávce dobré vůle a sebereflexe může být stále ještě obrácena k našemu prospěchu. Unii až dosud tvořilo 28 zemí (dál už jen 27). Dnešní realita: obrovské, nesourodé soustátí. Země postkomunistické a země západní. Uvnitř tuny nesouladu a neschopnosti.
Dva příklady. Evropské komisi předsedá Jean-Claude Juncker, lucemburský politik, bývalý předseda vlády Velkovévodství lucemburského. Člověk málo vážený, málo uznávaný. Úředník s pověstí pijana. Klíčovou místopředsedkyní Evropské komise je Federica Mogheriniová, italská levicová politička, nyní šéfka evropské diplomacie. Prokazatelně na nic.
Dva lidé bez talentu, bez fluida, zato schopní si v kuloárech zajistit funkci. Jak strašně se to podobá české politice! Oba předvádějí, jak jsou slabí. Nedokážou čelit masivní, rozkladné ruské propagandě. Nedokážou bránit rozkladu, který přinesla imigrační vlna. Juncker i Mogheriniová, oba slabí jak čaj z kopřiv, ale bere se to jako normál. Dva lidé neschopní řešit krize, oba nejvýš.
Schopná ruská propaganda
Brusel funguje jako odkladiště méně schopných politiků bez talentu. Můžeme se pak divit, že se Unie rozkládá?
Další fakt, který s neschopností tamních politiků souvisí. Unie, Evropská komise a Evropská rada, dávno rezignovala na svůj původní smysl, na jednotnou, bezpečnou Evropu. Po léta nejde o společnou souhru, neustálé, trpělivé hledání společných postojů.
Oč méně to jde ve velkých věcech, o to víc se Brusel angažuje v malých, dennodenních. EU nemá společnou zahraniční a obrannou politiku, zato tisíce předpisů, které jsou dobře míněny (nesmíte v hospodě nechat guláš dva dny v hrnci), ale neskutečně popuzují občany jednotlivých zemí.
Brusel se díky té pilné úřední buzeraci, které si ovšem Evropané užívají habaděj i na svých domácích úřadech, dokázal s podivuhodnou hbitostí vyšvihnout do pozice veřejného nepřítele napříč osmadvacítkou. V tomhle tamní úředníci a úředničtí politici projevili mimořádnou schopnost. I to je jedna z příčin Brexitu.
Další již byla zmíněna: rozkladný vliv ruské propagandy, ruských tajných služeb. Kombinace této záludné, profesionální síly využívající moderní média, internet, různé servery, ale i televize a rádia, spojená s bruselskou byrokracií, to je koktejl masivní destrukce.
Notoricky známá věc: Rusko nechce silnou Unii, stabilního ekonomického a politického soupeře. Je veřejným tajemstvím, že podporuje ty nejhorší síly v evropských zemích, extrémní strany ve Francii, Německu, Holandsku i jinde. Živí evropský svár, fandí rozpadu. Časem se dozvíme, jaký podíl měly ruské služby, ruská propaganda na odchodu Británie.
Stejně jako na negativním výsledku nizozemského referenda o asociační dohodě s Ukrajinou. Stejně jako na vzestupu rakouského kandidáta na prezidenta Hofera, který nevyhrál jen tak tak.
Rozum a cit se perou kvůli Brexitu. Zlý Brusel na Brity působí jako dřív zlá Praha na Slováky
Odchod z Evropské unie se dá zjednodušit a zabalit do emocí mnohem lépe než setrvání. To je v tvrdé kampani velká výhoda.
Co dál? Máme dva základní scénáře. První. Unie vezme Brexit jako lekci a začne se měnit. Ustoupí od buzerace a soustředí se znovu na budování společného, přátelského, akceschopného prostoru. Na budování společné obranné a zahraniční politiky. Ideální reakce.
Potíž je v tom, že politici typu Junckera a Mogheriniové (jíž předcházela, abychom zůstali u Británie, stejně neschopná „eurobaronka“ Catherine Ashtonová) jsou tak zásadního obratu schopni asi jako beznohý skoku do výšky.
Druhý scénář, velmi reálný: Brexit se stane evropskou, Rusy vší mocí živenou nakažlivinou. Následovat budou další země, které nechají své zmasírované a zároveň otrávené občany hlasovat o vystoupení.
Je to temná prognóza, ale zřejmě bude muset přijít nějaký ještě větší malér než Brexit, aby se Evropa probrala z pohodlnosti, lenosti a neschopnosti. Klidné doby skončily.
autor: Martin Fendrych
2024 ©